Po dvou měsících od napadení Ukrajiny ruská veřejnost osciluje mezi několika základními polohami. Většina buď přitakává agresivní proválečné propagandě, nebo se snaží – dokud to jde – užívat pozůstatků předválečného života. Část Rusů nicméně setrvává ve stavu protirežimního vzdoru.
Na konci února a počátkem března vyšlo v Rusku mnoho lidí demonstrovat proti válce na Ukrajině, ale k žádné změně to nevedlo. Několik kilometrů hlavních městských tepen v Moskvě uzavřely policejní zátarasy a příslušníci bezpečnostních složek odvlekli bez zbytečného otálení každého, kdo se v těchto ulicích vyskytl. Nesouhlasné hlasy byly umlčeny. V současnosti se protesty proměnily v partyzánský aktivismus. Jde zejména o protiválečné a protirežimní nápisy nebo různé vzkazy na fasádách, avšak jsou většinou nenápadné a psané fixou. Pracovníci komunálních služeb je odstraňují, ale nápisy se na zdech objevují znovu. Mnozí lidé také – ať už dobrovolně nebo z donucení – odcházejí ze státních institucí, přerušují spolupráci na státních projektech, a pokud mají možnost, prchají ze země. Prorežimní písmeno „Z“ zatím vládne na televizních obrazovkách i ve stanicích a vagónech metra. Vzrostl také počet ruských vlajek ve veřejném prostoru: vyvěsili je na výročí „anexe Krymu“ a vyvěšené už zůstaly. A tu a tam – u výstupu z metra nebo na projíždějícím SUV – se objeví i vlajka sovětská.
Obyčejný člověk
Každým dnem je těžší říct, co si kdo skutečně myslí. V něčem je dnešní situace podobná teroru ve třicátých letech 20. století, hrozí ovšem pouze vysoké pokuty, případně roky ve vězení. Panuje atmosféra bezmocného strachu. Průměrný Rus opět mlčí nebo aktuální události tiše probírá jen s těmi, jimž opravdu věří. Na veřejných místech se lidé tématu války vyhýbají obraty jako „není to tak jednoznačné“ či „celou pravdu stejně neznáme“. Spolu se strachem roste i agresivita a stále častěji se vyskytují případy udávání. Zapadá to do konstruktu „obyčejného člověka“, jenž za nic nemůže a svou hloupost a krutost ospravedlňuje vlastní obyčejností a bezvýznamností.
Rétorika současné propagandy přitom není sovětského, ale postsovětského původu, pochází totiž z dob výbuchů panelových domů v Moskvě. Tehdy čerstvě úřadující prezident Vladimir Putin začal vyvolávat strach a šířit nenávist k Západu, přičemž sám sebe prohlásil za strážce tradičních ruských hodnot. Dnešní válka na Ukrajině jako by podnapilé přikyvovače z kuchyní panelových bytů a neofašisty ze sídlišť z přelomu devadesátých a nultých let mobilizovala. Obě tyto skupiny dospěly, mají potomky a dnes tvoří důležitou oporu režimu. Současnou agresivní propagandu jejich členové přijali za svou a ochotně ji šíří dál. Důvěřují každému slovu a vůbec jim nepřijde divné, že se zamlčují jiné než státní informační zdroje. Raději setrvávají ve světě iluzorní stability a z nekonečného množství sociálních problémů ruské společnosti viní Západ, odpůrce režimu a přistěhovalce. Formuje se tak jakási „sekta svědků ukrajinského nacismu“.
V takzvaném Rusku
Život však nestojí na místě: o víkendech je na ulicích rušno, lidé se promenují, chodí do barů, divadel a muzeí. Snaží se žít svůj běžný předválečný život. Někteří ho kombinují s partyzánským společenským aktivismem, další prostě před hrůzami války zavírají oči. Demonstrací je stále méně, neboť všude čekají strážci pořádku v kuklách a s automaty. Nelení ani nejvyšší úředníci, kteří dočasně odložili masky a už ani nepředstírají formální dodržování zákonů. Současná vládní garnitura pociťuje obavy a snaží se urvat poslední kousky režimního koláče. Prázdné obchody světových značek, které odešly z ruského trhu, skoro nikoho netrápí, neboť ve výlohách ještě stále postávají oblečené figuríny. Mnohonásobně se ovšem zvýšily ceny za elektroniku a zahraniční léky.
Nejdůležitějším přívlastkem vysvětlujícím současné dění se stalo slovo „takzvaný“. Vede se takzvaná speciální operace, řídí ji takzvaný prezident takzvaného státu a takzvaná společnost ji sleduje v takzvaných médiích. Díky tomu se vytvořila dokonalá iluze klidu, v němž v posledních dvou měsících dvě třetiny ruské společnosti žijí mezi zbytky předválečného „blahobytu“ a tváří se přitom, že stále ještě existuje jistá morální či hmotná rezerva. Nemají zkrátka ani čas, ani chuť pochybovat o budoucnosti Ruska, neboť atmosféra strachu a normalizace zločinů jim nedovoluje, aby se ze samovyhlazovací hry na velkou říši probrali.
Autorka je komparatistka.