Symbol Angela

„Myslím, že jsem jí poděkovala, ale nejsem si jistá. Možná jsem jen sledovala, jak se hrabe v nákupní tašce. Mlčky jsem přijala paruku, kterou mi podávala. Ležela mi v ruce jako malé vyděšené zvířátko.“ Tak začíná autobiografie Angely Davis, kterou napsala ve svých třiceti letech v roce 1974 – poté, co měla za sebou vyhazov z postu profesorky filosofie na University of California v Los Angeles pro své členství v Komunistické straně USA a také obvinění z vraždy a dalších trestných činů spojených s kauzou Soledad Brothers. Následovala doba skrývání a nákupů paruk a po jejím zadržení FBI skoro dvouletá vazba, ukončená v červnu 1972 zproštěním viny ve všech bodech obžaloby.

A právě na představení procesu s afroamerickou aktivistkou a filosofkou Angelou Davis ze začátku sedmdesátých let, který přitáhl značnou mediální pozornost a vyprovokoval řadu mezinárodních solidárních akcí, se zaměřuje výstava v Zimmerli Art Museum na Rutgers University ve státě New Jersey. Na rozsáhlém archivním materiálu – novinových článcích, plakátech a fotografiích – ukazuje proces, během něhož se Davis z profesorky filosofie stala politickou vězeňkyní a následně ikonou hnutí za práva Afroameričanů. Výstava v prvním plánu tematizuje vizuální symboliku tehdejších plakátových akcí a ptá se, jakým způsobem tato složka ovlivňovala soudní proces a jeho vnímání širokou veřejností.

Nejviditelnější Afroameričanka

Letákové a plakátové akce sloužily v poválečné Americe jako klíčové prostředky tehdejších protestních hnutí při vytváření kontaktů a politického uvědomění. Jelikož tyto skupiny neměly přístup do mainstreamových médií, představovaly právě plakáty a letáky způsob, jak oslovit veřejnost, což se ještě zjednodušilo s nástupem levnějších ofsetových reprodukčních technik. Politická symbolika padesátých let byla založená převážně na sloganech a teprve koncem šedesátých let se začalo více pracovat s vizualitou politických akcí, což ukazují třeba uniformy Černých panterů, kombinující armádní vizualitu s prvky populární afroamerické kultury.

V případě kauzy Angely Davis se na vizuální rovině pracovalo především s emocionalitou a zažitými stereotypy. Vizuální kampaň se rozhořela vydáním zatykače a zařazením aktivistky na seznam deseti nejhledanějších osob v srpnu 1970. Letáky „Wanted by the FBI“, distribuované po celých USA, ji prezentovaly jako nebezpečnou, pravděpodobně ozbrojenou osobu a některým připomínaly plakáty z 19. století vyzývající k „odchytu“ uprchlých černošských otroků. V hojně čteném časopise Life tehdy vyšel článek, který se podivoval nad tím, jak se z profesorky filosofie mohla stát žena na útěku, navíc obviněná z vraždy. Text komentoval její aktivismus výrazy jako „násilí v její rétorice“ nebo „fanatické odhodlání“. Publikované fotografie Angely Davis, vybrané tak, aby mainstreamové čtenáře utvrdily ve sdělení článku, se pak šířily v různých kontextech dále. Levicový časopis Leviathan jednu z nich použil pro plakát s nápisem „Sister, You Are Welcome Here“, který se po celých USA masově vyvěšoval do oken a který kromě toho, že nabízel utečenkyni útočiště, vzbuzoval v kolemjdoucích pocit, že Angela je všudypřítomná.

Do kampaně Za osvobození Angely Davis a všech politických vězňů se postupně začaly zapojovat i zahraniční státy, které kauzu vnímaly z různých perspektiv. Na amerických plakátech byla dávána do kontextu Černých panterů a dalších afroamerických aktivistů, jako byli Martin Luther King a Malcolm X, na východoevropských plakátech se objevovala v doprovodu Rosy Luxemburg nebo socia­listických budovatelek v šátku. Na poněkud strašidelném západoněmeckém plakátu ční Karl Marx, jehož plnovous prorůstá do Angeliných hustých vlasů, a vytvářejí tak spolu jakousi dvouhlavou symbió­­zu. Účes Angely Davis se ostatně vedle symbolu zvednuté ruky se zaťatou pěstí stal hlavním vizuálním prvkem kampaně. Ona sama se ve své biografii k vlasům často vracela a vzpomínala, jak si je v dětství všemožně narovnávala a jak jí je matka natáčela ve stylu Shirley Temple. Teprve v šedesátých letech se „afro“ stalo politickým vyjádřením afroamerické identity.

Krásná a rudá

Na spoustě plakátů je tak Angela Davis zredukovaná na vlastní vlasy, bez konkrétních rysů v obličeji, což vychází z politického statementu vyjadřujícího boj za práva všech Afroameričanů, souvisí to ale i s genderovými stereotypy. Černošské hnutí se vyznačovalo velkou mírou sexismu a správnou rolí žen bylo podporovat své muže v politických aktivitách, primárně chápaných jako vyjádření maskulinity. Davis sice byla první Afroameričankou, která se stala viditelnou a obecně známou, její image však byla vytvářena i skrze stereotypní a obecně přijatelné obrazy mladé a krásné revolucionářky – Rolling Stones o ní například v roce 1972 složili píseň Sweet Black Angel. Její zevnějšek, odrážející módu kožených bund, roláků a šatů s africkými vzory, specifickou pro radikální černošské hnutí, zároveň inspiroval mnohé Afroameričanky v oblékání. Tento styl byl přitom tehdy chápán jako překračování zažitých společenských norem.

Sama Angela Davis na svou symbolickou roli v hnutí vzpomíná s ambivalentními pocity. Neidentifikovala se ani s obrazem trestankyně, ani s image charismatické vůdkyně s megafonem, jak ji zobrazovali její příznivci. Trvalo jí prý dlouho, než si uvědomila, že kampaň nemá nic společného s ní jako s individuem, ale s politickými požadavky ostatních, a že síla této kampaně souvisí s politickou prací, kterou černošské hnutí v předchozích letech vykonalo. Demonstrace na její podporu fungovaly jako stmelující platforma, protože se jich účastnila i starší generace Afroameričanů, která podporovala nenásilné integrační snahy a nesouhlasila s konfrontačními taktikami Černých panterů.

Růže pro Angelu

Na výstavě jsou prezentovány i dopisy východoněmeckých dětí psané do vězení, které byly součástí velké korespondenční akce Milion růží pro Angelu. Vztahu Angely Davis k východoevropským socialistickým státům se loni věnovala první část tohoto výstavního projektu v drážďanské Kunsthalle, která prezentovala fenomén „angelománie“ v bývalé NDR. Vzpomínky na Angelu má pravděpodobně skoro každý východní Němec starší generace, protože o jejím procesu nejenže každodenně informovala východoněmecká média, ale novinky se sdělovaly i ve školním rozhlase. V Československu sice nebyla její „přítomnost“ tak masivní, i zde však probíhala kampaň na její podporu. Československá rada žen například zaslala velvyslanectví USA v Praze protestní dopis požadující její osvobození. Na podzim 1971 navštívila Československo Angelina mladší sestra Fania Jordan, s níž bylo uspořádáno veřejné setkání v pražské Lucerně, a redakce časopisu Vlasta po ní Angele poslala krojovanou panenku.

Po aktivistčině osvobození se na ni jako na obhájkyni nespravedlivě vězněných obrátil český emigrant Jiří Pelikán v otevřeném dopise, který byl otištěn v srpnu 1972 v New York Review of Books. Popisoval v něm situaci v posrpnovém Československu, v němž jsou přes oficiální rétoriku vězněni i mnozí socialisté a komunisté, s nimiž by se politicky identifikovala. Jako příklad uváděl novináře Karla Kyncla a Jiřího Hochmana, kteří seznamovali československou společnost s bojem amerických progresivistů proti rasismu, mccarthismu a vietnamské válce. Angela Davis ovšem na dopis nikdy veřejně neodpověděla a dva měsíce po jeho otištění přijela do Československa převzít pamětní medaili Klementa Gottwalda. Během návštěvy společně se spolustraničkou Kendrou Alexander navštívily lidické ženy, vazební věznici v Ruzyni ale přes Pelikánovo doporučení vynechaly. Za svůj postoj k vězňům a režimům v socialistických státech byla Davis mnohokrát kritizována, mimo jiné i svým profesorem Herbertem Marcusem. Její postoj lze vysvětlit tak, že byla disciplinovanou členkou Komunistické strany USA, která plně podporovala sovětskou okupaci Československa, a dodržovala stranickou linii až do svého vystoupení v roce 1990.

Problematické působení Angely Davis ve státech sovětského bloku je zároveň rámováno ambivalentní politikou těchto zemí, které se přes svou oficiální antirasistickou rétoriku nikdy nevyrovnaly se strukturálním rasismem svých společností. . Socialistická zobrazení Afroameričanů tak kolísají na hraně mezi proklamací internacionalismu, solidarity, humanismu a komunistických ideálů a exotizací, rasistickou stereotypizací a pokrytectvím. To je pravděpodobně i jeden z důvodů, proč kniha Angely Davis Women, Race and Class (Ženy, rasa a třída, 1981), vycházející z pozic intersekcionálního feminismu a určená především bílým čtenářům, nebyla před rokem 1989 přeložena do češtiny. Její český překlad ostatně na své vydání čeká stále.