Tichá dřina u Bati

Podle statistiky Mezinárodní organizace práce se průmysl podílí na české zaměstnanosti 37 procenty, což je nejvíce v celé Evropské unii. V těsném závěsu se drží Slovensko a další bývalé socialistické země. V Německu, které je globální průmyslovou velmocí, pracuje v průmyslu o deset procent zaměstnanců méně než v Česku. Přestože se nejpozději od šedesátých let minulého století hovoří o tom, že lidské dělníky brzy zcela nahradí roboti a průmyslová výroba ve své klasické podobě se stane minulostí, pro mnoho Čechů a Češek se zaměstnání nadále rovná fyzicky náročné práci v továrně. Průmyslová výroba je navíc páteří českého hospodářství. Je proto s podivem, že soudobému českému dělnictvu zatím společenští vědci či novináři nevěnovali dostatečnou pozornost. Tento dluh se snaží vyrovnat socioložka Kateřina Nedbálková prací Tichá dřina. Dělnictví a třída v továrně Baťa, kterou na konci minulého roku vydalo nakladatelství Display.

Neviditelná třída

Český čtenář má nicméně k dispozici rozsáhlou literaturu popisující každodenní život dělnictva v minulosti a historický vývoj místního dělnického hnutí. Před rokem 1989 bylo psaní o dělnické třídě politicky protežovaným tématem a během posledních třiceti let vyšla řada zejména historických prací. Mnohem méně toho ale bylo napsáno o situaci českého dělnictva za „normalizace“ a po převratu. Nedbálková v Tiché dřině uvádí, že česká polistopadová sociologie přehlížela dělnictvo takřka úplně. Jako by společně se státním socialismem zmizeli i dělníci a dělnice a z dříve oslavovaného proletariátu se stala neviditelná společenská třída. Autorka se proto ve své knize snaží k současnému dělnictvu obrátit pozornost a ukázat, jak průmysloví zaměstnanci pracují, žijí a přemýšlejí dnes.

Její výzkum probíhal v obuvnické továrně firmy Baťa ve východomoravském Dolním Němčí a metodologicky se pohyboval na pomezí sociologie a antropologie. Obnášel nejen pozorování a vedení rozhovorů, ale také přímé zapojení autorky do práce v dílně. Nedbálková dělnictvo studuje jako zvláštní společenskou vrstvu plnící specifické ekonomické funkce v soudobém kapitalismu. Nesoustředí se však na sociologickou makroúroveň a nesnaží se argumentovat pomocí čísel a grafů či vytvářet komplexní obraz politické ekonomie současné dělnické třídy. Jejím cílem také nebylo vy­­užít studium dělnické skutečnosti jako empirický materiál pro potvrzení nebo vyvrácení teoretických konceptů třídy, v nichž se bezpečně orientuje. Nedbálková se zajímá především o každodennost a dělnictví studuje jako žitou zkušenost konkrétní skupiny zaměstnanců v konkrétním podniku. Výsledek je proto čtenářsky mnohem přístupnější než společenskovědní texty, které příliš teoretizují, nebo naopak neopouštějí svět kvantifikovatelných, avšak mnohdy značně neosobních dat.

Tovární práce, dělnický život

Obraz dělnické skutečnosti v Tiché dřině je pestrý a současně nejednoznačný. Nedbálková dělnictvo rozhodně neromantizuje ani se v něm nesnaží hledat stopy či zárodky „revolučního subjektu“. Její pohled je empatický, ale přísně analytický. Není neangažovanou pozorovatelkou, stojí na straně dělníků, ale zároveň si dokáže udržet potřebný kritický odstup. Ukazuje, jak dělníci a dělnice vnímají svou práci, kvalifikaci, mzdy, ale také jak se stavějí k politice či k hierarchiím v podniku. Dělnickou perspektivu doplňuje pohledem managementu, především ředitelky závodu. Pokud z autorčina líčení někdo vychází jako negativní (či spíše směšná) postava, je to italský konzultant, který používá různé triky z arzenálu korporátního poradenství, aby obhájil svou přítomnost v podniku. Kniha však ukazuje mocenskou dynamiku v továrně nejen na rovině vztahu nadřízený vs. podřízený, ale také mezi dělníky a dělnicemi navzájem. Autorku zajímají jak formální hierarchie a komunikační kanály, například role odborů, tak neformální stránky fungování továrny a pracovního kolektivu.

Velký prostor Nedbálková věnuje pracovním postupům používaným při výrobě obuvi, organizaci dílen a pracovní době. Vysvětluje, co všechno musí zaměstnanci továrny umět a znát, aby zvládali vysoké pracovní tempo a fyzickou náročnost obuvnické výroby. Mnoho prostoru věnuje dělnické reflexi práce v továrně – vztahu k práci a hodnocení její náročnosti ve srovnání s jinými pracovními zkušenostmi. Podobným způsobem zkoumá také otázku dělnických mezd. Snaží se tak postihnout hodnotový svět dělnic a dělníků a od práce se dostává k mimopracovnímu životu a politice. Výsledkem je mnohovrstevnatá analýza subjektivity dnešního dělnictva. Mimořádně zajímavé by bylo srovnat závěry Tiché dřiny s výsledky podobného výzkumu například v prostředí českého automobilového průmyslu.

Text rámuje výrazná sebereflexe socioložky, která přichází z akademického prostředí a pozoruje rozdíly, ale také nečekané podobnosti mezi světem univerzity a světem továrny. Nedbálková jasně vnímá a současně kriticky hodnotí svou pozici badatelky provádějící výzkum v továrním prostředí, do nějž na jeho začátku přichází jako cizí element. Zapojení autorského subjektu do výkladu je však mimořádně citlivé, takže nesklouzává do manýry některých antropologických prací, jejichž hlavním hrdinou je nakonec sám antropolog, který čtenáře zavaluje lavinou dojmů, pocitů i egocentrických banalit.

Tradice a úpadek

Tichá dřina je ovšem zajímavá i jinak než jako zásadní domácí příspěvek k sociologii dělnictva. Kniha zachycuje podobu českého obuvnického průmyslu po více než dvou desetiletích deindustrializace. Zatímco třeba výroba automobilů zahrnuje rozsáhlý komplex automobilek a jejich subdodavatelů s mnoha desítkami tisíc zaměstnanců, obuvnický průmysl je dnes jen stínem své někdejší velikosti. Továrna v Dolním Němčí byla součástí koncernu Svit, pod který na konci osmdesátých let spadla nejen výroba v tehdejším Gottwaldově a okolí, ale také ve Skutči, Havířově, Třebíči nebo Zruči nad Sázavou. Obuvnický gigant byl páteří československého obuvnického průmyslu, zaměstnával více než třicet tisíc lidí a vyráběl ročně přes šedesát milionů párů bot. Dolní Němčí patřilo k nejmladším a nejmenším závodům Svitu. Po roce 1989 však nastal postupný úpadek koncernu i celého odvětví, způsobený nezvládnutou privatizací a rozpadem trhů v zemích bývalého SSSR, kam Svit ještě na začátku devadesátých let masivně vyvážel, ale také globálními ekonomickými trendy – přesouváním obuvnické výroby ze západních zemí do Asie a neregulovaným dovozem obuvi. Poslední ránu Svitu uštědřila hospodářská krize na konci devadesátých let. Po roce 2000 tak na východní Moravě navzdory vytrvalému připomínání baťovské tradice zůstaly jen některé menší obuvnické provozy.

Jednou z kapitol zamotaného příběhu Svitu po roce 1989 bylo jednání mezi státem a firmou Baťa o privatizaci koncernu. Jeho výsledkem bylo, že firma získala nejlukrativnější část obchodní sítě Svitu a také právě továrnu v Dolním Němčí, byť byla vybudována dlouho po znárodnění Baťova obuvnického impéria. Nedbálková tak zachycuje poslední fungující zbytek svitovského kolosu, nyní patřící pod firmu Baťa a rovněž zaměstnanci vnímaný jako pokračování baťovského odkazu. Je přitom pozoruhodné, jak moc se život továrny a dělnická práce podobají nikoliv provozu „u Batě“ před rokem 1945, ale v pozdně socialistickém Svitu. Podobně jako na konci osmdesátých let i dnes podnik zápasí s výpadky v dodávkách materiálu, což negativně ovlivňuje rytmus práce a občas vyžaduje mimořádné víkendové směny. V továrně pracují především ženy. Jejich práce je fyzicky namáhavá a nepříliš atraktivní, mzdy dělnic jsou v celorepublikovém srovnání nízké. Co se změnilo? Zaměstnanců je jen několik desítek a boty se šijí v malých sériích. Továrna není jádrem firmy, ale spíše přežívající výrobní jednotkou, jejíž význam tkví hlavně v tom, že její výrobky mohou nést nápis „Made in Czech Republic“ a tím získat na atraktivitě na evropském trhu s obuví. Firma Baťa se sice hlásí k zidealizovanému odkazu meziválečného baťovského kapitalismu, v Česku však boty především prodává. Z českého a moravského obuvnictví zůstala tichá dřina.

Autor je historik.