Útěcha z paměti

Anicius Manlius Severinus Boëthius zemřel na přelom epoch, jako jiní umírají na zhoubnou nemoc, kterou se do poslední chvíle snaží ignorovat. Životy předních Římanů v jeho době, tedy na začátku 6. století, stále ještě balancovaly na plotě mezi starým a novým režimem, mezi starověkem a středověkem. Náš hrdina po letech služby na různých státních i dvorských postech z tohoto plotu ­spadl. Znelíbil se ostrogótskému králi Theodorichovi, faktickému vládci Itálie, roku 523 byl zatčen a uvězněn. I vyděšení senátoři, z jejichž řad pocházel, od něj v tu chvíli dali ruce pryč. V provinční Pavii, kde očekával smrt, pak napsal jedno ze stěžejních děl evropské literatury, Útěchu z filosofie (De consolatione philosophiae, standardní český překlad Václava Bahníka vyšel roku 1982 ve výboru Poslední Říman pod titulem Filozofie utěšitelkou), a pak byl buď veřejně popraven, nebo jej v jeho přikázaném bydlišti navštívili vrahové, v tom se různá vyprávění legendistů i historiků liší. Možná ho sťali, možná mučili. Stalo se tak nejspíš roku 526, v témže roce, kdy na průjem zemřel král Theodorich. Uvádějí se i dřívější data Boëthiovy smrti, je však třeba počítat s tím, že vytvoření Útěchy, subtilního díla naplněného odkazy na velkou část antické filosofie, si muselo vyžádat určitý čas.

Jako vzlyky při pláči

Pro pozdější tradici se z římského senátora a pavijského vězně stal nejprve svatý mučedník (hlavně proto, že se hlásil ke katolictví, zatímco Theodorich byl arián, z hlediska středověké západní církve heretik) a pak také emblematický člověk na konci epochy, který svou hojnou editorskou aktivitou rozhodujícím způsobem posílil základy umožňující přežití antické vzdělanosti do dalších věků v soustavě sedmi svobodných umění a v Útěše vykroužil – podle mínění mnohých – skvělý portrét římských ctností.

Boëthiův vězeňský text, rozdělený po antickém způsobu do pěti knih, se dodnes dochoval v neobyčejném množství latinských rukopisů i překladů do „národních jazyků“, jejichž tradice sahá až před rok 1000, třeba do anglosaských království k Alfrédovi Velikému. Po formální stránce přitom není Útěcha nijak jednoduchá. Jedná se o prosimetrum, pasáže v próze se tu střídají s básněmi, v nichž autor užívá různé veršové konstrukce, které obvykle odkazují ke klasickým formám poezie, k Homérovi či Ovidiovi, k lyrice i epice. Zatímco próza promlouvá především k duševním mohutnostem člověka, poezie si svým rytmem při přednesu podmaňuje tělo, vtiskává mu tvar, umožňuje hlubší soucit. Střídají se v ní lehké a těžké doby jako drtivé dopady deprese a krátká nadechnutí – anebo jako vzlyky při pláči.

Za plačky oddechujícím a básnícím ­Boëthiem přichází v první knize důstojná paní ne­určitého věku v potrhaném rouchu a zahání od něj múzy, pod jejichž vlivem jen prohluboval svůj smutek psaním. Uplynou tři básně a dvě prozaické pasáže, než si autor uvědomí, že před ním stojí paní Filosofie, „v jejímž domě od mládí pobýval“, a poněkud se uklidní. V tu chvíli si začne vzpomínat na filosofická učení, která nasával do své duše, i na štěstí, o které přišel. Proces vzpomínání je pro Útěchu klíčový. Děje se jako platónské upamatování duše na to, odkud přišla, i jako obyčejný protiklad k zapomínání na věci i na sebe sama, jako opak automatismů, i těch emocio­nálních, do nichž lidé upadají. Filosofie vede od těchto automatismů pryč, sama se ovšem jako nesamozřejmá činnost snadno propadá do zapomnění, když člověka ohluší ryk světa. Ten ale na samotce snadno utichá.

Bůh filosofů

Na konci třetí knihy Filosofie dokazuje, že cílem všech věcí, tedy tím, po čem se sluší toužit, je dokonalá soběstačnost, nezávislost na okolnostech, a že takovou soběstačnost nejsnáze nazveme slovem „dobro“. Vězeň ji poslouchá, pěkně po platónsku se rozpomíná, a Filosofii už stačí jenom málo k tomu, aby v něm definitivně utvrdila poznání, že tohle „dobro“ je vlastně „bůh“. Zatím s malým „b“. Bůh jako lidské slovo pro sílu, která drží vnitřně protikladný vesmír pohromadě a uvádí ho do pohybu, jenž je na rozdíl od zmatených obrátek kola Fortuny pravidelný a spočitatelný, zřetelný v běhu nebeských sfér i ve střídání ročních období.

Ve zbývajících dvou knihách, už bez slz za­­mlžujících zrak a intelektuálně zcela při věci, zkoumá vězeň s Filosofií povahu dobra a zla i vztah vševědoucího centrálního božstva, dokonale dobrého, a tedy rovněž spravedlivého a všemocného, a kola Fortuny, které svým slepým, mechanickým, a přitom nepředvídatelným otáčením ovládá životy všech lidí. Čím dál častěji se v textu objevuje bůh filosofů a čím dál víc se podobá Bohu biblickému, třeba tomu z knihy Jób. Mluví se tu o modlitbě a o boží moci, o nesouměřitelnosti lidských a božských měřítek či o nebeském domově lidských duší. To všechno jsou opory pro útěchu, které jsou vězni k dispozici. Nedochází však k žádnému zázraku, k žádné přítomné a objektivní katarzi. Vše stojí na práci paměti a rozumu, na schopnosti uvědomit si správně vzájemné poměry mezi věcmi, pohlédnout na svět z hlediska věčnosti. Když dává vězeň najevo svou touhu po tom, aby byli zlí lidé co nejrychleji zbaveni toho neštěstí, že mohou konat špatnosti – neboť páchání zločinů je samo o sobě trestem –, Filosofie (v překladu Václava Bahníka) odpovídá: „Budou toho zbaveni rychleji, než si možná přeješ nebo než si oni myslí. Vždyť v tak těsných hranicích života nic není tak vzdálené, aby duši, zejména nesmrtelné, připadalo příliš dlouhé čekat na to.“

Těžký vzduch

Vězeň tomuto i následujícím víceméně útěšným tvrzením rozumí. Po sérii racionálních důkazů nemá na vybranou: „To je zvláštní závěr, není snadné s ním souhlasit, musím však uznat, že se až příliš shoduje s tím, co bylo připuštěno dříve.“

Filosofie přináší svému posluchači i čtenáři směrovku k útěše, nikoli k záchraně. Dává mu prostředky k tomu, aby svou existenci ve světě mohl vnímat jako slabou, pasivní, nepříliš významnou. Nejpádnější argument, o který se může vězeň opřít, tak nakonec vězí nejspíš v uvědomění, že jeho vlastní osud ve světě nestojí za slzy. V tomto bodě může Filosofii oponovat a začít se s ní hádat ve prospěch konkrétních lidí a konkrétních situací (třeba nějak po křesťansku), anebo hořký lék vzít jako pilulku v Matrixu a rozveselit se aspoň tím, jak pěkně prohlédl lži světa. Zemře tak jako tak a všichni to vědí, i on sám.

Paní Filosofie průběžně opakuje, že verbální léky dávkuje s rozmyslem. Nejprve pacien­tovi nabízí sladké sirupy tišící bolest, třeba když mu připomíná, že jsou na světě lidé, pro které by i místo jeho vyhnanství bylo učiněným rájem, kdyby se na ně mohli přenést ze svých nuzných životních podmínek. Od paliativ a analgetik pak přecházíme k preparátům silnějším a méně chutným. Filosofie postupně podvrací a boří nejrůznější jistoty, které kolem sebe Boëthius naskládal. Lidský hrdina se stává zástupcem celého lidského rodu, představuje si nejrůznější tužby a motivace, které mohou lidé mít (touhu po slávě, po moci či po rozkoších), a předkládá je Filosofii ke zničení. Boëthius má povahu velikého syntetika. Nepropojuje jen křesťanství a antické myšlenkové tradice, ale snaží se spojit nejrůznější povahy lidí v těžkém vzduchu cely, odkud nic neunikne a vše se musí mísit.

Když jsem chvíli učil angličtinu ve valdické věznici, přišel mi tamní prostor – ­celkem ochočený a neutrální prostor učeben, tedy místo, které by právě mělo nabádat k boëthiov­­sky rozumové práci a různému vzpomínání – právě takto nasycený. Jako šatna u tělocvičny na základní škole. Prostor, kde se mísí příběhy a vzpomínky a kde je na jednoho živého vždycky několik mrtvých, na které se zapomnělo. Pro zlého člověka je nejhorším trestem jeho vlastní zloba, tím trestem však v zahuštěném světě obvykle trpívají jiní lidé. Za branou věznice je to podobné, ale snadno to sejde z mysli.

Autor je komparatista.