Dialogy s realitou

Soubor rozhovorů Jak se dělá dokument otvírá neobvyklý pohled na fungování českého a slovenského dokumentárního filmu. Publikace obsahuje sedm interview s významnými českými a slovenskými dokumentárními tvůrci, která probíhala v několika fázích mezi lety 2018 a 2020. Filmaři mluví o připravovaných snímcích a popisují různé fáze jejich vývoje, natáčení a uvádění. Narazíme na spoustu pozoruhodných postřehů nejen ohledně tvůrčích metod, ale také toho, jak fungují filmové instituce a celé „pole“ slovenského a českého dokumentu. Vzhledem k formátu rozhovorů nejsou tyto informace uspořádané ani komentované, a tak si je musíme postupně nacházet v odpovědích, což je zábavnější. Kromě toho kniha postihuje množství společenských témat, jimž se dokumentaristé věnují – od „aktivní astrologie“ po budování nové divadelní scény na Sibiři.

Workshopy ubíjejí kreativitu

Jak se dělá dokument je slovensko­-český projekt. Mezi zpovídané tvůrce patří slovenští filmaři Robert Kirchhoff a Peter Kerekes, pár Martin Kollár a Mária Rumanová, dále česko­-slovenská dvojice Vít Janeček a Zuzana Piussi a pak čeští autoři Martin Mareček, Lucie Králová a Martin Ryšavý. Mezinárodní výběr nejspíš vychází hlavně z faktu, že knihu editorsky zaštítili Andrea Slováková, která je spjatá s českým filmařským prostředím, a Peter Kerekes, jenž se zase angažuje především na Slovensku (kromě nich rozhovory vedli Martin Svoboda, Martin Šrajer a Veronika Jančová). Publikace nicméně nemá ambici srovnávat situaci dokumentaristiky v České republice a na Slovensku – na to je příliš zaměřená na jednotlivé osobnosti a jejich konkrétní projekty. Navíc se při četbě rozhovorů ukazuje, že větší vliv než lokální podmínky a jejich specifika mají na tvůrce mezinárodní festivaly, pitchingy, workshopy a granty. Z odpovědí je přitom znát, jak je celý tento systém ambivalentní. Nutí totiž tvůrce komprimovat své projekty do krátkých, jasných a chytlavých prezentací, které pak mezi sebou soutěží o podporu, přičemž se filmaři musí vyrovnávat se spletí rad a připomínek nejrůznějších odborníků. Zastoupení tvůrci a tvůrkyně tak nezřídka vyjadřují frustraci z toho, že tato mašinérie ubíjí kreativitu a ve výsledku favorizuje šikovné marketéry před hloubavějšími autory.

Přitom právě prvek nepředvídatelnosti, dialogu mezi projektem a realitou, který je pro dokumentaristiku typický, editory knihy i autory jednotlivých rozhovorů zajímá nejvíce. Úvodní text přímo mluví o fascinaci dokumentaristickým procesem, tím, jak se filmy přizpůsobují nečekaným událostem nebo novým poznatkům a jak tvůrci musí chtě nechtě improvizovat, aby se vyrovnali s faktory, které jsou z podstaty věci mimo jejich kontrolu. A je třeba říct, že sedm rozhovorů s devíti osobnostmi přináší opravdu bohaté spektrum přístupů a strategií, které dokumentaristům pomáhají jejich disciplínu zvládat.

Těkavost a koncentrace

Mimo to kniha ukazuje, jak filmaři přemýšlejí o své profesi, námětech i vlastním pracovním tempu a nasazení. Od toho se pak odvíjejí jejich projekty, které jsou často diametrálně odlišné. V rozhovoru se Zuzanou Piussi a Vítem Janečkem je místy těžké se orientovat v tom, o kterém z mnoha rozpracovaných dokumentů je zrovna řeč. Každý z obou tvůrců pracuje paralelně na několika filmech a oba se navíc pouštějí do produkcí jiných autorů. Jejich dokumenty přitom pružně reagují na aktuální kauzy a sledují zásadní společenská témata, jako je šikana na pracovišti nebo problémy univerzitního prostředí. Oproti tomu kameraman Martin Kollár a jeho partnerka Mária Rumanová mluví o svém chystaném filmu jako o velmi osobním nezávislém díle, poskládaném z mnoha motivů objevených při společných toulkách, přičemž se příliš nesnaží systematicky získávat finance od institucí ani si nekladou žádné závazné termíny. Lucie Králová se představuje jako cílevědomá filmařka, která rozvíjí dva hlavní autorské projekty, na nichž intenzivně pracuje už několik let – jeden z chystaných snímků zpracovává abstraktní téma snů, druhý využívá archivy a je založený na výstředním konceptu „dokumentární opery“ (jedná se o vítězný film letošního dokumentárního festivalu v Jihlavě KaprKód; viz A2 č. 23/2022). Martin Ryšavý se zase pohybuje mezi psaním beletrie a natáčením filmů a na jeho přístupu je znát, že má nezávislého, objevitelského ducha, který se moc dobře nesnáší s byrokracií grantových komisí a koprodukcí. Proto točí filmy s malými štáby a jasně časoprostorově vymezenými náměty (stavba divadla na Sibiři), nebo naopak rozvolněné snímky experimentující s hranou formou a improvizací.

Řezy tvůrčím procesem

Postupně sledujeme genezi a proměny plánovaných filmů, ale také spoustu pokusů a omylů, když se rozpracované záměry zaseknou na mrtvém bodě a čekají na případnou resuscitaci. Výjimkou nejsou ani zavržené finální verze. Rozhodně to není ekvivalent formátu „making of“, kde se zdá, jako by se filmaři soustředili na jednu předem více méně jasně danou látku, kterou jen musí poskládat do finálního tvaru podle své vize. Jak se dělá dokument naopak jakožto série „časosběrných“ rozhovorů zpřítomňuje tvůrčí chaos, ukazuje, jak autoři tříští svou pozornost mezi několik rozdělaných filmů, z nichž řada nakonec nevznikne, jak výsledné snímky nevyrůstají jen z tvůrčí vize, ale také se rodí jako výsledek kompromisů mezi filmaři, aktéry a distributory, případně jako produkt experimentování ve střižně. Zvláště dobře to zachycuje část rozhovoru s Martinem Marečkem zaměřená na jeho film Dálava (2019). Z mozaiky informací si postupně vytvoříme střízlivou představu o tom, jak dokumentaristika vypadá nejen jako tvorba, ale také jako zaměstnání spojené s mnoha praktickými okolnostmi, mezi něž kromě hledání financí patří i faktory jako peněžní ohodnocení štábu nebo pracovní vytíženost lidí v této profesi.

Kniha má zdánlivě podivný koncept – jsou to rozhovory s tvůrci vytvářené během procesu přípravy filmů a zaměřené spíše na tento proces než na jeho výsledek. Jak se dělá dokument působí neuceleně – rozhovory často začínají uprostřed příprav některého dokumentu a končí ještě před jeho uvedením; navíc do nich vstupují vnější faktory jako pandemie nebo osobní tragédie. Zkrátka jde spíš o řezy napříč několika spletitými ději než o rozvíjení určitého tématu. Ale právě díky tomu se publikaci daří zachytit síť okolností a souvislostí, které by při tradičních tematických rozhovorech zůstaly neviditelné.