Básně kořeněné fréziemi

Divoké papíry uruguayské básnířky Marosy di Giorgio (1932–2004) vydalo nakladatelství Fra v překladu Petra Zavadila, který tak rozšířil řady hispanoamerických polozapomenutých básníků a básnířek, s jejichž verši se může český čtenář seznámit. Uruguay­ská literatura je prý literaturou podivínů a i v tak bohaté konkurenci zaujímá Marosa di Giorgio čelní místo (zmínit můžeme Armoníu Somers, Cristinu Perri Rossi či Delmiru Agustini).

Aktuální český překlad zahrnuje tři delší skladby Magnólie (1965), Březnový zajíc (1981), Mystická růže (2003). První otázka, kterou si nad těmito texty čtenář položí, zní: „Proč vlastně hovořit o básních?“ Texty členěné do odstavců a dlouhé několik desítek stran v sobě v prvních dvou oddílech nesou zárodky příběhu. V Mystické růži pak narativní linka jasně vystupuje, a navíc se přidávají četné dialogy. U nás bychom hovořili spíše o básních v próze či o básnické próze, Marosa di Giorgio i hispanoamerický tisk však po léta prohlašují tyto texty za básně a jejich autorku za básnířku. A vzhledem ke snové atmosféře textů snad není potřeba toto označení měnit.

Děvčátko v čarovné zahradě

Dílo Marosy di Giorgio, vznikající v rozmezí pěti dekád, zahrnuje několik desítek sbírek. Přesto se téměř nevyvíjí. Jde však o onen zvláštní úkaz, kdy autorka brzy dospěje k osobitému výrazu a ve svém fikčním světě se pohybuje zcela suverénně. Klíčem k prvním dvěma oddílům je patrně životopisná poznámka z doslovu ke knize, kterou nás autorka nechá nahlédnout do svého dětství: „Dům mých prarodičů byl dlouhý, temný a nízký, stoletý, a příhodný jen k tomu, aby ho obývaly přízraky, nebo nějací podivní a nádherní lidé, anebo bílé a mocně zázračné zvíře. S jeho okolím ladily všechny květiny a všechna zvířata a všechny stíny i odlesky.“ Fauna a flóra zaplňuje prostor zahrady v těch nejfantastičtějších barvách a zvucích: „Když hlemýždi stoupají duhou, a ve vzdálených holubnících vrkají holubice svým poupatům podobným růžovým vejcím, a růže klade své vejce a na obzoru znovu vzplane válka, procházejí kolem válečníci a květiny…“ či: „Už je konec dne. Strom prostírá své vlasy, svůj piškot a pokouší Ježíše hyacintů. A on, ohromná fialka, se vyloupává z listí.“ Nezvyklé příměry, vršení snových obrazů, kterými občas protančí hlavní hrdinka či některá postava z jejího dětství – babička, matka, otec, sestra. Tuto bezstarostnost podivné Arkádie je nutné narušit nebezpečím a tajemstvím, které má nejednou erotický podtext a vyústí až v sexuální násilí: „Poznala jsem Hebera a zakřičela na něj: – Zabij mě, zabij mě, zabij mě. Ale on se ke mně přisunul, sklonil se nade mnou a znásilnil mě. Když jsme se vrátili domů, měsíc zametal mraky. Každé popraviště obsahovalo šťavnatou mrtvolu.“

V krajině kypící dělohy

Za vrchol knihy, a snad i odrazový můstek pro čtenáře, lze považovat třetí oddíl Mystická růže. V něm autorka jasně zvýrazňuje temnou erotickou linku, postavy dostávají jasnější obrysy (např. matka střežící hrdinčino panenství). Jako by Comte de Lautréamont – mimochodem i on spatřil světlo světa v Uruguayi – vstoupil v jedné z posledních básní do světa Marosy di Giorgio. Ta však svou protagonistku staví na jedné straně do role ponížené a poslušné ženy: „Řekl jí: Jsi se mnou těhotná. Nezabíjej, ano? Tentokrát nezabíjej. Zůstaneš takhle. Tady je můj syn. Nalil jsem všechen svůj olej. Jsem samec, manžel. Poslouchej, samice. Obtěžkal jsem tě. Vím to. Chci tě vidět těhotnou, rodit mého syna. (…) Trvalo to věky. Teď je březí. Se mnou. To jsem chtěl ze všeho nejvíc. Tohle ti udělat.“ Aby nakonec triumfovala jako bytost nadlidská – ona mystická růže: „Už cestou se jí zeptal, jestli je pravda, že se dala mnohým. A zdrceně slyšel, jak odpovídá: Já jsem Ježíš. V lese se svlékli. On, silný a malý; ona, vysoká, uvnitř zlaté koruny. Zeptal se: ,Jsem s Bohem?‘ Lehce přikývla. Rozhalila lehký závoj a ukázala vulvu, ten cár širého nebe s ránou uprostřed. Řekl: ,Tudy?‘ ,Nic tomu nebrání.‘“ Autorka básnicky a snově popisuje ty nejtemnější možné zkušenosti spojené s ženskou sexualitou a ženským tělem. Znásilnění, těhotenství, které hrdinka vnímá jako cosi nepatřičného (a plod jako cosi cizorodého, co není součástí jí samé), i tragédii potratu: „Přivedla na svět sama, jednou v podvečer, když nikdo nebyl doma. Bylo to bílé, měkké dítě, stvořené z ní samé, andělské vejce; umřelo záhy. Odnesu je k bromélii, napadlo ji. A odnesla je. Pohřbila je v té rostlině, přímo tam. A vrátila se do prostěradel.“

Život, sex i smrt pozoruje Marosa di Giorgio s dětskou zvídavostí a nezatížena morálkou. Ženské postavy se tu spojují nejen s muži, ale i s rostlinami a anděly. Tak obnovuje ztracené propojení mezi sexualitou a mystikou. Příroda v jejím díle není prostou rekvizitou, ale rájem nevinnosti, který lidstvo nadobro ztratilo.

Autor je publicista.