Dva ostrovy péče

Druhý ročník mezinárodního festivalu mladých tvůrců Nová komedie s titulem (Ne)svo­­boda, (ne)bezpečí, (ne)rovnoprávnost pozval do Prahy současné středoevropské divadlo. Inscenace z českých regionálních divadel a Slovenska nahlížely osobní optikou nové generace režisérů a režisérek na velké společenské problémy, jako je postavení žen, terorismus nebo válka na Ukrajině. Dvě představení pozvaná z Polska se tematicky vztahovala k situaci queer lidí ve společnosti pod silným vlivem katolické církve.

Gay fantazie na národní téma

Krakovské divadlo Barakah přivezlo autorskou hru Andělé v Americe aneb Démoni v Polsku režiséra Michała Telegy. Tvůrčí tým chtěl původně inscenovat kultovní dílo Tonyho Kushnera Angels in America: Gay Fantasia on National Themes, od zástupců amerického dramatika však nezískali k uvedení práva. Výsledný tvar, využívající i prvky dokumentárního dramatu, tak má plánované herecké obsazení a námět, avšak přenáší témata homofobie a HIV do současného Polska a přidává řádnou dávku frustrace začínajících divadelníků, které režisér oslovil.

Z hlavní záporné postavy Roye Cohna, re­publikánského právníka umírajícího na AIDS, se stává postarší divadelní režisér v sebejistém podání Any Nowické. Stejně jako Cohn, odmítající označení „homosexuál“ coby ná­­lepku pro bezmocný článek v „potravním řetězci“ politiky, i postava režiséra spatřuje v umění hlavně mocenské struktury. Mladým hercům radí, aby se „pochlapili“, a šikanuje je ponižujícími etudami. Traumatickou zkušenost studia pod „všemocným mistrem“ transformuje inscenace do komediální scénky, v pražském provedení ještě umocněné simultánním překladem herce Jana Szymika.

Zcela opačné emoce v divácích vyvolává jedna ze závěrečných scén. Łukasz Szleszyń­ski vypráví o coming outu s diagnózou HIV svým rodičům, zatímco pojídá maminčin boršč – červený sliz se stává „špinavou“ infikovanou krví, kterou si herec rozmazává po obličeji nemotornými gesty. Ve srovnání s americkou hrou jde o banální a snad i trochu nevhodnou reprezentaci nemoci. Ta je ústředním tématem Kushnerova díla, ale především jako svůj vlastní mýtus a předmět kulturních a politických válek USA osmdesátých let. Polská inscenace pracuje zcela odlišně: pro rodiče Szleszyńského postavy je HIV anonymní „to“, o kterém se hlavně nesmějí dozvědět sousedé. Nemoc je především tělesná, znázorněná nechutným „hnusem“, je to mimojazykové tabu.

Tento přístup platí pro celou hru – před narativní propracovaností upřednostňuje cestu vizuálně a somaticky působivých obrazů. Herci jsou zpravidla absolventi taneční fakulty a jejich fyzično se projevuje ve složitých choreografiích i prosté skutečnosti, že jsou většinu času na jevišti polonazí. Zcela nahý je pak Marek Bula, který po celou dobu stojí v pozadí na špičkách v baletních piškotech. Smysl tanečníkovy nesnesitelné námahy se vyjevuje až skoro v úplném závěru: když roztáhne ruce do pozice ukřižovaného Krista, zatímco ostatní performeři na zadýmené scéně vyřvávají „Polsko Polákům!“ a „buzny do plynu!“. Po pronikavém výjevu pronese Bula závěrečný monolog – chválu banálnosti. Banální, prostá bolest, hněv i radost jsou ty nejsilnější emoce a jsou možné pouze při fyzickém – například divadelním – setkání. Inscenace tak končí vlastní apologií. Zvláště z českého pohledu, který je zvyklý na ironii a odtažitost, se může zdát příliš patetická, avšak právě v tom tkví její účinek. Je to působivá výpověď mladých divadelníků o vlastní zkušenosti, ve které se mísí queerfobní tlak společnosti a nedostatek prostředků na uměleckou tvorbu.

Dokument v prasečím chlívku

Druhé představení Spartakus. Láska v době moru bylo naopak profesionální produkcí s dobrým institucionálním zázemím. ­Teatr współczesny je příspěvkovou organizací města Štětína, v jejímž čele stojí od minulého roku Jakub Skrzywanek, režisér inscenace. V diskusi po pražském uvedení představil svůj záměr udělat z divadla „ostrov péče“, kterým má liberální metropole na západě Polska vytvořit protiváhu konzervativní vládě. Na cenzuru školních učebnic reaguje například hra Edukacja seksualna, která mimochodem společně se Spartakem přijede v květnu na festival Divadelní svět Brno.

Také Spartakus se zabývá selháním politické reprezentace, a to v systému dětské psychiatrie. Skrzywanek společně s Weronikou Murek napsali scénář na základě reportáží a knihy Janusze Schwertnera, které před třemi lety šokovaly celé Polsko. Vypráví o strmém nárůstu počtu sebevražd u náctiletých (jde nyní o nejčastější příčinu smrti v této demografické skupině). Nejvážněji jsou pak ohroženi LGBTQ+ teenageři, sedmdesát procent z nich o sebevraždě někdy uvažovalo. Reportáže ukazují naprosto nevyhovující podmínky systému psychiatrické péče, který mládež s psychickými obtížemi „léčí“ ranní modlitbou a recitováním Mickiewicze.

Scénář abstrahuje ze Schwertnerem popsaných příběhů pacientů a z dalších rozhovorů s rodiči i personálem psychiatrických zařízení. Dialogy doslovně citují reálné situace a inscenace se snaží působit dokumentárně. Tomu napomáhá rozhodnutí nazvučit herce mikrofony – hlasový i gestický projev má díky tomu blíže ke kamerovému než jevištnímu herectví. Sledujeme tři dny a noci na oddělení dětské psychiatrie, zabydleném reálnými rekvizitami a herci v uniformách sester a lékařů. Za reálné se ale zdráháme považovat dění na jevišti: znásilnění, ponižování pacientů, plošná medikace nevhodnými léky, vyčerpaný personál a zoufalství bezmocných rodičů.

Realismus končí u obsazení rolí. Zatímco personál a rodiče hrají herci stářím zhruba odpovídající postavám, dětští pacienti jsou ztělesněni staršími představiteli, v některých případech dokonce v důchodovém věku. Za zmínku stojí výkon Anny Januszewské v roli transchlapce Wiktora, jehož genderovou identitu personál zcela ignoruje. Nerespektování tělesné autonomie systémem je ztvárněním dítěte sedmdesátiletou herečkou ještě umocněno. Další nově přijatou pacientkou je šikanovaná holčička v dojemně naivním podání Krystyny Maksymowicz. Místo pomoci si z léčebny odnáší trauma znásilnění, a nebýt aktivní matky (Maria Dąbrowska), která pro ni vyhádá pilulku „po“, odnesla by si možná i něco dalšího.

Dokumentární realismus narušuje také scénografie Daniela Rycharského. Ten je mimochodem protagonistou i v Česku uváděného filmu Strachy v nás, jehož zápletka se odvíjí od sebevraždy náctileté lesby. Rycharski se sám označuje za gaye, katolíka a vesničana a obraz vesnice přináší na jeviště vystlané slámou. Sesternu, jídelnu a pokoje pacientů vyznačují zrezivělé předěly přivezené z opravdových prasečích chlívků.

Šťastně až do smrti

Z titulků za scénou se dozvídáme o Wiktorově sebevraždě. Výpověď jeho matky zaznamenaná na video zakončuje dějství v psychiatrickém zařízení. Není smutná, je rezignovaná a naštvaná – a moc dobře ví, na koho. Přímo oslovuje Kaczyńského a Dudu a připomíná jim, že sbírání politických bodů démonizací queer komunity má reálné dopady na reálné lidi.

Začíná dějství druhé, událost na pomezí divadla, happeningu a politické demonstrace. Herci v tradičních polských krojích, které barvami odpovídají různým queer vlajkám, přitančí na scénu pod obrovské srdce a dva stejnopohlavní páry slaměných panáků, jaké se dělají při žních na vsi. Zpívají lidové písně a společně křepčí. Pak vyzvou publikum: „Je zde někdo, kdo by se chtěl nechat oddat?“ Novomanželé dostanou květinové čepce a odříkají protiústavní svatební sliby. Za dobu provádění bylo takto v inscenaci „oddáno“ na pětadvacet párů, některé z nich do divadla přivážejí celé své rodiny z druhé strany země. Část štětínského publika také opakovaně chodí pouze na tuto druhou část představení. Emocemi nabitá performance tak přináší katarzi nejen divákům tísnivého prvního dějství, ale všem, kdo ji potřebují i ve své každodenní realitě.

Obě hostující představení velmi sugestivně znázorňují problémy polských queer lidí, sama jsou však důkazem, že situace není zdaleka beznadějná. Jak několikrát zmínili tvůrci v doprovodných diskusích, konzervativní není veškeré obyvatelstvo Polska, ale představitelé vládnoucí strany a církve. Kulturní instituce jsou naopak plné lidí, kteří se vůči jejich nenávistné rétorice vymezují. To dokládá samotné představení Spartaka nebo projekt UWAGA! Strefa LGBT krakovského divadla Barakah, reagující na dnes již zrušené „zóny bez LGBT“. Obě scény chápou umění a divadlo nikoli coby příjemnou volnočasovou aktivitu, ale jako angažovaný prostředek reflexe celospolečenských problémů.

Autor studuje sémiotiku.