Asociace spisovatelů zjišťovala, jak „žijí spisovatelé v Česku“. Výsledná zpráva má posloužit jako podklad při přípravě takzvaného statusu umělce, v němž by se měly zohlednit i podmínky literární tvorby. Sesbíraná data říkají toto: jen pět procent spisovatelů a spisovatelek má za psaní pravidelný příjem, čtyři pětiny si jím vydělají méně než pět tisíc korun měsíčně a šedesát procent běžně pracuje bez honoráře. „Naši spisovatelé se nevěnují tvorbě jako svojí práci, ale pracují, aby mohli vůbec psát,“ dodávají k tomu autoři výzkumného projektu s tím, že česká literatura vzniká v rámci jakési „druhé směny“, která „z ekonomického hlediska hraničí s náplní volného času“. Je to konstatování známého faktu – stejně jako informace, že se tvůrčí činnost „neřídí zásadami fungování volného trhu“ nebo že se „špatně vykonává ‚na povel‘“. Ale chápejme to správně: jde o apely určené lhostejnému, tržnímu světu a snad i ministru kultury! Pokud mohu soudit z jedné veřejné debaty, úřednictvo dokáže vstřebat například pracovní podmínky akrobatů: hodiny tréninku, nestálé výdělky, výpadky příjmů vlivem úrazů, brzký konec kariéry – zkrátka dřinu, která se dá zanést do tabulek. Z této perspektivy se snaha „odromantizovat“ uměleckou praxi a nemluvit o talentu, inspiraci a dílu, nýbrž o kompetenci a práci jeví pragmaticky. Co si ale počít třeba s poezií? Schválně uvádím krajní případ. Pokud status umělce spojíme s kategoriemi práce, jako jsou pracovní doba, výkon nebo výdělek, neodsuneme tím ty nejlepší počiny právě na úroveň hobby? „Ten, kdo píše, riskuje –/ neuplatní se na trhu práce./ Být básníkem je finančně špatné řešení,“ píše v nové sbírce Jiří Dynka. Chápu, že snaha přiblížit svět literatury byrokratické a politické agendě a s tím spojené úsilí „přeložit“ specifika umělecké tvorby do pracovněprávních termínů má ono „špatné řešení“ učinit aspoň snesitelným. Přesto se mi nezdá šťastné hájit umění tím, že je představíme jako práci. Stát se o umělce nestará. Změní se to, když se převlíknou za dělníky?