Jde jen o udržení moci

Je možné milovat svou zemi? Kdo jsou dnešní ruští vlastenci?

Samozřejmě, že je to možné. Otázkou zůstává, o jakou zemi se jedná. Čím více poznávám Putinovo Rusko, tím více se mi líbí podoba této země na konci 19. století, hlavně její styl. Můžete samozřejmě snít o budoucím demokratickém Rusku, ale já se to snažím nedělat – nemá to smysl. Navíc se dnes vyskytují různé podoby ruských vlastenců. Každý miluje své vlastní Rusko: někteří jsou autoritářsko­-militarističtí, jiní demokratičtí. A mezi nimi zeje propast.

V čem spočívá dnešní ruská pravda?

V tom, že Rusko napadlo Ukrajinu a vede tam krvavou, brutální a v podstatě nesmyslnou válku, která se stala noční můrou pro Evropu a ostudou pro Rusko. A právě tato válka představuje hrozbu pro samotnou existenci Ruska.

Hitler často zdůrazňoval, že Slovan je rozený otrok, který potřebuje pána, a že slovanské národy nejsou předurčeny k samostatnému životu. Podobné názory na Rusko lze zaslechnout i dnes. Souhlasíte s tvrzením, že Rusko je země otroků?

Nemá cenu se odvolávat na nevzdělance a avanturistu Hitlera. Lermontov ještě před svým vyhnanstvím na Kavkaz napsal: „Sbohem, nemyté Rusko, země otroků, země pánů.“ Ale to bylo v první polovině 19. století, ještě v době nevolnictví. Za Gorbačova a Jelcina se Rusové změnili k lepšímu. Avšak Putin a jeho tlupa z KGB si dali záležet, aby z ruských občanů znovu vyrobili loajální poddané a během čtyřiadvaceti let své vlády jim do hlav nacpali spleteninu středověku se Sovětským svazem. U šedesáti procent se jim to bohužel podařilo, ale stále existuje dalších čtyřicet procent obyvatelstva. Nesmyslná válka s Ukrajinou začíná u mnoha lidí vyvolávat vystřízlivění. Myslím, že počet „vystřízlivělých“ lidí bude narůstat.

Nemyslíte si, že současná ruská kultura podlehla konzumu?

Zdá se mi, že taková klišé jako ruská kultura nebo ruský lid už postrádají smysl. Existují konkrétní jména představitelů ruské kultury. Jsou to lidé s různými talenty, různou morálkou a různým politickým přesvědčením. Házet je do jednoho pytle proto, že mluví rusky, je zbytečné.

Kdy se stalo, že ruská státní ideologie stability učinila z obyvatelstva pasivní objekt?

Začalo to za Brežněva. Během stalinismu panoval masový teror, který vzbuzoval strach. To se rozhodně nedá nazvat „stabilitou“. Brežněv zavedl poměrně vlídný režim na základě představy mírového soužití se Západem. Pro sovětský lid to byla nejúspěšnější léta. Za Putina přinesly vysoké ceny ropy zemi relativní prosperitu. Na tomto pozadí tvrdě pracovala televizní propaganda, která propagovala kult Putinovy osobnosti a myšlenky odporu vůči Západu, který „zničil Sovětský svaz a v devadesátých letech Rusko pod­vedl“. Zároveň docházelo k utužování režimu, koncentraci moci v jedněch rukou, využívání tradičního ruského strachu před úřední moci, která „může všechno“. Proto většina Rusů nyní bohužel zůstává pasivní.

Věříte v kulturní narcismus Západu, jak o něm píše například Maria Janion?

Nevěřím, na Západě jsem byl poprvé v ro­­ce 1988 a dobře znám místní kulturní život. Janion psala zajímavě o romantismu, její poznámky o západním kulturním narcismu jsem však nečetl. Západní kultura byla vždy otevřená. Například v Německu zaujímá překladová literatura významnou kulturní pozici. Nyní, v souvislosti s válkou na Ukrajině, je vhodnější mluvit nikoli o kulturním narcismu, ale o etické změkčilosti Západu, který dvacet let zavíral oči před vítězstvím reakcionářství v postsovětském Rusku. Za tuto dobrovolnou slepotu teď musí Ukrajinci platit svými životy.

Podle Slavoje Žižeka se národní a etnická identita rodí z fundamentalismu, který potřebuje „jiného“. Co nebo kdo pro současné Rusko představuje „jiné“?

Nemám v Žižeka příliš velkou důvěru. Je talentovaný a provokativní, ale také dost dogmatický. Lpí na Lacanovi jako na nějaké modle – a Lacan má dost pochybných zásad. Například že „lidská touha je touhou Druhého“. Takže když se zamilujete do nového člověka, chcete najednou „jiné“? To je absurdní. Toužíte po tomtéž, jen silněji a výrazněji, než jste to prožívali před setkáním s novou osobou. Ano, fundamentalismus zřejmě potřebuje „jiného“, v totalitárních státech chtějí masy „jiné“, stylově nové, jako tomu bylo v Sovětském svazu nebo v Číně. Paradoxem je, že to „jiné“ představují vlastní vůdci – „svoji“ lidé, kterých existují miliony. Takových jako Mao, Stalin, Hitler byly celé zástupy, nebyly to „jiné“ osobnosti. Byli a jsou „svoji“. Už jsem řekl, že režim v současném Rusku připomíná groteskní směs Sovětského svazu a středověku. Je ze své podstaty mafiánský a zločinecký. „Vlastenectví“ a „národní identita“ jsou pro něj jen nástrojem k udržení moci. Tohle zkrátka vytváří jedinou ideologii Putinova režimu, žádná jiná neexistuje. Proto tady Žižekova formulace nefunguje.

Jednou z vašich prvních knih byl konceptuální román Fronta. Proč byl nakonec jediným vaším textem tohoto druhu?

Snažím se, aby knihy, které píšu, byly navzájem odlišné, a to i po stylistické stránce. Je to taková moje zásada. Fronta se skládá z frází sovětských občanů během čekání v nekonečné frontě. V dalších románech se to pravděpodobně neopakuje i proto, že fronty z postsovětského života postupně vymizely. Ale jestli se ještě někdy objeví, to nevím.

Ve Dni opričníka líčíte Moskvu v roce 2028, kdy hlavní město ovládne jakási oživená středověká opričnina. Dnes žijeme v roce 2023 – je tento příběh minulostí, nebo smutnou budoucností Ruska?

Den opričníka jsem napsal v roce 2005, kdy se teprve začínaly objevovat náznaky současného režimu. Reakce kritiků v Rusku i na Západě na tento román byly převážně negativní a posměšné: prý šlo o autorovy chorobné fantazie. Postupně se však o románu začalo psát něco jiného. Teď už není dne, abych někde nečetl větu „Je to jako ze Sorokinova románu“. Někteří jsou přesvědčeni, že se v Kremlu tento román čte jako návod k použití. Je to zábavné, ale také smutné. O minulosti Ruska, která nyní pohlcuje jeho budoucnost, zatímco přítomnost zůstává prázdným místem, by se však dalo polemizovat dlouho. Zároveň od mladých Rusů neustále slýchám, že nepociťují žádnou budoucnost. A to je tragédie!

Má současné Rusko budoucnost?

Jsem si jistý, že ano. Otázkou zůstává, jaká konkrétně by mohla být. Na to teď nikdo nedokáže odpovědět.