Spory o podobu a činnost Ústavu pro studium totalitních režimů byly v minulosti často prezentovány jako střety rozdílných vědeckých přístupů. Stejně je tomu v případě současných debat. Z výstupů aktuálního vedení paměťové instituce ale vyplývá, že používá metody, které jdou daleko za hranice oborových polemik.
Ilustrace Veronika Dub
„Věříme, že nový vedoucí oddělení [tj. oddělení vzdělávání], který má bohaté zkušenosti z akademického prostředí, vytvoří kvalitní tým a nedojde tak k narušení kontinuity činností oddělení,“ uklidňovali ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna a jeho první náměstek Kamil Nedvědický učitele a učitelky dějepisu v hromadném dopise, po tom, co celé osazenstvo zmíněného oddělení kolektivně podalo výpověď. Už ale pedagogům a pedagožkám jaksi zapomněli sdělit, že onen nový vedoucí je policejní plukovník ve výslužbě, jehož bohaté akademické zkušenosti pocházejí převážně z Policejní akademie. Výstupy Ladislava Kudrny ve střetech o interpretaci našich nejnovějších dějin ovšem nemají vždycky podobně rozverně parodický rozměr.
Spiknutí revizionistů
Dlouho předtím, než se stal ředitelem ÚSTR, proslul Kudrna jako jeden z nejzapálenějších bojovníků proti tzv. revizionismu. Spor, který měl přinejmenším v počátcích (také) ideový rozměr, jejž lze velmi zjednodušeně popsat jako střet zastánců „dějin represe“ se stoupenci „dějin každodennosti“, však snad právě svým zápalem posouval do polohy, která ze všeho nejvíc připomíná konspirační teorii.
Už před třemi lety v rozhovoru pro Forum 24 tvrdil, že „těm, co odmítají takzvanou revizionistickou ideologii, je bráněno v akademické kariéře. Mnoho kolegů se bojí ozvat, jelikož v akademickém prostředí mají obvykle smlouvy na dobu určitou. Panuje atmosféra strachu. Revizionisté přebírají metody normalizačního režimu“. Tirádou proti tzv. revizionismu byla celá Kudrnova a Stárkova předmluva ke Knize v barvě krve (2020), jež byla kvůli výhradám odborných recenzentů z knihy vyřazena a následně ji vydalo pod názvem Zakázaná předmluva (2020) nakladatelství Free Czech Media, spojené s deníkem Forum 24, hlavním mediálním spojencem současného vedení ÚSTR. Nejsystematičtější výklad své „teorie revizionistického spiknutí“ nicméně Kudrna podal v knize Fakta a lži o komunismu (2022), která vyšla rovněž ve Free Czech Media.
V trojici „úvodů“, kterými Kudrna knihu opatřil, mluví mimo jiné o „klientelistické síti“, znovu o „atmosféře strachu“, prohlašuje, že „revizionisté“ měli „svého ‚člověka‘ (tj. Michala Pullmanna) v čele filozofické fakulty“ a „mohou své názory ventilovat prostřednictvím médií ve svěřeneckém fondu Agrofertu“, čímž „dochází k jejich přímé politické exponovanosti, k osobnímu propojení se současným (minulým) mocenským blokem“. Všechny tři úvodní texty jsou podobných pomluv, nařčení a urážek plné. Vyloženě groteskně dnes působí místo, kde Kudrna (na podzim 2020) tvrdí: „Mohu kolegy z opačného tábora ujistit, že nehledám inspiraci v žádné z výše uvedených destinací [tj. Maďarsku a Polsku] ani nehodlám zahájit soustředěný útok na výše uvedené, ctihodné instituce/fakulty, natož na svobodu vědeckého bádání (zajisté vědí, že jsem pouze řadový vědecký pracovník ÚSTR bez jakéhokoli personálního vlivu, nemluvě o nulovém politickém, mojí ‚zbraní‘ jsou toliko psací potřeby).“
Z ideového sporu se v Kudrnových rukou stal nástroj pro účelové očerňování názorových oponentů. Ten nahrazuje jakoukoli, byť sebeslabší argumentaci, jak ukazuje nedávná Kudrnova „glosa“ ke knize 13 objektů z (ne)šťastného muzea (2022), která vyšla v bulletinu knihovny Libri prohibiti. Ředitel v ní o knize, kterou vydal ústav jím vedený, mimo jiné říká: „Musím přiznat, že jsem některé pasáže musel číst několikrát za sebou, protože jsem si nebyl jist, zda se nejedná o nadsázku, ironii nebo učební text pro posluchače Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML). Použitý jazyk ve mně evokoval návrat do normalizace, komunistického newspeaku, jemuž jsme byli v osmdesátých letech 20. století vystaveni během povinné školní docházky.“ Následuje stránka nijak neinterpretovaných citací z 13 objektů, jako by apodiktičnost argumentu Večerní univerzitou nevyžadovala dalšího komentáře. Kromě výše zmíněného rozhovoru pro Forum 24 je tato glosa (nebo spíše pokus o recenzi) nicméně jediným Kudrnovým mediálním výstupem v posledních měsících. Jeho rozhodnutí chodí do diskusních pořadů hájit jiní.
Proruští švábi
Vzápětí po zahájení ruské agrese proti Ukrajině vznikl Otevřený dopis historiků a badatelů předsedovi vlády České republiky Petru Fialovi. Jeho signatáři, k nimž patřil i Ladislav Kudrna, premiérovi mimo jiné psali: „Jako historici a badatelé jsme dlouhodobě kriticky poukazovali na to, jak se v reakci na tuto ztrátu nejen územního impéria začíná postupně probouzet nejdříve intelektuální a akademický revizionismus, kdy jeho postsovětští představitelé například tvrdili, že sovětský systém netrpěl progresivní stagnací a rozkladem, ale mohl přežít mnohem delší dobu, protože lidé si ho nespojovali se státem, ale s každodenním ‚normálním životem‘. Tento typ revizionismu se stal populárním i v mnoha českých akademických a badatelských institucích.“ Těžko říct, v kterých českých badatelských a akademických institucích bychom měli hledat představitele snahy o rehabilitaci sovětsko-ruského imperialismu, na tom však nejspíš autorům dopisu příliš nezáleželo. Spojení konkurenční badatelské pozice s Putinovou agresí bylo ve zjitřených prvních dnech války na světě a mohlo být dále využíváno.
Byl to právě Kudrna, kdo tezi o spojení tzv. revizionismu s ruským imperialismem zopakoval letos v březnu v rozhovoru pro Forum 24: „Aktuálně máme vládu v čele s panem premiérem Fialou, kterou paměťové instituce zajímají. Právě v této době hrají tyto instituce klíčovou roli. Vždyť revizionismus v Rusku je omluvou pro invazi na Ukrajinu. Putin spustil invazi a mluví o denacifikaci napadené země na základě dezinterpretace dějin. Překrucování dějin je strašně nebezpečné.“ A v recenzi na knihu Miroslava Vodrážky Kataklyzma (2022), uveřejněné v nedávno vydaném jednačtyřicátém čísle ústavního časopisu Securitas Imperii, Kudrna dokonce napsal: „Vodrážka se sám sebe ptá, zda skutečně existuje výrazné hnutí mladých lidí, kteří mají společenskou potřebu marxismu, jak tvrdí historička Kristina Andělová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, která krátce před napadením Ukrajiny prohlásila, že legitimita marxismu u mladé generace, ji nevyjímaje, narůstá, jelikož tato forma ideologie odráží společenskou potřebu kritiky kapitalismu, a proto je nutné se jí inspirovat.“
V tomto textu zašel Kudrna zatím nejdál, když v souvislosti s ruskou agresí vystavěl monstrózní oslí můstek ke konkrétní historičce. Putinův režim přitom samozřejmě nemá s marxismem nic společného. Je smutný paradox, že se podobné špinavosti, hraničící s poškozováním dobrého jména, dopouští někdo, kdo na kritiku v médiích reaguje zasíláním předžalobních výzev.
Experiment jménem ÚSTR
Obviňování z (neo)marxismu je dnes už převážně neškodným folklorem. Podobně se přílišným používáním ošoupala a ztratila na břitkosti i osočování z fašismu. To samé platí i pro obvinění z rehabilitace předlistopadového režimu, a nejen proto, že o jeho politickou rehabilitaci se u nás nikdo nepokouší. Poslední prezidentské volby, v nichž se střetli dva bývalí členové normalizační KSČ, ukázaly, že obavy z ní už českou společnost nemobilizují. To však nic nemění na tom, že vytvářet konspirační teorie o revizionistických spiknutích překračuje hranice ideového sporu i jakkoli ostré polemiky. Denunciovat své ideové protivníky coby souputníky ruského agresora a podsouvat kolegům a kolegyním z oboru, že implicitně schvalují počínání Vladimira Putina, pokud přímo nepůsobí jako jeho pátá kolona, je pak do stejné míry zbabělé jako nechutné. Nevybíravost v metodách a mísení spikleneckých teorií se systematickým difamováním dávají za pravdu těm, kteří dění na ÚSTR komentují v tom smyslu, že se tam totalitní režim zkoumá metodou experimentální archeologie.