Podobně jako v České republice vyvstala i v Maďarsku a Polsku po roce 1989 potřeba připomínat diktaturu a zločiny totalitárních režimů. Historická zkušenost obou zemí je však jiná než česká, nicméně politický zápas o paměť má ve všech třech státech některé shodné rysy.
Zatímco Maďarsku druhá světová válka částečně navrátila území, které nacionalisté považují za historicky svá, v Polsku dala navždy nový význam místům jako Westerplatte, Katyň, Zamość, Varšava a Osvětim. Každé z nich je pro polskou národní paměť nesouměřitelně důležité a těžko najít paralelu s tím, čím si za války procházela území, která jsou dnes součástí České republiky.
Sama se neubrání
O zločinnosti války pojednávala výstava Muzea druhé světové války v Gdaňsku. V roce 2019 ji historik Timothy Snyder označil pro její nezaujatost za civilizační úspěch. Co jeden chápal jako nezaujatost, bylo ovšem pro jiné „proněmecké“. Muzeum bylo nedlouho po svém otevření v roce 2017 sloučeno s Muzeem Westerplatte a oficiálně vznikla nová instituce, do jejíhož čela byl dosazen Karol Nawrocki. Ten se v rámci doktorské práce obhájené v roce 2013 soustředil na antikomunistické hnutí v Elblągském vojvodství, odkud se roku 1989 Jarosław Kaczyński, předseda strany Právo a spravedlnost (PiS), dostal v historických volbách do Senátu. Nové vedení záhy iniciovalo „propolské“ změny.
Teprve 17. dubna padlo pravomocné rozhodnutí o intelektuálním vlastnictví zmíněné výstavy jejími realizátory a nutnosti napravit největší narušení jejího původního smyslu. Závěrečný sestřih záběrů poválečných bojů za lidská práva či demokracii a návratu války do každodenního života obyvatel nejen východní Ukrajiny byl totiž nahrazen propagandistickým filmem Neporazitelní z dílny Institutu národní paměti (IPN), pojednávajícím o hrdinství Poláků jakožto osamocených obránců dobra proti nacistickému a komunistickému zlu.
Když Nawrocki v roce 2021 úspěšně kandidoval na předsedu „propolského“ IPN, heslem jeho kampaně bylo „Pravda se neubrání sama“ – tedy Kaczyńského citát z roku 2018, kdy artikuloval plán vytvořit „mechanismus na pravdu“. Předsedu IPN volí prostou většinou Sejm spolu se Senátem. IPN má pobočky po celé zemi a jeho rozpočet činí podle některých výpočtů přibližně dvě miliardy korun, tedy čtyřnásobek rozpočtu Polské akademie věd.
Bez nadsázky lze říct, že vstupem do úřadu se Nawrocki stal „první instancí“ v otázkách historie. Ze solidního lokálního historika píšícího o antikomunismu a fotbalu se během dekády dokázal vypracovat na autoritu historiografie druhé světové války, které se polská média dotazují, když potřebují odpověď na otázku, jestli má dnes podle mezinárodního práva Polsko nárok na válečné reparace, zda Jan Pavel II. věděl o znásilňování dětí kněžími nebo jestli byl horší Hitler, či Stalin.
Nawrockého ujištění, že horší je Stalin, odkazuje k známému Kaczyńského heslu – „Budapešť ve Varšavě“. Přání, aby byl Stalin (komunismus) považován za horšího než Hitler (nacismus), dává ovšem v maďarské metropoli přece jen o něco větší smysl než ve městě, které za druhé světové války muselo prožít to, co Varšava.
Nepohodlné archivy
V Maďarsku je na rozdíl od Polska skutečně velice těžké hledat cosi jako „hrdinský příběh maďarského národa za druhé světové války“. Stovky tisíc vojáků Maďarského království bojujících po boku nacistů by bylo stěží možné označit za hrdiny, pokud by komunismus nebyl prohlášen za horší než fašismus a nacismus. A kdyby zároveň nevznikly instituce, které začaly vysvětlovat, že ke každému maďarskému válečnému zločinu došlo výhradně pod tlakem Hitlera. Přitom v Maďarsku antifašistická opozice existovala – její provázanost s komunistickým hnutím se však dnešnímu režimu nehodí.
Hrdinství je možné v Maďarsku spatřovat v protisovětském povstání z října 1956, i to má však nepohodlnou komunistickou zátěž. Až do roku 2018 stála jako připomínka povstání na dohled od budapešťského parlamentu socha Imreho Nagye, komunistického předsedy maďarské vlády popraveného za jeho úlohu v povstání. Ještě větším problémem než sochy komunistů pro Orbánův režim představovaly archivy a vědecké instituce nepodléhající „mechanismům na pravdu“. Proto byl v roce 2018 zrušen archiv marxistického filosofa a literárního teoretika Györgye Lukácse, který byl ministrem kultury v povstalecké vládě.
Když necháme stranou potlačování médií a vystrnadění „sorosovské“ Středoevropské univerzity (CEU) z Budapešti do Vídně, je pro pochopení maďarských reálií podstatný proces restrukturalizace Maďarské akademie věd ze strany ministerstva inovací a technologií v čele s Lászlem Palkovicsem. Aniž by došlo k jednání s vedením Akademie, byly zrušeny výzkumné ústavy, okleštěna finanční nezávislost a naopak zesílena politická kontrola instituce vládou. Konkrétně se jednalo o převedení rozhodovací pravomoci nad dvěma třetinami rozpočtu na ministerstvo. Fórum akademických pracovníků počínání ministra komentovalo slovy, že „v dějinách maďarské vědy bychom těžko hledali škodlivější postavu, než je László Palkovics. Museli bychom se vrátit minimálně do padesátých let 20. století“.
Nedostupnost archiválií z padesátých let přiměla Gyulu Kozáka a Jánose M. Rainera k tomu, že ke konci sedmdesátých let shromáždili vzpomínky pamětníků, čímž vznikl Ústav roku 1956 – Archiv orální historie. Již během první Orbánovy vlády z let 1998 až 2002 byly „nepohodlnému“ archivu jakožto veřejné nadaci odebrány finanční prostředky, což podle Kozáka vedlo k propuštění tří zaměstnanců, přičemž služebně starší badatelé se museli vzdát devadesáti procent platu.
Z peněz odebraných archivu, ale také Ústavu politických dějin byl založen klíčový Dům teroru, jemuž předsedá Mária Schmidt, iniciátorka institutu pravdy – Veritas. Právě s Veritas se musel na Orbánův nátlak v roce 2019 Ústav roku 1956 spojit, a předat tak všechny své dokumenty do rukou úřadu, který bdí nad správnou, tj. vládní pravdou. Ústav politických dějin byl zase vystrnaděn ze dvou míst, kde sídlil: budovy bývalého národopisného muzea poblíž Kossuthova náměstí a následně i z náhradních prostor na budínském hradě. Jako argument postačilo osočení, že slouží komunistické ideologii.
České ideály?
Měli bychom se těchto scénářů obávat i v České republice? Přinejmenším do ruské agrese proti Ukrajině zaznívaly z úst českých vládních i opozičních stran názory, že Orbánův systém je lepší než ten náš, protože umožňuje uskutečňovat razantní kroky. Někteří politici dokonce zacházejí s důrazem na národní identitu tak daleko, že hlásají genetickou předurčenost českého národa k velkým věcem.
Masarykův apel k národu československému i spoluobčanům národností ostatních z roku 1934, v němž zmínil, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, při projevu o zřizování Ústavu pro studium totalitních režimů parafrázoval v říjnu 2007 i Pavel Žáček. Abychom dostáli těmto ideálům, spíše než slepé kopírování mechanismů z Polska a Maďarska by nám mohlo pomoct prozření, že ani dnes bychom se neměli smířit s vedoucí úlohou jedné politické kliky s jednou historickou pravdou.
Autor je historik.