Artforum 2022, 78 s.
Zatímco novela Tvoja izba (2019) působila poněkud solipsistním dojmem, třebaže pro ni Michaela Rosová zvolila druhou osobu singuláru, tentokrát je všechno jinak – alespoň na první pohled. Nepokojní spáči jsou sbírka krátkých, někdy jen dvoustránkových povídek a vypravěč(ka) mezi jejich hrdin(k)y vstupuje výhradně jako literární faktor: někdy nenápadným vložením slůvka „možno“ nebo „asi“ do oznamovací věty, jindy zas explicitním zvažováním vypravěčských možností v milostném příběhu („radšej si predstavme…“, „ale aj to už je asi obohraté“). Postavou se tu stává i sídlištní keř nebo zřícenina hradu a lidem se může přihodit, že jim vlasy vrostou do země. Některé momenty tak mohou připomenout Bizarní povídky Olgy Tokarczuk (2018, česky 2020), i když v Nepokojných spáčích zřejmě nejde o zdůraznění znepokojivých vrstev lidské zkušenosti, ale o vypravěčskou hru, tedy o samotnou literárnost. Jen výjimečně, jako v groteskním finále povídky Jozef cestuje do Vajnôr, se děje obojí. V závěrečném „eseji o metóde“, reflektujícím vznik povídkové sbírky (a současně mateřství), se píše mimo jiné o cíleném odstupu od toho, „čo v umení práve frčí“ – snad se tím myslí cokoli spojeného s problémy současného světa, kterým byl do povídek zapovězen přístup podobně jako do Tvojí izby. Ano, literatura jako taková si vystačí víceméně sama (třeba i bez čtenářů, když na to přijde) a není špatné si to čas od času připomenout, ale o moc víc toho autorčiny vypravěčsky suverénní miniatury nezmůžou.