Národ a kultura

V roce 1902 pozval Spolek výtvarných umělců Mánes do Prahy francouzského sochaře Augusta Rodina. Pozvání bylo spojeno s jeho velkolepou výstavou, pro kterou nechal spolek podle návrhu Jana Kotěry postavit v Kinského sadech zvláštní pavilon. ­Organizace akce byla neobyčejně složitá a nákladná, spolek se velice zadlužil, a jak už to tak bývá, po Rodinově odjezdu už zdaleka nebylo tolik nadšení pro splacení dluhu. České společnosti velice šlo o to, aby Rodin navštívil dřív Prahu než Vídeň, osobní přítomnost a výstava francouzského modernisty totiž manifestovaly také nezávislost české umělecké scény na tehdy ještě stále hlavním městě monarchie. Roli zprostředkovatelů sehráli sochař Jiří Mařatka, který už dříve pobýval díky Hlávkovu stipendiu v Rodinově ateliéru, Zdenka Braunerová a Alfons Mucha. Plakát vytvořil Max Švabinský. Akce byla vyčerpávající pro Mistra i pro organizátory, ale její význam pro české umění nelze zpochybnit: Rodinův vliv vidíme mimo jiné na obou pražských monumentech následující doby, na Husově pomníku od Ladislava Šalouna i na pomníku Františka Palackého od Stanislava Suchardy. Vytržení českého uměleckého prostředí ze zbytku monarchie tehdy neznamenalo uzavření se do národoveckého sebepotvrzování, ale směle hlásalo kosmopolitní rozlet.

Budování státu

Tato úvaha nechce být historickým přehledem, ale nedokáže se mu úplně vyhnout. Pokud máme zjistit, v jaké pozici je kultura v České republice dnes, musíme se poctivě zamyslet nad její rolí v dějinách samostatného státu. Jen tak se vyhneme sentimentu a ulpívání na legendách a mýtech.

Česká kultura byla ještě před první světovou válkou v živém kontaktu s kulturou zbytku Evropy, včetně periferního Irska, s nímž našli čeští republikáni shodu v odporu proti mocnému hegemonu. V českých divadlech se hrál Henrik Ibsen, Anton Pavlovič Čechov i Stanisław Przybyszewski, Luigi Pirandello, Maurice Maeterlinck i George Bernard Shaw. Básníci obětavě překládali, dramaturgové se nezastavili. Česká kultura přesahovala svou úrovní českou společnost, táhla ji vzhůru a čelní političtí představitelé se k ní hlásili.

Tento stav se obnovil i po skončení války a založení samostatné Československé republiky. Kulturní scéna už nebyla jednotná, zůstala ale státotvorná. Do služeb státních ceremonií a hromadných akcí se dali skladatelé jako Josef Suk nebo Leoš Janáček a jejich skladby (pochod V nový život z roku 1919 a Sinfonietta z roku 1926, obojí k poctě Sokola) nejsou směšné a hrají se dodnes. Představitelé kultury veřejně vyslovovali své politické názory, prostorem hýbaly polemiky a manifesty, katoličtí umělci, kteří se s novým státem identifikovali s velikou rezervou, se svářili se středním proudem, takzvaně hradním, a avantgarda se oběma stranám ze svých platforem posmívala a experimentovala si po svém. Společný kulturní prostor ale netrpěl vylučováním a vznikala v něm dodnes živá díla.

Až totalitární nacistická okupace učinila přítrž experimentům a výstřednostem, umění přijalo úlohu toho, kdo má povzbuzovat a utěšovat trpící národ, stáhlo se do nekonfliktnosti. Z té doby nám zůstaly laškovné filmy a literární díla založená na kráse českého jazyka (Vančurovy Obrazy z dějin národa českého, Seifertova Píseň o Viktorce, Nezvalova Manon Lescaut nebo Poláčkovo Bylo nás pět, které autor zbavil jízlivosti svých maloměstských románů). Po válce pak už měli umělci roli obránců národa nacvičenou, opustili avantgardní hravost a dali se do služeb jediného přípustného uměleckého vyjádření, jak jej nadiktoval Sovětský svaz – socialistického realismu. Jistě ne všichni, ale ti, kteří tak neučinili, ztratili publikum a vliv.

Od Února k Jaru

Komunistický režim v padesátých letech 20. století v oblasti kultury zcela popřel internacionalitu „proletářů všech zemí“ a vlivem zejména Zdeňka Nejedlého spojil ideu třídního boje s ideou národní, či spíše národoveckou. Pomohlo to poněkud zastřít skutečnost neprostupně uzavřené a střežené hranice – nejen fyzicky železnou oponou, ale i ideo­logicky cenzurou. Budování socia­listické společnosti bylo spojeno s folklorizujícím kýčařstvím, jak to známe z různých stran z literatury i filmu. Filmový režisér a pedagog FAMU Otakar Vávra opustil rozmarné komedie a s veškerou suverenitou filmařského řemesla začal točit historizující velkoplátna na scénáře podle románů Aloise Jiráska, ve kterých obsadil největší hvězdy Národního divadla. (Podobně pak za normalizace sedmdesátých let točil o mnichovské zradě a osvobození Rudou armádou, tentokrát s herci vinohradského divadla, v té době už proslavenými televizí.) Romance pro křídlovku (1966), která poetikou zapadá do filmové nové vlny, je ukázkou jeho talentu, proměňovaného za peníze a přízeň moci.

Kultura šedesátých let je veliké téma, jehož rozsah široce přesahuje rozměr tohoto eseje. Ale jedno o ní říci musím: v tomto období byla u nás populární kultura na nejvyšší úrovni. Lidové publikum samozřejmě nesledovalo filmy nové vlny, nečetlo Tvář, nechodilo na Havlovy hry a na koncerty nové hudby, ale Literární noviny měly ohromující náklad a tomu odpovídající vliv, nejen romány, ale i básnické sbírky vycházely ve vysokých nákladech a kvetla i kulturní publicistika. Srovnáme­-li spotřební komedii Zdeňka Podskalského Světáci (1969) se spotřební komedií Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody (1983), vidíme, jakou cestu mainstreamová kultura v naší vlasti ušla. Společné sdílení populární kultury (k níž patřil jak Jiří Suchý, tak Karel Gott a Marta Kubišová nebo filmy Jiřího Menzela či Karla Kachyni) překlenovalo vzdálenosti mezi lidem a kulturní elitou a spoluvytvářelo společenský konsenzus. Už se nikdy nedozvíme, jestli by vydržel, kdyby se obrodný proces podařilo dovést dál, ale kultura se všemi bolestivými tématy, jež otvírala, byla státotvorným fenoménem. Slavila úspěchy na výstavě Expo 67 v Montrealu a měla také konečně kompetentního ministra Miroslava Galušku.

Touha po Západu

Kulturní pracovníci dbalí své cti za normalizace udělali všechno možné pro to, aby autentické kulturní statky unikly dozoru hlídacích orgánů KSČ. Značné úsilí vyvinul i disent, ale samizdatové edice a undergroundové produkce nemohly mít na formování vkusu a vztahu občanů země ke kultuře velký vliv. To už víc zmohly folkové festivaly jako Porta v Plzni a poeticky subverzivní jednotlivci, dvojice či skupiny; dále pak malá divadla jako Husa na provázku (za Gustáva Husáka Divadlo na provázku), HaDivadlo nebo předvoj postmoderny Pražská pětka; a také amatéři, z nichž se po roce 1989 okamžitě vyloupla divadelní elita (za všechny J. A. Pitínský, Jan Borna, ale také třeba teatrolog Vladimír Just). Na konkrétních příkladech pamatuji i solidaritu mezi výtvarnými umělci – ti, kteří mohli získat zakázky, kryli svým jménem zakázané kolegy. Publikování pod cizím jménem bylo častou praxí, autorství byla po roce 1989 až na nepodstatné výjimky čestně zveřejněna. Svobodná (alespoň pokud to šlo) kultura měla zásadní životadárný význam pro svobodně smýšlející veřejnost, ale nedělejme si iluze, obecný vkus a kulturní potřeby uspokojovali mistři kultury populární. Nejen Karel Gott, jak ukázal ve své knize Pavel Klusák, ale také tvůrci televizních dramatických pořadů, z nichž nejproslulejší byl Jaroslav Dietl, ­mistr seriálu, a Václav Vorlíček, režisér fantaskních a pohádkových filmů, a ovšem také ideo­lo­gicky poplatných komedií – otřesná série filmů Mladé víno, Zralé víno, Bouřlivé víno (1976–1986) se v televizi reprízuje dodnes. Tahle komerční tvorba koresponduje s Husákovým předstíraným dostatkem bez možnosti výběru. Vnitřně se hroutící režimy jako by zákonitě připravovaly půdu pro to nejhorší z režimů, jimiž budou potlačeny – v tomto případě pro bezbřehou komercializaci kultury po roce 1989.

Na notu národa se v osmdesátých letech už vůbec nehraje. Vlastně hraje, v Divadle Járy Cimrmana, ovšem přístupem vlídného posměchu. V kulturním ohledu stejně jako v ohledu jiné spotřeby touží národ po produkci Západu, něco z ní se už k nám i dostane, zadržet to nejde, v populární hudbě například hity zahraničních tvůrců, které jsou u nás známy v podání domácích hvězd pop music, aniž publikum slyšelo originál. Masový zájem o zahraniční filmy stvoří unikátní fenomén českého kvalitního dabingu, identifikace hlasů zahraničních hvězd s hlasy českých herců vede až k přesvědčení, že ti naši to dělají lépe. A upřímně řečeno, pečlivě realizovaný dabing umožnil českým hercům zahrát si role, jaké na českých jevištích a ve filmech prostě nebyly.

Ekonomizace všeho

Po roce 1989 se s českou kulturou zatočil svět. Rozpadla se kritéria kvality a veřejný prostor ovládla absurdní ekonomizace všeho. Kulturní obec se rozštěpila na části neschopné dohody. Spisovatelé odmítli být „svědomím národa“ a zapomněli přitom, že mají také existenční, profesní a skupinové zájmy. Nakladatelé klidně přijali princip, že si vydáváním podřadného škváru mají vydělat na hodnotné tituly. Česká filharmonie se hádala o šéfdirigenta (Vladimir Ashkenazy byl odmítán jako cizinec), divadla sváděla boj s návštěvností a v opeře se vedl dnes neuvěřitelný spor o to, zda zpívat v originále. Vtrhl k nám muzikál, na jehož provedení chyběli školení profesionálové. Odstraňovaly se sochy, často bez kvalifikovaného zjištění autora a posouzení skutečné hodnoty. V Národní galerii se střídali ředitelé jako na orloji. Kulturní periodika okamžitě pozbyla čtenářů i vlivu, naopak strmě stoupla nabídka ilustrovaných společenských časopisů financovaných soukromými podnikateli, případně globálními vydavatelskými řetězci. S financováním filmu to bylo vyloženě na pováženou a sami filmaři, snad kromě Věry Chytilové, si to nechávali líbit. Majstrštyk předvedl doposud obdivovaný Pavel Tigrid v roli ministra kultury, který nejenže nechápal, k čemu potřebují mít v Národním divadle kantýnu, ale zpochybnil vůbec existenci svého ministerstva ve vládě České republiky. Převládajícím tématem veřejné debaty o kultuře se stalo její financování, případně existence kulturních stanic veřejnoprávních médií.

Ale na přelomu milénia se situace přece jen začala stabilizovat. Postupem času se podařilo vytvořit systém grantů, které vymaňují kulturní projekty z bohorovného rozhodování politiků, i když systém přidává kulturnímu provozu nepředstavitelné množství administrativy. Pokud jde o „službu národu“, vyskytnou se ve veřejném diskursu excesy jako protest členů Opery Národního divadla v Praze proti skutečnosti, že nově jmenovaný šéf je národností Nor, nebo žaloba arcibiskupa Dominika Duky na divadlo Husa na provázku, na jehož jevišti se odehrála inscenace režiséra Olivera Frljiće Naše násilí, vaše násilí. Ke svržení šéfa ani k odsouzení divadla však nedošlo.

V agendě ministerstva kultury (MK ČR) po několik volebních období zaznívá silný akcent na památkovou péči jako hlavní starost a měřítko kulturnosti. Ministerstva kultury se týká také spor o restituci majetku církví, protože v jeho rozpočtu se skrývá také částka na platy duchovních. Z působení ministra kultury Daniela Hermanna za KDU­-ČSL je restituční proces uzavřen způsobem pro církve (a zejména církev katolickou) velice výhodným, ale konečně je jedna věc vyřízená: od roku 2030 budou církve financovat své potřeby ze svého.

V nastoleném systému zákonitě nastává spor mezi soukromými kulturními institucemi a těmi „nezávislými“ (lepší slovo pro ty, které žijí z grantů, jsme nenašli) o kritéria podpory. Proklamovaného jednoho procenta ze státního rozpočtu na kulturu se nepodařilo dosáhnout nikdy – a v současné situaci energetické krize a války na Ukrajině se to zřejmě ani nepodaří. Zákon o veřejnoprávní kulturní instituci nebyl do dneška ani předložen.

Průmysl, obchod a kultura

Covid způsobil izolaci. Ukázalo se, že postavení freelancerů, vydávané až doposud za svobodu výběru, je víc než prekérní: například orchestrální hráči, kteří skládají své příjmy z hraní v symfonickém či komorním tělese, vedle toho hudebně spolupracují s divadlem a učí na základní umělecké škole, náhle neměli ani jeden z těchto příjmů (a týkalo se to i tak prestižních těles, jako je Colle­gium 1704). Galeriím zůstaly náklady, ale zmizely příjmy. Zavřely knihovny. Zastavil se také dabing i veškeré lektorování, televizní i rozhlasové natáčení všeho kromě zpravodajství. Náhle se ukázalo, jak důležitý je kulturní obsah pro audiovizuální média a jakou cenu mají archivy. Státu nezbývalo než uznat, že kulturní tělesa a jednotliví pracovníci potřebují podporu – a ti ji namnoze využili k vytvoření podcastových a streamovacích platforem, jimiž alespoň do jisté míry potřebu živé kultury suplovali. Vznikl ovšem konflikt ohledně podpory pracovníků komerčně provozovaných kulturních institucí v populární hudbě nebo v divadle. Producenti, majitelé či jednatelé se hlásí o dotace ministerstva kultury, ale podle statutu svých hospodářských jednotek vytvářejících zisk patří do kapitoly průmyslu a obchodu: představitelé muzikálu to ženou až k prezidentovi.

Národní plán obnovy, který si klade za cíl restaurovat ekonomiku po covidu a nastartovat její ekologickou a energeticky šetrnější podobu, se vztahuje i na oblast kultury. Je v něm zahrnuto nejen umění a památková péče, ale i pojem „kreativní průmysl“. A do veřejného diskursu se dostává pojem „status umělce“, který sice není přesně vymezen (otázkou zůstává, kam patří mistři světel, zvuku a kamery, kam jevištní technika, produkční, grafici, kulturní publicisté a kritikové), snaží se však formulovat, že umělec není z podstaty živnostník, nýbrž tvůrce, který nepracuje pro zisk, ale jeho činnost je prací jako každá jiná. Do této po dlouhé době smysluplné iniciativy ministerstva kultury, reprezentovaného tehdy Lubomírem Zaorálkem z ČSSD, zasáhl prezident Miloš Zeman nehoráznými výroky o tom, že „umělec má mít hlad“. Status umělce by měl být podle stránek MK ČR hotov v roce 2025.

V tomto a ještě i příštím roce se v rámci Národního plánu obnovy týká kultury i podpora Evropské unie, která jinak nechává kulturu (kromě památkové péče) v pravomoci jednotlivých států. Podporu mohou získat projekty s mezinárodním přesahem včetně studijních cest a rezidencí pro oba typy neziskových kulturních institucí i jednotlivců: tedy pro státem dotované i nezávislé. Ve vymezení účelu dotace se zdůrazňuje rozšiřování dovedností a kompetencí pracovníků kreativního sektoru, dostává se tak i na výše zmíněné profese. Dá se tedy říci, že covid pohnul uvažováním o kultuře jako mezinárodně společné řeči a dostal ji do hledáčku Evropské unie. V rámci této kulturní politiky se jí neklade za povinnost vydělat si na sebe, spíše se od ní očekává podíl na porozumění globálnímu světu a propojení jeho tvůrčích sil. A zároveň programově posiluje přesah české kultury do globálního prostoru. Výsledkem této podpory je například účast českých designérů na veletrhu Salone del Mobile v Miláně, pro tuzemské tvůrce jinak finančně v podstatě nedostupná.

Antikulturní politika?

Možnost získat dotaci v rámci Národního plánu obnovy skončí rokem 2024. Kulturní a kreativní sektor má šanci prozkoumat a etablovat své možnosti a schopnosti na mezinárodním trhu a konečně právně integrovat do svého prostředí i nová média a digitální technologie a profese s nimi spojené. Je ovšem nejvýše potřeba, aby profesní svazy a asociace ne­­ustaly v diskusi s MK ČR jako představitelem státu, pokud se podpora kultury po letech Národního plánu obnovy nemá opět propadnout. A ovšem velice záleží na pozici ministra kultury ve vládě, na politickém významu ministerstva. Covid si vynutil nový pohled na kulturu, zesílil význam kreativního průmyslu, jakkoli se nám ten pojem může nelíbit: patří do něj i podcastové a streamovací platformy, komunitní rádia a počítačové hry nebo třeba digitalizace knihovních fondů. Je to proměna podobná té, kterou zvýraznila surovinová a energetická krize: v podmínkách globalizace a pokřivených podob národních aspirací musíme hledat spojence a nová řešení.

Po napjatém období prezidentské volby se vláda ponořila do řešení alarmujícího schodku veřejného rozpočtu. V rámci snah o úspory se objevují i nápady zvýšit DPH na knihy a vstupenky na kulturní akce. Realitou je snížení grantů MK ČR. Soukromý sektor, chráněný současnou vládou jako nějaký ohrožený druh, se bude ve sponzorování kultury angažovat jenom tam, kde z toho kouká nějaká reprezentace, těžko si lze představit, že mocný milionář bude podporovat nezávislé subverzivní produkce. Vypadá to, že ekonomická skupina NERV umí domýšlet důsledky jen tam, kde to zná – a kulturní prostředí evidentně nezná. Je přece zřejmé, že zvýšení DPH na knihy zatíží i knihovny, že způsobí zdražení vstupenek do divadel i galerií, a tím je ještě víc odcizí většině veřejnosti, která se nepočítá k vysokopříjmovým elitám. Povede to jednak k dalšímu štěpení společnosti, jednak k jejímu hloupnutí. Podpora kultury penězi velkých podniků českého průmyslu a finančnictví existuje, příkladem za všechny je Magnesia Litera. Žádné vládě se ale doposud nepodařilo zařídit, aby podnikatelský sektor podpořil i méně efektní kulturní aktivity. Naše státní kulturní politika je založená především na přerozdělování veřejných prostředků – a jejich příděl do resortu kultury je nejistý a neustále zpochybňovaný. Současná vláda se zoufale snaží zastavit zadlužování státu, aniž by zvyšovala přímé daně. Navržená opatření se přitom obracejí proti kultuře už jenom tím, že lidé prostě na tuhle část života nebudou mít.

Mohu­-li připojit osobní poznámku na závěr, řekla bych, že jak byla česká společnost po roce 1989 v pohledu na kvalitu vlastních životů přeekonomizovaná, je dnes přepolitizovaná. Některým podfinancovaným médiím se to hodí a souběžně takový trend vytvářejí. Politické debaty a koneckonců i domácí zpravodajství jsou v rozpočtu audiovizuálních médií levnější než autorská tvorba. Všelijaké show naopak vycházejí mimořádně draho. Jedno ani druhé ale nedělá to, co je úkolem kultury: totiž vnímat svět v souvislostech a nastavovat estetická měřítka. Vývěsním štítem současné společnosti už není kontakt s kulturou a uměním jako v době Rodinovy návštěvy, ale spíše podpora sportovních klubů a jejich hráčů. A zahánění kultury do ghet­ta, jak se to stalo s vyčleněním stanice Art České televize, jejíž program člověk v oblíbených pátečních televizních přílohách deníků najde až za všemi komerčními vysílateli pořadů tak starých, že už se za ně snad ani neplatí autorská práva, české kultuře také neprospívá. V takových poměrech je až podivuhodné, že se alespoň občas podaří prosadit dílo, které osloví i širší než jen vlastní národní publikum.

Někdy si říkám, že se nakonec znovu budeme opírat o velkou tradici našeho ochotnictví, kde si lidé nakonec vzájemně pomůžou sami. Pokud to má být příspěvek našeho jinak bohatého státu ne­-li světové, tak alespoň evropské kultuře a umění, pak jsme zpátky v 19. století.

Autorka je spisovatelka a publicistka.

Článek je součástí projektu Return to the future – art, culture and new media in Central Europe after the pandemic, spolufinancovaného vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu.