Klimatická agenda v praktické i ideové rovině většinou pochopitelně hledí do budoucnosti – tedy na to, co přijde, případně jak tomu zabránit. Účinným, a přitom často podceňovaným nástrojem k získávání veřejné podpory může být ale i pohled do minulosti.
Otázka, jak pro zelené reformy získat větší veřejnou podporu, bývá velmi častým námětem debat nejen v klimatickém hnutí. Nejtypičtější štěpící linii vytyčuje spor mezi táborem optimistů, jenž sází na budování naděje prostřednictvím líčení možných zelených utopií, a pesimisty, kteří preferují posilování strachu z blížícího se kolapsu. Vedle toho bychom jistě našli i řadu kompromisních pozic, ale všechny přístupy mají jedno společné – cílí hlavně na to, co může přinést budoucnost.
Potíž je ovšem v tom, že debata o budoucnosti se z logiky věci musí zabývat hlavně praktickými záležitostmi, tedy kroky, jak postup klimatického kolapsu zastavit nebo alespoň omezit jeho dopad. Většinou to navíc bývají dlouhodobé procesy, jejichž pozitivní efekty bude možné pozorovat až za delší dobu, nebo dokonce vůbec, protože jejich přínos je definován tím, co se díky nim nestalo – nákupem elektroauta zamezíme následkům, které by měl provoz toho benzinového, a tím pádem je neuvidíme.
Vposledku tak má pohled do budoucnosti jen omezenou účinnost pro agitaci a budování ucelené ideové agendy, která by k sobě přitahovala další příznivce. Vedle budoucnosti je tu ale i minulost – zlé věci, k nimž vlivem klimatických změn a devastace životního prostředí došlo již dříve a které už často nelze napravit. Minulost sice nemůže být předmětem debat o praktických opatřeních, ale tím se paradoxně stává velmi užitečnou pro budování emočně silného sdíleného příběhu o nutnosti změn a zelené transformace.
Napadlo mě to, když se mi se svými názory na klimatickou krizi před časem svěřovala jedna paní na prahu šedesátky. Překvapivě totiž nemluvila o obavách z budoucnosti, ale především o smutku a melancholii z toho, o co jsme již přišli. Vzpomínala například na mnohem pestřejší přírodu, kterou zažila ve svém dětství, v dobách před masivním úbytkem biodiverzity. Projevovalo se to zřetelně třeba větším množstvím hmyzu, který dnes vyhubily pesticidy a intenzivní zemědělství. Logicky se obávala, kam až může tento proces dospět, a její zelené smýšlení tak pramenilo z extrapolace prožité ztráty a bolesti směrem do budoucnosti.
Debaty o možných budoucích scénářích budou bohužel nejspíš vždy ovlivněny greenwashingem fosilní lobby i názorovými spory různých táborů vědců či aktivistů, což také zákonitě komplikuje získávání silnější, nepodmíněné veřejné podpory. Minulost se ale překrucuje o něco hůře, protože již proběhlou environmentální devastaci má řada lidí uloženou v paměti. Především u starších generací je tak kromě starostí o budoucnost vhodné klást důraz i na uvědomění si a zpřítomnění vzpomínek na všechno, o co jsme již přišli a z jakých důvodů. Není totiž potřeba pracně vyvolávat nové emoce tam, kde již dávno existují. Stačí je jen vynést na světlo.