O kapitalismu aktualizovaně

Diskuse o současném uspořádání společnosti až příliš často končí slovem „kapitalismus“. Mnohdy to navozuje zjednodušenou představu, že se jedná o „systém“, o němž bylo vše podstatné řečeno již v 19. století. Ať už se zařadíme mezi jeho liberální stoupence, keynesiánské korektory anebo marxistické odpůrce, nemůžeme vlastně dodat příliš mnoho nového, s výjimkou nějakého technologického updatu. Nebo jsou naopak Marx a další analytici kapitalismu házeni do starého železa a dnešní situace je představena jako něco radikálně nového, bezprecedentního, k čemu dřívější myslitelé nemají co říct.

Srbsko­-americký ekonom Branko Milanović, autor řady knih o příjmové nerovnosti a dlouholetý expert Světové banky, uniká oběma extrémům. Název jeho knihy z roku 2019, Capitalism, Alone (do češtiny přeložený jako Nic než kapitalismus), vychází z faktu, že kapitalismus zvítězil po celém světě a na rozdíl od Marxových časů nebo období před rokem 1989 nemá žádnou významnou alternativu. Základní prvky Marxovy analýzy (stejně jako mnohé vhledy liberálních politických ekonomů, z nichž kriticky vycházel) jsou pro nás proto ještě aktuálnější než v době, kdy je Marx formuloval. Zároveň je podle Milanoviće třeba vidět historickou odlišnost typů kapitalismu, v nichž v současné době žijeme. Kapitalismus, který na globální úrovni převládl, se totiž liší od svých předchůdců a zároveň je diferencovaný i vnitřně.

Meritokratické oligarchie

Pokud jde o minulost, Milanović rozlišuje dva základní typy: klasický kapitalismus, jehož klíčovým příkladem je Velká Británie před rokem 1914, a sociálně demokratický kapitalismus, charakteristický pro západní země po roce 1945. Sociálně demokratickému kapitalismu se podařilo posílit práci oproti kapitálu a omezit nerovnosti, což se dle autora projevilo v celé řadě oblastí života: od institucí sociálního státu až po menší četnost třídně determinovaných sňatků (homogamie).

Od sedmdesátých let byl na Západě sociálně demokratický kapitalismus postupně vystřídán kapitalismem, který Milanović označuje jako liberálně meritokratický. V mnoha ohledech se jedná o návrat před období silného přerozdělování: nejen že výrazně přibylo třídně determinovaných sňatků, ale také byl posílen význam příjmů z kapitálu. Do jisté míry se ale udrželo propojení kapitálu s prací: velkou část nejprivilegovanějších vrchních vrstev tvoří lidé, kteří tvrdě dřou, někdy se jedná dokonce o „zaměstnance“ (top manažery). Tato vládnoucí třída může být do jisté míry právem přesvědčena, že úspěchu dosáhla svou vlastní zásluhou. Zúčastnila se tvrdých meritokratických dostihů a vyhrála. Zapomíná ale na to, že pokud se daných dostihů vůbec mohla zúčastnit, musela během prvních dvou až tří dekád života masivně čerpat z různých privilegií, ve většině případů je musela doslova sát spolu s mateřským mlékem. V USA mají klíčovou roli pro reprodukci privilegií některé soukromé vysoké školy, klíčové ale nejsou studijní výsledky, nýbrž předpoklady pro to, aby se budoucí professionals na tyto školy dostali. Meritokracie je tedy podmíněna systémem třídních privilegií, zpravidla předávaných v rodině.

Milanović cituje americké politology Martina Gilense a Benjamina Page, podle nichž jsou USA v podstatě oligarchií. Zákonodárné sbory probírají mnohem častěji záležitosti, které zajímají bohaté, než témata, jež se dotýkají ostatních vrstev, a dělají zpravidla rozhodnutí v zájmu bohatých. Tuto situaci si bohatí pojišťují i rozsáhlým financováním různých volebních kampaní. Příslušníci vyšších vrstev se na jednu stranu domnívají, že za svůj úspěch vděčí jen sami sobě, na druhou stranu se v jejich prostředí vyostřené a tvrdé soutěže rozšiřuje vysoce pragmatický přístup a „amorální náhled na život“. Jestliže se příslušníci vyšších vrstev „stále více odklánějí od všeobecných etických norem“, napomáhá tomu i odtržení jejich bohatství od konkrétního území.

Korupce v hyperglobalizaci

Globalizace nejen že umožňuje skrýt bohatství před zdaněním a kořist před konfiskací a trestem, ale také vyvazuje jedince z konkrétního řádu jejich společností – a v důsledku z jakéhokoli řádu. Zároveň platí, že o životech lidí rozhoduje to, v jaké zemi se narodili. Pro občany Velké Británie či Švýcarska představuje jejich občanství „prémii“, pro občany Ghany nebo Nepálu „pokutu“. Pokud se tamní státní úředníci srovnávají se svými kolegy v bohatých zemích (nebo tamní akademici a zaměstnanci neziskovek s kolegy ve stejné zemi placenými ze zahraničních rozpočtů), demoralizuje je to.

V této situaci se z korupce stává systémová záležitost. „Hyperglobalizace vyžaduje intelektuální nadstavbu v podobě ideologie, která ospravedlňuje vydělávání peněz libovolnými způsoby a podle níž je finanční úspěch nadřazen všem ostatním cílům, což vytváří společnost fundamentální amorálnosti“, lhostejnosti k původu peněz. „Demonstrační efekt globalizace“ zároveň vede k hladu po penězích v zemích, kde je nejsnadnější cestou ke zbohatnutí vytěžování tamních zdrojů. Výzkum v této oblasti samozřejmě čelí značným překážkám, Milanović ale přesvědčivě ukazuje, jak se po roce 2000 zvětšil počet miliardářů závislých na kontaktech s vlivnými známými ve státním aparátu. Platí přitom ovšem, že „největšími pomahači celosvětové korupce jsou země, v nichž panuje spořádaná vláda zákona (a samozřejmě také lhostejnost k tomu, jak byly zahraniční peníze nabyty)“. Množství firem, které mají profit z korupce v chudých zemích, ale také univerzit nebo think tanků, jež přebírají dary od zkorumpovaných podnikatelů a umožňují jim budovat image společensky odpovědných dárců, jsou pro Milanoviće dostatečným vysvětlením, proč Západ nepřijme smysluplná protikorupční opatření.

Kapitalismus strýčka Tenga

V globalizaci se přitom západní liberálně me­­ritokratický kapitalismus setkává s novým typem kapitalismu, který Milanović označuje jako politický kapitalismus a jehož nejtypičtější protagonistkou je Čína. Ten spojuje silný kapitalistický sektor s despotickou a do značné míry nevypočitatelnou mocí státu a vytváří vnitřně rozporný, ale funkční režim: kapitalismus bez vlády zákona a zajištěných vlastnických práv. V podmínkách systematické korupce, zvůle státostrany a „zón bezzákonnosti“ lze nechat podnikatele obohacovat se, a zároveň je selektivně kriminalizovat, pokud by z jakýchkoli důvodů přerůstali režimu přes hlavu.

Politický kapitalismus je plný rozporů: po­­třebuje motivovat podnikatele a technokraty, ale odmítá jim dát přehlednou situaci platných norem, již potřebují a chtějí. Motivuje je, aby hromadili bohatství, ale nedává jim žádné záruky, že jim ho v příhodné chvíli nezabaví. Systém je samozřejmě výhodný pro mocenskou elitu, ale podle Milanoviće ho dokážou ocenit i široké vrstvy – zejména proto, že umožňuje rychlé a efektivní rozhodování (je ovšem otázka, zda tento závěr po pandemii covidu­-19 ještě platí).

Ve výhledech globálního kapitalismu se snaží být Milanović realista – snad až příliš. Odmítá většinu alternativních návrhů, jako třeba univerzální základní příjem, a dokonce navrhuje reagovat na migraci zdůrazňováním její dočasnosti či „light verzí“ občanství, které by nedávalo migrantům všechna práva (a uklidnilo by tak nacionalisty). Velmi vážně bere možnost vypuknutí velkého a zničujícího válečného konfliktu mezi velmocemi. Mnoho prostoru pro naději tak nezbývá, autor jej ale vidí ve spravedlivějším a rovnoměrnějším rozdělování příjmů v Evropě i Asii (sporný je další vývoj v Africe). Velkou neznámou je pro Milanoviće globální střední třída – ta vznikla společně s globálním kapitalismem a vůbec není jasné, jaké to bude mít důsledky. Většina západních autorů zdůrazňuje stabilizační roli středních tříd, jejich význam pro demokracii i ochranu majetku, jenže střední třídy, ocitnuvší se ve strachu a nejistotě, byly také zdrojem fašismu.

Milanović sám nabízí dva možné scénáře: buď západní kapitalismus odbourá výrazná privilegia elit, rozšíří příjmy z kapitálu do širších vrstev společnosti a zbaví politiku kontroly oligarchických elit (a stane se tak „lidovým kapitalismem“), anebo se bude čím dál víc blížit čínskému modelu. K druhé variantě může přispět jak snaha stávajících elit udržet si moc i privilegia, tak znechucení mladých generací z politiky a pocit, že v zásadě nelze nic změnit.

Kniha Nic než kapitalismus předkládá čtenáři kompetentního průvodce hlavními rysy současného kapitalismu. Milanović jasně po­­jmenovává mocenské struktury dneška a zve nás k poučené debatě o jejich proměně.

Autor je politolog a publicista.