Pozdní doba ÚSTR

Konec nultých let, kancelář v žižkovské bu­dově Ústavu pro studium totalitních režimů. Kolega historik, který mi pravidelně přeposílá newslettery Socialistického kruhu, se právě dozvěděl, že na pozemek pro vysněný rodinný domek za Prahou nemá dost peněz. Třískne mobilem o zem a zařve: „Jsem oběť kapitalistického systému!“ a uteče na chodbu. Brzy si vyslouží přezdívku Láďa Hypotéka. Nikdo přitom netuší, že tučný úvěr, k němuž nezadržitelně směřuje, bude začátkem spletité cesty, která jej o mnoho let později přivede až do funkce ředitele ústavu.

Každý, kdo někdy pracoval v ÚSTR, na tuto zkušenost nikdy nezapomene. V médiích a na sociálních sítích se spory o ústav jeví jako epochální bitvy o budoucnost české historiografie a směřování paměťové politiky. Jako v každé jiné instituci ale i v ÚSTR hrají roli osobní zájmy a známosti, přátelství i nenávisti. Výklad dějin komunismu je stejně důležitý jako výše osobního ohodnocení, příplatek za vedení oddělení nebo možnost mít kancelář jen sám pro sebe. Poslední vývoj naznačuje, že historka z počátků ÚSTR měla až prorocký rozměr.

Šťastné zítřky dekomunizace

Zakladatel ÚSTR Pavel Žáček prezentoval ústav kolem roku 2008 jako ústřední paměťovou instituci, která bude určovat směr výzkumu soudobých dějin, jejich popularizaci i vý­­uku ve školách. Na jednom z vánočních večírků tehdy slavnostně oznámil, že zahraniční instituce k ústavu vzhlížejí a doma se situace také brzy změní, protože Topolánkova vláda zruší Akademii věd, na trhu práce budou zástupy historiků a ÚSTR si bude vybírat. Takový trium­falismus zněl již tehdy podivně – vzhledem k tomu, že zrovna doznívala „kauza Kundera“ a ústavem zmítaly spory. Žáčkův optimismus však odrážel naděje, které do ústavu někteří historici, politici, novináři a paměťoví aktivisté vkládali. Jeho založení mělo podle nich přinést převrat ve výkladu komunistické minulosti. ÚSTR pro ně symbolizoval druhou revoluci, která na rozdíl od té sametové měla přinést skutečnou dekomunizaci české společnosti.

Někdejší ambiciózní vize dnes nahrazuje jiná agenda. Podobně jako potěmkinovský projekt Muzea paměti XX. století bude ÚSTR nyní hlavně zajišťovat institucionální přístřeší a materiální zázemí pro poměrně úzkou skupinu lidí, kteří nechtějí mít nic spolčeného s akademickou historiografií a současně nejsou etablovaní v paměťovém segmentu českého neziskového sektoru. Jak jsem již naznačil v úvodu, v ÚSTR šlo vždy také o zájmy, které se občas s polemikami o komunismu potkávaly jen velmi vzdáleně.

Počátky ÚSTR spadají do raných devadesátých let, kdy se ústředním sporným bodem české politiky dějin staly dokumenty komunistických bezpečnostních složek. Přijetí lustrační legislativy a aféra s tzv. Cibulkovými seznamy ukázaly, jak důležité bude místo těchto materiálů v diskusích o minulosti. Spor o archivy StB probíhal v situaci, kdy existovala byrokratická praxe vydávání lustračních osvědčení a stát současně symbolicky označil období státního socialismu za éru bezpráví, které se realizovalo prostřednictvím represivní politiky bezpečnostního aparátu. České zacházení s minulostí bylo byrokraticky mechanické a současně povrchně deklarativní. Chyběla hlubší a institucionálně moderovaná debata o vině, trestu a případně také usmíření a odpuštění. Archivy bezpečnostních složek navíc zůstaly uzavřené před veřejností.

Archiválie StB tak obestřel mýtus tajemných dokumentů, které jsou ukryty proto, že obsahují nepříjemné pravdy. To, že byly přítomné ve veřejném diskursu a současně nedostupné, vedlo k nejasnostem a spekulacím, ale také k pokusům bezpečnostní archivy otevřít. Byl to dlouhodobý proces, naplněný nejen spory mezi politiky a historiky, ale také řadou mediál­ních skandálů. Vzniklo několik zákonných úprav, které postupně přístup k těmto materiálům otevíraly. Posledním krokem bylo přijetí nového archivního zákona v roce 2004. Tajemstvím obestřené materiá­­ly StB byly poprvé dostupné všem zájemcům z řad historiků, novinářů i široké veřejnosti.

V polovině nultých let začalo téma archivů StB výrazněji rezonovat také v české historiografii. Začala polemika o badatelské využitelnosti těchto dokumentů a o institucionální ukotvení výzkumu komunistické represe. Část akademických historiků, především někdejší osmašedesátníci, jako například Jan Křen, kteří byli aktivní v opozici před rokem 1989 a měli osobní zkušenost s činností StB, navrhovala k těmto dokumentům přistupovat opatrně. Odmítali přeceňování jejich informačního přínosu a upozorňovali, že tyto archiválie často obsahují citlivé informace o obětech represe. Jejich skeptické stanovisko bylo také obranným manévrem, který měl čelit úsilí jiné skupiny historiků, amatérských badatelů a paměťových aktivistů blízkých ODS. Jádrem sporu byl návrh, aby kolem bezpečnostních archivů vyrostla zvláštní instituce, která by zahrnovala badatelské pracoviště, archiv a věnovala se také politickému vzdělávání.

Krásný nový ústav

Boj o nový ústav zapadal do obratu v politice dějin, k němuž s postupující demokratickou transformací došlo ve většině někdejších socialistických zemí. Jejím jádrem byl názor, že rok 1989 nepřinesl skutečnou očistu společnosti od komunismu. V České republice se dokončování revoluce odehrávalo právě v rámci sporu o archivy StB a novou paměťovou instituci. Hlavním hybatelem projektu nového ústavu byl Pavel Žáček, který sice nebyl vystudovaný historik, ale dlouhodobě se věnoval studiu dějin StB, nejdříve v rámci policejního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a posléze v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a slovenském Ústavu pamäti národa. Žáček byl úzce spojen s ODS, která v roce 2006 vyhrála parlamentní volby. Shromáždil kolem sebe skupinu spolupracovníků, kteří prosazovali názor, že bezpečnostní materiály jsou klíčovým zdrojem pro poznání dějin před rokem 1989. Podle nich byla represe podstatou státního socialismu, takže její zmapování prostřednictvím studia bezpečnostních archivů odhalí nejen historickou pravdu, ale také umožní důsledné vyrovnání se s minulostí. Musela však vzniknout nová instituce, která by vytvořila protiváhu údajně málo antikomunistické akademické historiografii. Odpor vůči akademické sféře včetně jejích pravidel historického výzkumu má ÚSTR tudíž vepsán ve své DNA a akce nynějšího ředitele ústavu jsou pouze smutným vyvrcholením tohoto trendu.

Stoupenci nového ústavu, vedle Žáčka například historici Petr Blažek a Petr Koura, sami sebe vnímali jako nositele jediného správného a společensky potřebného výkladu minulosti, kterým akademické prostředí, údajně ovládané bývalými komunisty, neumožňuje badatelsky pracovat. Spustili mediální ofenzivu, která mimo jiné obviňovala českou historiografii a státní instituce (především archiváře) z nečinnosti či přímo ze záměrného blokování snah o zkoumání komunistických represí. Na politické rovině se myšlenka založení nové instituce stala předmětem politického sporu mezi pravicí, která ústav prosazovala, a levicí, která považovala nové pracoviště za politickou instituci, jež bude skandalizovat a vydírat politické konkurenty pomocí dokumentů z bezpečnostních archivů.

Přes odpor řady historiků a parlamentní levice nakonec nová pravicově­-středová vláda v roce 2007 prosadila zákon, kterým byl založen ÚSTR a s ním propojený Archiv bezpečnostních složek. Problémem zákona bylo, že postrádal ukotvení v širším politickém konsenzu. Nový ústav byl protlačen silou, bez ohledu na námitky velké části odborné obce a přes odpor levice – nejen KSČM, ale také ČSSD. Celý projekt byl postaven na vyostřené politické kontroverzi. Nové pracoviště bylo od začátku oslabeno tímto zpolitizováním, jež bylo do velké míry dílem jeho zakladatelů. Slabá opora v širším politickém konsenzu a závislost na osudu jedné politické garnitury předznamenaly osud ústavu v následujících letech.

Přípravu nové instituce mělo na starosti ministerstvo vnitra vedené Ivanem Langerem, jehož byl Žáček blízkým spolupracovníkem. Začal ambiciózní projekt, který měl být zlomem nejen ve výzkumu komunistické minulosti, ale obecně v přístupu českého státu a české společnosti k dědictví komunistické diktatury. Zdálo se, že instituce s velkorysým rozpočtem a plnou politickou podporou vládní ODS začne brzy vytvářet oficiální výklad nedávné minulosti. Žáček a jeho nejbližší spolupracovníci měli také výraznou oporu v mainstreamových médiích. Novináři nekladli kritické otázky a projekt většinou nadšeně podporovali. Skeptické hlasy z řad historiků a archivářů zůstaly na okraji mediál­ního zájmu.

Ambice raného ÚSTR byly obrovské. Digitalizační projekt měl v blízké budoucnosti kompletně a v online režimu zpřístupnit materiály komunistických bezpečnostních složek. Historici ústavu měli veřejnost záhy zaplavit monografiemi, syntézami, rozsáhlými slovníky, výstavami a didaktickými příručkami. Výzkumný program věrně odrážel megalomanii Petra Blažka, který hrál ústřední roli při jeho formulování. Tehdy pětatřicetiletý historik teprve dokončoval doktorské studium, neměl zkušenosti s řízením výzkumu a jeho pojetí „práce s lidmi“ bylo, mírně řečeno, výstřední. Bylo zaděláno na průšvih a brzy se ukázalo, že každodenní realita nového ústavu bude mnohem složitější, než jak si ji vysnili jeho zakladatelé. Ze sporů o otevírání bezpečnostních archivů totiž vzešla velká instituce se složitou byrokratickou strukturou, nemalým rozpočtem, avšak bez stabilizovaných procesů vnitřního fungování. Ústav byl řízen managementem bez potřebných zkušeností a nezřídka také základní odborné kvalifikace. Z nově nabytých funkcí se mnohým zatočila hlava a boje o ústav mohly začít.

Scény z institucionálního života

Přes politickou a mediální podporu musel ÚSTR čelit nedůvěře velké části akademické historiografie a archivářské obce a také parlamentní levice. Největší problémy však ústavu způsobili sami jeho zakladatelé, kteří dopustili, aby ÚSTR od samého začátku zahltily nepřehledné vnitřní spory. Stály za nimi osobní animozity, přehnané ambice, ale také koncepční neshody. Bezprostředně po založení došlo k prvním odchodům za­­městnanců, překotným změnám v managementu a konfliktům mezi proměňujícími se frakcemi uvnitř i vně ústavu. Nejprve kvůli Petru Blažkovi odešla část zaměstnanců převedená do ústavu z Úřadu dokumentace vyšetřování zločinů komunismu. Následně Petr Blažek vyštval šéfa publikačních aktivit Petra Kouru a záhy se dostal do sporu s Pavlem Žáčkem, který ho odvolal z vedoucí funkce, a Blažek tak musel ÚSTR rovněž opustit. Zlatým hřebem byla petice veřejně známých osobností požadující odvolání Pavla Žáčka, jež vznikla symbolicky 17. listopadu 2009 během oslavy dvacátého výročí sametové revoluce a kterou podepsali i Blažek a Koura. Příklady jen několika nejviditelnějších sporů ukazují, že už během prvních let existence ústavu byly mocenské zájmy stejně důležité jako spory o výklad dějin komunismu. Boje o ÚSTR ale stále ještě odrážely také širší polemiky o zkoumání komunismu a jejich aktuální politické a společenské souvislosti.

Nekritická podpora ústavu ze strany mainstreamových médií a jeho propagace částí politické reprezentace způsobila, že ÚSTR vzbuzoval buď nerealistická očekávání, nebo přehnanou nedůvěru. Vedení, zřejmě ve snaze vyjít vstříc svým politickým patronům a rychle obhájit existenci instituce, chtělo od zaměstnanců rychlé a mediálně vděčné výstupy – knihy, výstavy nebo počty zdigitalizovaných dokumentů. Tím ale trpěla kvalita a již tak problematická pověst ústavu. Naopak levicové prostředí ho zbytečně démonizovalo. Dodnes si vzpomínám na neformální debatu, kdy jsem vysvětloval, že náplní práce historika v ÚSTR skutečně není vyhledávání „kompra“ na politiky z ČSSD. Namísto výrazných badatelských výsledků nakonec ústav proslavily hojně medializované kontroverze. Například „kauza Kundera“ způsobila, že ÚSTR byl poprvé kritizován také jindy přátelskými médii a laickou veřejností. Ve stejné době se projevila další výrazná slabina, kterou byla přílišná závislost na politické podpoře ODS. V květnu 2009 padla Topolánkova vláda, vedení ÚSTR přišlo o politické patrony a bylo více než dříve vystaveno vnější i vnitřní kritice. Rada ÚSTR, jmenovaná Senátem, která v minulosti Žáčka a jeho tým výrazně protežovala, vyhlásila výběrové řízení na ředitele, jež proběhlo na jaře 2010. Žáček byl oslaben rostoucí opozicí uvnitř ústavu, nedostatečnou politickou podporou a veřejnými spory. Konkurs ho nepotvrdil ve funkci a na jeho místo byl jmenován historik Jiří Pernes.

Utopie plurality

Mezi květnem 2010 a květnem 2014 se za velké mediální pozornosti pětkrát změnil ředitel ústavu. Během jara až podzimu 2010 byl někdejší Žáčkův management nahrazen jeho kritiky. Po nástupu další středo­-pravicové vlády vedené ODS v létě 2010 nemělo toto vedení politickou podporu a na podzim 2010 instituci opět ovládla skupina kolem Pavla Žáčka. Jak ale nový, výrazněji levicový Senát obměňoval složení Rady ÚSTR, staronové vedení v čele s formálním ředitelem Danielem Hermanem ztrácelo půdu pod nohama. Na jaře 2013 bylo odvoláno a prohru Žáčkovy skupiny zpečetil pád vlády v létě 2013. Následovalo několik let medializovaných sporů mezi stoupenci bývalého a nového vedení, v jehož čele stanul historik Zdeněk Hazdra, který byl krátce ředitelem již v roce 2010.

Hazdrovy plány byly mnoha historikům sympatické. Ústav, který se systematicky vymezoval proti akademické historiografii, se měl nyní úžeji propojit s akademickou sférou – včetně zavedení jinde běžných pravidel provozování historické vědy, k nimž do té doby část ústavního managementu i řadových zaměstnanců projevovala neskrývaný odpor. Cílem Hazdrova vedení ale nebyl radikální převrat, nýbrž ustavení vnitřní plurality. Ta však těžko mohla dlouhodobě fungovat v instituci, která je díky zákonu o ÚSTR nakonec vždy pod politickým dohledem a musí respektovat vůli Senátem dosazených radních. ÚSTR pod Hazdrou získal respekt v akademické obci a dosáhl řady výborných výsledků, z nichž nejviditelnější byly didaktické aktivity vzdělávacího oddělení, založeného již v Žáčkově éře. Taktický ústup Hazdrových největších kritiků do Muzea paměti XX. století, které vzniklo především jako hlavním městem placené útočiště pro zástupce momentálně slabší strany v boji o ÚSTR, naznačoval, že Hazdrova koncepce měla v jisté době šanci.

Postupně se ovšem ukázalo, že šlo jen o do­časný úspěch, umožněný momentální politickou konstelací a nejspíš také diplomatickým úsilím Hazdrova managementu. Ani toto vedení se navíc nevyhnulo chybám. Novou koncepci prosazovalo jednou přehnaně aktivně, jindy selektivně. Dosazení personálně úzce propojené skupiny zaměstnanců do vedoucích pozic naznačovalo, že ani v této fázi vývoje ústavu se nejednalo pouze o naplnění idealistických představ o demokratické politice dějin. V roce 2022 pak došlo k podobnému vývoji jako v letech 2010 a 2013. Tentokrát byl však převrat v ústavu poprvé poznamenán úpadkem zájmu veřejnosti i politiků.

Až k hořkému konci

Ve svých počátcích ÚSTR zastřešoval dvě úzce propojené agendy. Šlo o úsilí lidí kolem Pavla Žáčka o vytvoření instituce mimo akademickou sféru, která by byla plně pod jejich kontrolou a dohlížela na archiválie komunistických bezpečnostních složek. Současně ale vznik ÚSTR odrážel skutečný politický a odborný spor – o přístup k archivům, způsob práce s nimi a obecně výklad a metody výzkumu dějin socialistického Československa. Pavel Žáček a jeho spolupracovníci chtěli vlastní ústav, kterému budou šéfovat za šéfovské platy. Zároveň ovšem měli jistou politickou i historiografickou vizi, která měla velkou oporu v části politické scény, médiích i širší veřejnosti. Spor o bezpečnostní archivy a ÚSTR byl v jisté době důležitou politickou a odbornou polemikou. Další vývoj dal navíc Žáčkovi za pravdu v tom, že co nejširší přístup k archivům bezpečnostních složek bude mít pozitivní význam pro výzkum minulosti.

Dnešní situace je odlišná. Politický a intelektuální projekt raného ÚSTR mezi politiky a novináři zdaleka nerezonuje tak jako před lety. Vítězí proto čistě materiální agenda, překrytá frázemi, jimž nevěří ani ti, kteří je do veřejného prostoru vypouštějí. Ústav zažívá svá osmdesátá léta. V minulém roce se do čela dostala třetí liga paměťové scény. Ředitel Kudrna byl čerstvě po plagiátorské kauze a těžko říct, odkud se vzala prokurátorská postava prvního náměstka Kamila Nedvědického. Jejich panování má zatím děsivou bilanci. Instituce se rozkládá a lze jen odhadovat, zda je to promyšlený a řízený proces, nebo vše probíhá samospádem. Nedávná likvidace vzdělávacího oddělení nabízí důkazy pro obě varianty.

Ústav se definitivně mění především v zásobárnu volných tabulkových míst. Historici a historičky zaměstnaní v ÚSTR, kteří chtějí dělat skutečný výzkum, nebyli v horší situa­ci. Činnost vedení se omezuje na informování veřejnosti o dezinformačních kampaních, jež se proti němu údajně vedou, a zveřejňování fotografií ředitele a náměstka s různými osobnostmi české politiky. Velkohubá prohlášení o „revizionismu“, výkladech dějin a hybridních hrozbách zní jako prázdné fráze, když je na místo šéfredaktora odborného časopisu opět dosazen Jan Cholínský, amatérský badatel s pochybnými vazbami na obdivovatele Slovenského štátu. Vedení didaktických aktivit přebírá někdejší policejní důstojník a vše z pozice šéfa výzkumu pokrývá historik Petr Hlaváček, který svou pověst známého popularizátora dal zcela do služeb slušně placeného pracovního úvazku. Podle dostupných informací v ústavu vládne papalášská arogance. Sebemenší kritika je záminkou pro vyhrožování žalobami. K veřejnosti ze strany vedení proudí záplava floskulí, výmyslů a absurdit. V dějinách ÚSTR končí éra, kdy byly ve hře myšlenky, které někdo bral vážně, a kdy se, jak by řekl Pavel Žáček, vedly boje o minulost. Současná vedoucí klika bude válčit jen o to, aby se udržela ve funkcích, na které by znovu jen těžko dosáhla. Začíná doba pozdního Ústavu pro studium totalitních režimů.

Autor je historik, do roku 2012 byl zaměstnancem ÚSTR.