Když se řekne literární překlad, podle mé zkušenosti si většina čtenářů představuje v podstatě nenáročnou práci pro někoho, kdo (trochu) umí nějaký jazyk. Nyní jsme dospěli do bodu, kdy toto vnímání nutně potřebujeme změnit. Kvůli sobě.
K tomuto ráznému konstatování mě přivedla nečekaná zkušenost porotkyně ceny za špatný překlad zvané Skřipec. Vůbec se nevnímám jako šampion a necítím se povolána někoho veřejně mustrovat za jeho chyby – zvlášť když mě samotnou mnoha chyb, kterých jsem se jako překladatelka dopustila, ušetřili dobří redaktoři. Ale fakt je, že špatný překlad tropí pořádnou paseku: znetvořuje knihy, které jejich autoři mnohdy spojovali s životně důležitým sdělením, oslabuje ve čtenářích cit pro češtinu a kromě jiného je také základem tržní nehoráznosti – jak k tomu přijde člověk, který si za nemalou cenu koupí tlustý román, na nějž má dobré reference, a když přijde domů, na desáté stránce zjistí, že jím může leda tak něco zapříčit či podložit?
Vezměme to ale po pořádku. Překladatel, který se může pustit do převodu náročného literárního díla, neroste na stromě. Abychom se dokázali překladatelsky popasovat s velkou literaturou, musíme se léta učit. Zatímco překladatel úderník na vrcholu svých sil – a znám takových jen pár – dokáže přeložit denně přibližně šest stran, překladatel začátečník přeloží za osmihodinovou pracovní dobu třeba dvě – hledá, zkouší, ověřuje si různé výrazové možnosti, a než si osvojí jen prosté řemeslo, trvá to léta.
Pohledem do zákulisí zjistíme, že velké a bohaté nakladatelství, které vydává desítky knih ročně, nabídne renomovanému překladateli 150 Kč za stránku – tedy 900 Kč za den. Překladatel začátečník nebo zodpovědný překladatel mimořádně obtížného textu si tedy u takového supernakladatele za den vydělají 400 až 500 Kč hrubého. Pokud překladatel vyznává zásadu, že nese zodpovědnost do výše svého výdělku, výsledkem je šunt.
A pokud nakladatel vyznává zásadu, že čtenáři a papír snesou všechno, stejně špatně jako překladatele zaplatí i redaktora, představujícího jakousi poslední instanci výstupní kontroly. Možná to leckoho překvapí, ale i ten nejlepší překladatel udělá chybu. Vynechá větu. Tak jako když český čtenář přečte slovo plíseň tam, kde je ve skutečnosti napsáno píseň, i překladateli se stane, že špatně přečte písmenka a svému přehlédnutí uzpůsobí celou větu nebo rovnou pasáž. Zejména v případě začínajícího překladatele má redaktor, který hlídá správnost překladu slovo od slova, úlohu přímo kulturotvornou, protože právě on má nevyřčenou odpovědnost za začátečníkovu formaci.
Ale odpovědnost máme i my čtenáři. Dokud si nebudeme u nakladatelů na šunty stěžovat a knihy jim vracet, tak jako vracíme kazové boty nebo kabát, budou se tištěné šunty vesele prodávat dál. A čtenáři neznalí jazyka originálu si budou dál lámat hlavu nad tím, co pro všechno na světě znamená, že jistou fázi dospělosti představuje okamžik, kdy přestaneme chodit do koupelny v kalhotách, protože jen ti zasvěcení pochopí původní myšlenku, totiž že za jednu fázi dospívání můžeme považovat například to, když přestaneme chodit na záchod do kalhot.
Při zvážení toho, jak nakladatelé zacházejí s překladateli, je vlastně zázrak, že i v těchto poměrech existují dobré překlady. Napadá mě pro tuto chvíli dvojí vysvětlení. Jednak existují nakladatelé – a často to bývají ti malí, jimž záleží nejen na kultuře knihy, ale taky na kultuře mezilidských vztahů –, kteří se snaží své překladatele aspoň trochu slušně zaplatit. Jednak někteří překladatelé vnímají svou práci jako službu a překládají, jako by dobrovolničili. Zejména o překladatelích z tzv. menších literatur platívá, že překládají z touhy podělit se s druhými o mimořádný čtenářský zážitek. Tak jako chce člověk knihu, jež ho nadchla, půjčit příteli, chce i překladatel mimořádnou knihu zpřístupnit lidem, s nimiž žije v jedné zemi.
A pak je tu ještě jedna věc. Překlad je – snad zejména pro ty, kteří ho nemají jako hlavní zdroj příjmu – takříkajíc návykový. Přiznávám se bez mučení, že po pětadvaceti letech univerzitní výuky se mi řeči o literatuře někdy mírně řečeno zajídají. Nikdo totiž nemůže učit literaturu – jsme odkázáni na to učit o literatuře. Naproti tomu literární překlad je přímá zkušenost: překladatel hodný toho jména se způsobem, jaký jsem v žádném jiném styku s literaturou nepoznala, noří k pramenům krásy, má na ní jakýsi vnitřní podíl a v úmornosti všednodenního přeobstávání se mu práce na překladu může stát životodárnou činností.
Překlad tedy může vyrůstat z altruismu a může mít rozměr vášně. To má ale i práce jiných interpretů – herce, zpěváka, klavíristy –, a s finančním ohodnocením to nijak nesouvisí. Literární systém a kultura země nemohou stát na dobrovolničení ani na osobním nasazení spojeném s askezí. Pokusme se na to myslet, až zase budeme házet nějaký šunt do kontejneru na papír, místo abychom si dali tu práci a reklamovali ho u nakladatele.
Autorka je portugalistka a překladatelka.