Tak podivné, tak typické

Jak dnes s odstupem hodnotíte výsledek svého dvouletého výzkumu v městečku Longyearbyen na Špicberkách, který je zdokumentován ve filmu Návštěvníci?

Pozitivně. Měla jsem představu, která nebyla založená na žité zkušenosti dlouhodobého terénního výzkumu v Arktidě. Projekt v Longyearbyenu byl mým prvním výzkumem takového formátu. Brzy půjde do tisku má etnografická monografie The Paradox of Svalbard: Climate Change and Globalisa­tion in the Arctic [Paradox Špicberků. Změna klimatu a globalizace v Arktidě], která vyjde zároveň ve Velké Británii a USA. Jsem moc vděčná EU, že podpořila projekt, díky kterému se moje profesní dráha začala ubírat velmi napínavým směrem.

Zřetelný je i váš posun od „objektivního“ antropologického bádání pomocí zúčastněného pozorování k osobnějšímu a aktivistickému postoji. Jak vnímáte zdánlivý rozpor mezi vědcem a aktivistou?

Rozpor je to opravdu jen zdánlivý, ve společenských a humanitních vědách je už dlouho reflektovaný, ve vědách přírodních možná stále kontroverzní. Antropologie je obor s koloniální minulostí, z níž se angažovaností v příbězích, jež vypráví, snaží poučit. Nebylo lehké zachovat si integritu výzkumnice, možná se mi to za všech okolností nepodařilo dokonale, ale i proces reflexe eticky složitých momentů patří k výzkumu a právě film Návštěvníci to dobře zachycuje.

Leitmotivem snímku je pocit domova, který nejdříve nacházíte, ale zároveň i ztrácíte. Jak složité je na překvapivě multikulturních Špicberkách začlenění do místní komunity?

Do tekuté komunity Longyearbyenu jsme vpluli celkem bezbolestně, „lidí bez minulosti“ ze všech koutů planety je tam nepočítaně. Bylo snadné se začlenit do mezinárodního společenství vědců i do prostředí rodin s malými dětmi. Přátele jsme našli rychle a některé kontakty stále přetrvávají, dokonce i děti vzpomínají na své kamarády a jsou s nimi ve sporadickém kontaktu. Když se na Svalbard pracovně vracím, ani se nestihnu se všemi v nabitém programu krátkodobých terénních pobytů sejít.

Jak vlastně změnil pobyt na Špicberkách vás a vaši rodinu?

Myslím, že to dokážeme dohlédnout až s větším odstupem. Zatím se mi zdá, že v nás Svalbard zanechal jen dobré stopy. Uvědomili jsme si, jak je život v maloměstě jiný a v čem je pro rodinu s malými dětmi snazší. Můj muž Jakub vyrostl v Praze a mně se maloměstský život od té doby, co jsem poznala, jak to funguje v Praze, Berlíně, Římě a Ósace, spíš ošklivil. V Longyearbyenu jsme najednou byli vděční za všechno pozitivní, co menší komunita a přehledné prostředí skýtají, a v tom pokračujeme i nyní na Vysočině. Jak se tato zkušenost zapsala do našich dětí, se asi ukáže později. Oba si s Jakubem trochu v hloubi duše přejeme, aby se tam aspoň jeden z kluků v dospělosti vrátil.

Váš manžel je polární badatel zabývající se táním ledovců a klimatickými změnami. Vedl i on na Špicberkách nějaký výzkum?

Jakub byl prvních pět měsíců doma s nejmladším synem Adamem, pak pracoval pro svou domovskou Katedru ekologie na Přírodovědecké fakultě UK na dálku, k tomu si do začátku pandemie přivydělával jako turistický průvodce, díky čemuž se dostal z města. Vědecké projekty, jimiž se v posledních letech zabývá, se týkají Arktidy, ale jeho hlavní terén je už několik let Grónsko. Na Svalbardu pracoval během doktorátu, ale v době našeho pobytu žádný výzkum nevedl.

Jak složité bylo vytvořit film, v němž jste byli subjekty natáčení? Jak na natáčení reagovali vámi zpovídaní protagonisté?

Naštěstí jsme film netvořili my, to by špatně dopadlo. Šlo jen o to dát štábu důvěru a nechat lidi pracovat, vycházet jim vstříc. Neřekla bych, že by mě to vyrušovalo od práce, ale během natáčecích dnů jsem toho stihla udělat méně a doháněla to později. Některé aspekty mi při reflexi vyloženě prospěly, třeba nahrávání audiodeníků, s nimiž pak režisérka ve filmu pracuje. Zapojování dalších lidí do natáčení pro mě bylo mnohem těžší než být sama protagonistkou – k tomu jsem se sama rozhodla. Tady jsem musela někomu vysvětlovat, proč to má smysl a proč se najednou můj jinak přísně anonymizovaný a etickým kodexem formovaný výzkum mění ve filmovou situaci s obří kamerou, chlupatým mikrofonem a univerzálním souhlasem se zveřejněním materiálu. Lidé, kteří jsou ve filmu, reagovali velmi přirozeně a byli rádi, když dostali příležitost o své zkušenosti veřejně promluvit.

Při výzkumu vám pomáhal známý norský sociální antropolog a spisovatel Thomas Hylland Eriksen. Jak se do výsledku promítla jeho role supervizora?

Vídáme se pravidelně, i když ne moc často, tak jednou, dvakrát do roka. Roli mentora sehrál skvěle, moc mi pomohl. Když jsem potřebovala radu, nikdy mi neříkal, jak to mám dělat. Dával mi místo toho příklady ze svých terénních zkušeností nebo z praxe kolegů, pokládal mi otázky, které mi pomohly najít odpověď na problém, v němž jsem se zrovna topila. Na podzim plánujeme setkání v Londýně, kde bych chtěla představit svou knihu i film, a Thomas by byl výborným moderátorem.

Ve filmu kritizujete nacionální geopolitiku norské vlády vůči Špicberkům, můžete nám ji přiblížit? Souvisí s tím i zájem Ruska a Číny o toto území?

Norská vláda přijala představu, že „norská osada“ znamená „osada obydlená etnickými Nory“. Lidé bez norského pasu jako by byli pro norskou suverenitu na Svalbardu hrozbou. Nechápu, v čem thajské dítě, které vyroste v Longyearbyenu, naučí se jazyk, vychodí školu a pak si chce najít práci na Svalbardu nebo v Norsku, představuje bezpečnostní riziko. Vlády Ruska a Číny, to je něco jiného – rozumím obavám z vysoké geopolitické hry, kterou chtějí některé země v Arktidě hrát. Ale proč je potřeba lidem, kteří v Longyearbyenu žijí třicet let, odebírat volební právo nebo proč má thajské dítě v den svých osmnáctin vypadnout ze systému zdravotní péče, to mi nikdo nikdy nevysvětlil. Pořád se jen dokola opakuje, že cizinců je moc a Longyearbyen musí být norská osada. A na otázku proč se odpovídá logickým kotrmelcem: protože Norsko musí mít na Svalbardu norskou osadu kvůli zajištění suverenity.

Měl film nějaký společenský dopad, když byl promítán norskému publiku? Jaké na něj byly reakce přímo v Longyearbyenu?

V Norsku byl film úspěšně uveden zatím jen na festivalu v Tromsø, zájem je jinak spíš vlažný. Na začátku května se bude promítat na festivalu ve Voldě. Na projekci v Longyear­­byenu mně i Veronice hodně záleželo, myslím, že jsme obě měly obavy, jak bude film přijat. Kdyby lidé nepřišli, případně přišli, ale řekli, že tohle není jejich příběh, moc by nás to mrzelo. Kulturák byl ale plný, spousta lidí zůstala na besedu a ohlasy, které se k nám donesly, byly velmi pozitivní: konečně ­vznikl o Svalbardu film, který není ani o drsných polárnících s krustami ledu na vousech, ani o hladovějících ledních medvědech. Vznikl snímek, který se odvažuje přiblížit spletitost lidských životů na místě, které je tak podivné a zároveň tak typické pro dnešní svět.