Vedení se nechová racionálně

V březnu jste byl odvolán z pozice šéfredaktora časopisu Paměť a dějiny (PaD), vydávaného Ústavem pro studium totalitních režimů. Spolu s vámi byla odvolána i redakční rada. Jak byl tento krok zdůvodněn?

Musím to trochu upřesnit. Redakční rada nebyla odvolaná celá, ale pouze všichni její externí členové a část členů interních. Zůstali tam ti, kteří jsou členy rady z titulu své funkce. Podle statutu by totiž vedoucí oddělení měli být v redakční radě. Důvod mi nebyl sdělen žádný, a to ani na opakovanou výzvu. Nikdy mi ze strany vedení nebyla tlumočena žádná kritika či stížnost na moji práci, nikdy jsem nebyl vyzván k tomu, abych ji dělal jinak. Najednou mi přišel e­-mail, že jsem odvolán z redakční rady. A poté, co jsem se dotázal, jak mohu být z rady odvolán, když jsem v ní z titulu své funkce šéfredaktora, mi bylo oznámeno, že z důvodů hrubě nekonstruktivního jednání, což měl být zřejmě onen dotaz, jsem odvolán i z pozice šéfredaktora. Nemám pro to žádné racionální vysvětlení. Dokonce i přímý dotaz mého právníka, s nímž jsem absolvoval jednu schůzku s vedením, zůstal nezodpovězen. Stále se opakovala mantra: „Máme právo odvolávat bez uvedení důvodu a důvody sdělovat nebudeme.“

K odvolaným členům redakční rady patřil například Martin Groman nebo Pavel Kosatík. Ani jednoho z nich, a to se týká i vás, nelze označit za „revizionistu“ nebo „neomarxistu“. Přesto se stali obětí „čistek“. Proč?

To se musíte zeptat ředitele Ladislava Kudrny nebo jeho náměstka Ladislava Nedvědického. Z toho, co dělají od té doby, kdy v květnu minulého roku nastoupili do funkcí, čiší snaha očistit ústav od všech lidí, kteří nejsou jejich kamarády nebo kamarády kamarádů. Možná že to má i nějaký politický či odborný podtext, nicméně tohle je podle mě nejdůležitější klíč k tomu, co dělají. Bují tam klanová struktura, která vedle sebe nesnese nic, co by vůči ní bylo v sebemenší opozici.

Nejste vzhledem k zákonem dané výpovědní lhůtě formálně stále šéfredaktorem?

To je složitá právní otázka. Moje stanovisko je, že jsem nebyl odvolán v souladu se zákoníkem práce. Na druhou stranu byl jmenován nový šéfredaktor, já mu samozřejmě nebráním ve výkonu jeho práce, ale tvrdím, že moje odvolání bylo neplatné. Nicméně toto rozhodnutí respektuji, protože nemám jak ho zvrátit. To by mohl udělat jen soud.

Rozpuštěna byla i redakce druhého ústavního časopisu Securitas Imperii. Přitom číslo připravené už bez ní vyšlo se jmény původních členů v tiráži. Očekáváte v případě PaD něco podobného?

Může se to stát. Mnoho kroků, které vedení dělá, nemá z mého hlediska racionální základ. To, co udělal nový šéfredaktor Securitas Imperii Jan Cholínský, je naprosto nestandardní – vzít část čísla, několik článků tam nechat, doplnit je svými materiály a nepodepsat se pod to, nýbrž vydat to pod jménem staré redakční rady a dvou bývalých šéfredaktorů nedává smysl. Některé ty texty jsou přitom nestandardní samy o sobě. Například pochvalná recenze Ladislava Kudrny na práci Miroslava Vodrážky by v normálním periodiku jen těžko vyšla. Další materiály zase nesplňují elementární kritéria vědecké práce, například publikování anglického překladu studie Pavla Žáčka, která už vyšla česky. Myslím, že tohle vstoupí do dějin české historiografie a bude se o tom psát a mluvit ještě dlouho. Ale jaký to má smysl a proč k tomu došlo? To nevím.

Proč vedení ústavu na uvolněná místa dosazuje lidi, kteří nemají se zkoumáním nejnovějších dějin žádné předchozí zkušenosti? Mám na mysli sportovního novináře Jakuba Šafránka, který místo vás nastoupil jako šéfredaktor PaD, a plukovníka Davida Zámka, který nahradil Čeňka Pýchu v čele oddělení vzdělávání ÚSTR.

Problém patrně je, že neexistují kvalifikovaní lidé, kteří by byli ochotni takto uprázdněná místa vzít, a tak se sahá po lidech, kteří jsou – jak to nazvat – morálně flexibilní a nevadí jim, do čeho jdou. Já si neumím představit, že bych nastoupil jako vedoucí nějakého oddělení a všichni lidé v tom oddělení by vzápětí podali výpověď. To bych ji asi dal okamžitě taky. Ale zřejmě má pan plukovník Zámek kolem sebe skupinu dalších plukovníků nebo podplukovníků, kterými oddělení dokáže naplnit, a bude se tvářit, že je všechno v pořádku. Tým, který tímto v ÚSTR zanikl, byl nejen velice úspěšný, ale rovněž unikátní. Není tady podobná skupina lidí, která by mohla nastoupit na jejich místa a dělat srovnatelně dobře tutéž práci co oni. Jestliže mluvčí ústavu říká, že situace je personálně stabilizovaná, nelze to chápat už ani jako cynický výsměch. Jedná se o dadaismus štěpánovského typu.

Takže problém spočívá v tom, že vedení nemá kompetentní zaměstnance kde brát?

Já si myslím, že slušný historik dneska nemůže jít pracovat do ÚSTR. Hlásí se tam úplní začátečníci, absolventi, kteří potřebují místo, kde by se etablovali, a není za nimi zatím vůbec nic. Anebo lidé, kteří někde neuspěli a potřebují se nějakým způsobem vrátit. Ale neslyšel jsem o slušném, etablovaném historikovi, který by se hlásil do některého z konkursů, jež tam aktuálně probíhají.

Nemusí podobné kroky působit problematicky i na ty, kteří by se jinak s tezí, že ÚSTR je ohrožován „revizionismem“, dokázali ztotožnit? Zvlášť když je současný ředitel odmítá vysvětlovat nad rámec tiskových zpráv a nechodí ani do médií.

Nevzpomínám si, že by Kudrna vystoupil jinde než ve Foru 24, což je médium, které mu je nakloněno. Já si to vysvětluji jako aroganci moci, která už ani necítí potřebu nic vysvětlovat. Vedení ví, že má podporu Rady ÚSTR. Rada, která je součástí problému, ví, že Senát ji bude těžko odvolávat. A celá situace je tak politicky zabetonovaná. V radě není v současnosti ani žádná opoziční menšina, o které by bylo slyšet, takže vedení má pocit, že si může dovolit úplně všechno a nemusí nic vysvětlovat. Ani těm, které odvolává, ani daňovým poplatníkům, kteří ústav platí.

Nejen kvůli zákonnému vymezení funkce ÚSTR, ale také kvůli nemalým finančním prostředkům, které čerpá, by ovšem vedení mělo cítit silnou společenskou odpovědnost. Ve skutečnosti se ale občas chová, jako by šlo o soukromou firmu…

Během roku z ústavu odešlo padesát šest lidí, což je skoro polovina všech zaměstnanců. Kdybych měl firmu, kde mi za rok odejde nebo je vyhozena polovina zaměstnanců, nejspíš bych pochopil, že mám průšvih, a nějak bych jej řešil. V případě vedení ústavu mám pocit, že je jim to úplně jedno.

Proslýchá se, že vedení má v úmyslu problémy se svými zaměstnanci, dnes už často bývalými, řešit právní cestou. Je to pravda?

Podle informací, které mám, řada lidí dostala předžalobní výzvy a členové vedení je chtějí žalovat za kritiku, kterou tito lidé pronášeli v médiích a jež podle vedení poškodila dobré jméno ústavu. Což je další naprosto nestandardní, nevídaný krok – aby ředitel žaloval svého podřízeného za to, že si dotyčný někde stěžoval, že se s ním špatně zachází. Já sám jsem dostal takzvaný vytýkací dopis, což je podle zákoníku práce dokument, kterým se mi mají vytknout nedostatky v mé práci a který může mít, když se opakuje, pracovněprávní následky. Je skoro celý tvořený citacemi z mých článků a rozhovorů do médií, jež mají údajně poškozovat dobré jméno ústavu. Podle mě pouze kritizují ředitele, který už rok ústav poškozuje fatálním způsobem nejenom svými výroky, ale především činy.

Proč se tolik kontroverzních kroků vedení nakumulovalo během tak krátké doby?

To je další věc, pro kterou nemám vůbec žádné racionální vysvětlení. Dlouho to vypadalo, že PaD bude vycházet dál bez jakýchkoli problémů. Pak přišly najednou paralelně údery jak proti časopisu, tak proti oddělení vzdělávání. Nemám žádnou indicii, co k tomu vedlo. To načasování je mimořádně zvláštní. Mě na tom fascinuje, že lidé, kteří jsou takovýmto způsobem nuceni odcházet, případně jsou odvoláváni z funkcí bez uvedení důvodu, nejsou žádní zarytí ideologové, kteří by vyznávali jedinou pravdu. Jsou to profesionální historici, s nimiž by se bylo možné domluvit na nějakém kompromisu, jak má jejich činnost vypadat. Ale ze strany vedení není očividně o nic takového zájem. V případě PaD jsem byl ochoten respektovat to, co mi řekli na jediné schůzce, kde se řešilo cosi jako koncepce časopisu. Tam mi byl představen Petr Blažek jako nový předseda redakční rady a bylo mi řečeno, že si vedení přeje, aby tam víc psali autoři zevnitř ústavu. Což byl protiklad toho, jak si chod PaD představovalo minulé vedení – to v podstatě chtělo, aby PaD byl otevřený časopis, fungoval nezávisle na ústavu a byl samostatnou značkou, nikoli jen jeho „nástěnkou“.

Petr Blažek skutečně často opakuje i do médií, že ústavní časopisy by měly fungovat jako výkladní skříň ústavu, a vyjmenovává ty, kteří do nich nepíšou, a tak jsou pro ústav patrně zbytní…

Problém jeho výroků spočívá v tom, že za více než dva roky, co jsem byl šéfredaktorem, nikdy neprojevil zájem napsat do PaD jedinou řádku. Šéfredaktor časopisu samozřejmě nemůže žádnému kolegovi nařídit, aby něco napsal. Potřeba do něj přispívat musí vycházet z lidí. Když ji neměli, tak jsem bral i články od externích autorů. Samozřejmě také kvůli tomu, abych rozšířil spektrum témat. Přestože se zaměstnanci ÚSTR věnují různým tématům, v kontextu bádání o soudobých dějinách jde pouze o malou výseč. Například když jsem udělal číslo o gastarbeiterech v socialistickém Československu, na které jsem velice hrdý, protože se tím doposud nikdo takto široce nezabýval, nebylo možné jej složit jenom s pomocí pracovníků ústavu.

Žádnou jinou konkrétní výtku ke způsobu vedení časopisu jste neslyšel?

Na schůzce, které se kromě Petra Blažka zúčastnil ještě ředitel a náměstek, mluvil hlavně Blažek. Jeho ústředním sdělením bylo, že se časopis odchýlil od toho, jak vypadal, když jej on před patnácti lety zakládal. Jediná konkrétní výtka k obsahu zněla, že se v něm málo píše o takzvaném třetím odboji. Přitom téměř v každém čísle se o něm našly jeden dva články, pouze neměly zarážku „třetí odboj“, ale například „studie“. Takže tu kritiku vnímám jako zcela účelovou a nepodloženou. Předpokládám, že Blažkovi a dalším lidem vadí, že já osobně zpochybňuji adekvátnost termínu třetí odboj pro rezistenci vůči nastupující diktatuře komunistické strany na konci čtyřicátých a v první polovině padesátých let, na podobě časopisu se to však rozhodně nijak neprojevilo.

V čem podle vašeho názoru spočívá podstata turbulencí, které ústavem poslední týdny zmítají? Jde o ideový, metodologický nebo politický spor?

Na tuto otázku je velmi složité odpovědět. Zcela jednoznačně to má výraznou osobní linii; současné vedení až patologickým způsobem haní své předchůdce, kteří přitom celý ústav posunuli k lepšímu. Má to až ne­­uvěřitelné projevy: ÚSTR například odmítl Senátu zapůjčit výstavu, jejímž spoluautorem byl minulý ředitel Zdeněk Hazdra. Ten byl dokonce vyhozen z místa vědeckého pracovníka externího grantu. Přitom Hazdra měl blízko k TOP 09, dnes je jejím členem, takže rozhodně nejde o nějaký boj levice s pravicí. Podle mého názoru ta zášť vychází do velké míry z frustrace současného ředitele z jeho plagiátorské aféry, protože předchozí vědecká rada ústavu jednoznačně konstatovala, že ve své knize použil dvacet dva stránek z Wikipedie, aniž by dané pasáže označil jako citace.

Dá se říct, k jaké podobě ústav směřuje? Z kroků vedení je nyní zřejmější, jakou podobu si nepřeje, než o jakou usiluje…

Nejsem si jistý, jak si tu podobu představují. Když si přečtete koncepci, s níž Ladislav Kudrna vyhrál výběrové řízení, zjistíte, že teď dělá téměř pravý opak všeho, co v ní je. To je samo o sobě alarmující. Zlí jazykové říkají, že takto by postupoval někdo, kdo by chtěl ústav zničit.

A není cílem přiblížit se paměťovým institucím, jaké existují v Polsku a Maďarsku, a udělat z ÚSTR autoritativního strážce výkladu národních dějin?

To si jistě někteří lidé přejí, ale politická situa­ce v Česku je velmi odlišná od té v Maďarsku nebo Polsku. U nás neexistuje politický hegemon, pro jehož politiku by takový výklad dějin představoval podstatnou ideovou komponentu. Dominantní konzervativní stranou je ODS, která ale není silně nacionalisticky ani konfesijně vyhraněná. Není v tomto smyslu ideová. Někteří její členové si možná podobnou ideovost přejí a chtěli by k tomu vyžít ÚSTR, ale to je podle mého odsouzeno k neúspěchu.

Sám si občas kladu otázku, jestli jsou spory o ÚSTR jen těžko pochopitelnou žabomyší válkou, nebo mají širší společenský přesah. V době přímých politických zásahů do jeho fungování byla odpověď jasnější, dnes ale politici, až na „otce­-zakladatele“ ústavu Pavla Žáčka z ODS, sporům okolo ústavu nejspíš sami moc nerozumějí. Potřebujeme ÚSTR?

Ano, s tím se setkávám běžně – kdo není z historické obce, tak těm sporům prostě nerozumí a týká se to nepochybně i politiků. Pak se účelově vytahují jednotlivosti, které dokážou budit vášně, například „ladovský“ obrázek oběšené Milady Horákové, a ukazuje se prstem, že to jsou ti revizionisté a jejich zlehčování. Většina lidí v tom nejspíš vidí spor dvou skupin historiků, který je pro ně neprůhledný, a je tedy lepší si jej nevšímat. To je ostatně klíčový problém i pro volbu Rady ÚSTR v Senátu. Těch několik lidí, co o ÚSTR zájem mají, dokáže prolobbovat kandidáta, kterého tam chtějí mít. S tím se nedá nic moc dělat, pokud se nezmění systém, kterým se volí rada a ředitel.

Je otázka, zda potřebujeme ÚSTR a nestačí nám Ústav pro soudobé dějiny. Dneska v něm pracuje asi sedmdesát historiků – počítáno včetně těch dvaceti z oddělení vzdělávání, kteří už podali výpověď; kdyby byl ústav zrušen, třetina z nich by byla v jiných institucích, další by se možná vůbec nezabývali historií – byla by to škoda? Nejsem schopen říct. Pravda je, že komunistický režim zajímá stále méně lidí. Je to vidět na úspěchu Andreje Babiše nebo Petra Pavla. Jestli byl někdo rozvědčík nebo psal zprávy o svých podřízených na I. správu StB, je dneska lidem jedno. Antikomunistická rétorika devadesátých let vyprchala. Mladé lidi to vůbec nezajímá, normalizace je pro ně cosi jako pro moji generaci protektorát. Stát by samozřejmě měl podporovat historické bádání, ale je otázka, zda touto formou. Velké projekty, jako jsou dějiny StB, kvůli nimž ÚSTR před patnácti lety vznikal, pořád nemáme. Kolegové na nich pracují, snad dokončují první díl, ale hotov zatím není a je otázka, proč to tak dlouho trvá. Spolu s ústavem byl zřízen i Archiv bezpečnostních složek, který by měl v roce 2030 přejít pod Národní archiv, čemuž údajně chce současné vedení zabránit. Bez Archivu bezpečnostních složek totiž ÚSTR ztrácí další část svého opodstatnění.

Je šance, že se ÚSTR dokáže pod současným vedením stabilizovat?

Je otázka, co se rozumí onou stabilizací. Pokud umrtvení, tak to jistě představitelné je: budou vyhozeni všichni kriticky myslící historici a na jejich místa se naberou lidi, kteří jsou kamarádi ředitele či náměstka. ÚSTR bude předstírat, že vyvíjí nějakou činnost. Bude pořádat konference, které bude většina historiků ignorovat, vydávat ságy o „třetím odboji“ nebo o hrdinských Češích bojujících proti komunismu v uniformě Cizinecké legie ve francouzské Indočíně. Pokud ale stabilizací myslíme vytvoření pluralitního a otevřeného vědeckého pracoviště, kde se svobodně diskutují koncepce a přístupy, objevují se nová badatelská pole a vládne duch kolegiality, tak to si s panem Kudrnou v čele opravdu nedovedu představit.