Až 16. května začne festival v Cannes, pražská FAMU tam bude mít hned dva zástupce. To není zas tak překvapivá zpráva, tuzemská krátkometrážní tvorba se v poslední době objevuje na prestižních filmových přehlídkách poměrně pravidelně. Ale fakt, že se do jediné soutěžní sekce La Cinef, představující studentské snímky, probojovaly dva tituly ze stejné země, už samozřejmostí není, pokud tedy nejde o domácí Francii, případně jinou festivalovou „velmoc“. Skutečnost, že se animovaná Electra (2023) Darii Kashcheevy i hrané drama Osmý den (2023) Petra Pylypčuka dostaly mezi šestnáct snímků vybraných z dvou tisíc přihlášených projektů, je příležitost k drobnému pozastavení se nad možnostmi domácí studentské produkce.
Zatímco katedra animace na FAMU má pravidelně zástupce na předních festivalech, včetně největší akce věnované animované tvorbě v Annecy, kde ostatně v červnu bude uvedena i Electra, hraná díla – obzvláště ta z katedry režie – se na nejdůležitější festivaly dostávají obtížněji. V Cannes se zástupce z této katedry objeví po osmi letech. Osmý den pojednává o úniku chlapce a dívky ze sektářského prostředí. Ztišený dvacetiminutový snímek po většinu času pobývá se svými hrdiny v tlumených barvách stmívajícího se lesa. Režisér elegantně pracuje s nedořečeností, mísí téma dospívání a probouzející se sexuality s pocity „utečenců“ svázaných dosavadním životem ve vězení pravidel dogmatických rodičů. Jde o univerzální téma, které je takzvaně v kursu. Snímek je však protipólem oblíbených true crime sérií o sektářích, vyhýbá se senzacím či výčtu ukrutností a plně se věnuje tomu, jak se mladým hrdinům otevírá nový svět a s ním i nové nejistoty. Jedná se o další příklad díla, které se sebevědomě pohybuje v evropském kontextu festivalové produkce, podobně jako třeba poslední počin jednoho z největších talentů katedry režie Damiána Vondráška Rituály, miniatura o jednom iniciačním rituálu chlapecké party, v níž se odrážejí vlivy britského sociálního realismu.
U hodnocení nejpovedenějších studentských, absolventských, ale též debutových celovečerních snímků se navzdory umu tvůrců často vkrádají jisté pochyby, zda se až příliš neinspirují zahraničními vzory. Platí to ostatně i u jednoho z nejpodařenějších loňských debutů Oběť Michala Blaška. Konečně silné drama ze současnosti, inspirované skutečností a nečernobíle vykreslující vztahy většiny k romské i ukrajinské menšině, jenže vliv například úspěšné rumunské kinematografie tu nelze zapřít, podobně jako u staršího studentského Vondráškova filmu Vězení (2016).
Daria Kashcheeva v oblasti animace paradoxně vyniká právě tím, že pomocí loutek a dalších animačních postupů reaguje na festivalové trendy hrané tvorby. Zatímco mnohé mezinárodně úspěšné české snímky – kupříkladu festivalový rekordman Plody mraků (2017) Kateřiny Karhánkové či Husa (2022) Jana Míky a Deniska umřela (2022) Phillipa Kastnera, které se letos také představí v Annecy – cílí na dětské publikum, Kashcheeva prorazila s realistickým dramatem Dcera (2019). V loutkovém snímku pojednávajícím o vztahu dcery s otcem a nevyřčených traumatech minulosti pracně imitovala efekt, jaký v hraných filmech – třeba v dílech bratří Dardennů – vytváří snímání ruční kamerou. Novinka Electra pokračuje v rozrušování hranic mezi animací a hranou kinematografií ještě důsledněji. Tématem je opět bolestivá vzpomínka na dětství, konkrétně na oslavu desátých narozenin, která – jak se v závěru ukáže – byla zlomovým bodem hrdinčina života. Kashcheeva se opírá o freudiánský koncept Elektřina komplexu a pohybuje se na půdě psychodramatu protkaného surrealistickými i hororovými prvky.
Electra vypráví o intimních věcech, rodinném násilí i sexuálních tenzích formou intenzivní audiovizuální koláže, v níž se mísí hrané scény s počítačovou i loutkovou animací a také s pixilací, tedy animováním živých herců. Pokud už Dcera prokázala autorčin talent a schopnost překvapit originální technikou, což vedlo k vítězství na studentských Oscarech a dalším oceněním, nejnovějším počinem filmařka stvrzuje, že míří daleko nejen mimo terén tradiční animace, ale nejspíš i mimo mantinely domácí kinematografie. Úvodní scéna podivné oslavy, jíž se účastní hrdinka reprezentovaná skutečnou herečkou a řada nahých figurín, nastoluje hlukovým doprovodem i zběsilou animací agresivní tón a intenzita významů i různorodost formálních přístupů dále narůstá. Rozpohybované předměty, jako třeba dozrávající a přezrávající jahody, upomenou na Jana Švankmajera. Jenže další stylistické volby jako rychlé střihy, elektronická hudba, kamera často snímající lidi velmi zblízka nebo červenomodrá barevná paleta spolu se zvoleným prostředím, ať už jde o stísněné prostory metra nebo místa plná navršených televizorů, připomínají spíše hrané thrillery o odcizení a vnitřních i tělesných transformacích hrdinů v duchu díla Davida Cronenberga.
Electra možná až přetéká významy a odkazy, ale díky své ambici spojit různorodé postupy a vlivy do svébytného a původního tvaru patří k tomu nejvýraznějšímu, co v tuzemské krátkometrážní produkci za poslední roky vzniklo.