Přeložil Aleš Kozár
Protimluv 2022, 240 s.
Jeden by si myslel, že když není po Osvětimi možné psát básně, tím spíš nebude možné psát o ní (a dalších příbuzných místech). Román Nekropole Borise Pahora je sice už přes padesát let starý, k českému čtenáři ale doputoval až nyní. Velký dluh nedávno zesnulému slovinskému autorovi (zemřel ve sto osmi letech jako nejstarší pamětník holokaustu) je díky Aleši Kozárovi konečně splacen a my se můžeme opět jen mlčky divit, jak bylo fašistické zlo banální a zároveň vynalézavé. Jaké to je, mýt se vodou ohřátou teplem z táborové pece a uplácet zdravotníky, aby vám nalili o lžičku víc nažloutlé tekutiny, jež měla být polévkou? A jaký je to pocit, když se vám nepodaří uškrtit umírajícího, abyste mu ulehčili odchod? Vzpomínky hlavního hrdiny, vracejícího se do lágrů, kde strávil svá nejlepší léta, se však potkávají s fenoménem současné karnevalizace těchto „vinohradů smrti“. Vypravěč je totiž nucen se neustále skrývat před davy turistů, kteří se přišli účastně podívat na místa, kde na háky pod stropem věšeli dívky z nedalekých vesnic, což ale některým nebrání muckat se nad kostmi těch, jimž zde požíral těla tyfus. Pahor jim to nemá za zlé, ale nemůže s nimi být v téže realitě. Jako svědek běsnění nacistické zlovůle má problém připustit si existenci chvil, v nichž zlo neexistuje – jsou pro něj ze zkušenosti jen výmyslem či šalbou, na rozdíl od zla, které skapává ze stránek knihy do čtenářovy duše jako horká voda z hlavice lágrové sprchy. Jíst ani spát se po takové koupeli moc nedá.