Divák v karanténě

Již během prvního měsíce pandemie bylo evidentní, že divadlo se naživo hrát nebude, byly přerušeny zkoušky a rušila se představení. A hned na počátku se také ukázalo, že i v době lockdownu bude třeba udržovat kulturní život. Během prvního období pandemie jsme vyslechli snad rekordní počet koncertů a zhlédli spoustu divadelních představení a muzejních expozic (byť ve formě virtuálních prohlídek). V situaci obecné nejistoty a sílící existenciální úzkosti bylo cosi povznášejícího na tom, že kultura dokáže poskytnout jistotu a útěchu. Zvýšenému zájmu o umění vyšla divadla vstříc a vůbec poprvé veřejně zpřístupnila archivní nahrávky. Výběr byl tak bohatý, že jsme občas nevěděli, máme-li ten samý večer usednout raději před Berliner Ensemble nebo do londýnského National Theatre, podívat se na maďarské představení v Tirgu Mures, Satu Mare, Miskolci nebo v Szombathely, nebo zvolit raději nějaké představení budapešťského souboru, které nám uniklo. Když se nám chtělo, mohli jsme přepínat a dívat se i simultánně.

Jediné, co jsme vidět nemohli, bylo to, s kým před obrazovkami sedíme. Divadlo fungovalo jako demokratická instituce, která nikoho nevylučuje ani kvůli fyzické vzdálenosti, ani omezené velikosti hlediště, ani z materiálních důvodů. Samozřejmě je k tomu třeba mít počítač a předplacený internet, ale i to vylučuje méně než tradiční divadelní život, který je spojený s většími městy a je privilegiem spíše střední třídy. Takto bylo ovšem divadlo přístupné jen do určité doby: částečně kvůli autorským právům a částečně kvůli finanční situaci divadel. Starší záznamy na online platformách sice nadále zůstaly, ale dostupné byly již jen za poplatek.

Nový svět?

Téměř okamžitě se spolu s archivními nahrávkami vyrojila i karanténní divadla, zpočátku jako soukromá iniciativa umělců. Herci předčítali a hudebníci koncertovali na kanálech YouTube, na Facebooku nebo si vedli videodeníky z karatény. Jedním z nejzajímavějších experimentů tohoto druhu byla již v době prvního lockdownu hudební performance nazvaná Blíž (Közelebb), kterou Panna Adorjáni a Dániel Láng inscenovali ve svém bytě pro předem zaregistrované diváky prostřednictvím videochatu. Publikum, které sestávalo z jednoho nebo dvou diváků, si mohlo vybrat z následujících témat: 1: Vir jsme my. Pro večery, kdy by ses chtěl/a zadumat nad vlastní zodpovědností v této situaci. 2: O koronaviru už nechci ani slyšet. Pokud potřebuješ, můžeš s námi strávit osm minut, během kterých si ani nevzpomeneš, co se ve světě děje. 3: Po koronaviru. Pro případ, že bys snil/a o tom, že z nás jednou budou hrdinové, kteří vybudují nový svět.

Desetiminutová představení byla většinou zahájena rozhovorem protagonistů s diváky, kteří takto pronikli vzájemně do svých domácích, intimních zón. Z pohledu dnešních dní se jeví třetí performance jako nejzajímavější: co zůstalo z tehdejšího předsevzetí změnit dosavadní život a zodpovědněji převzít společenské role, které jsme si naplánovali na časy, až se zase vrátíme do veřejného prostoru? Žánrově lze živou performanci situovat někam mezi chat a streamované divadlo/koncert. V této době jsme se seznámili i s pojmem streamovaného divadla, které se stalo součástí naší každodennosti. A protože ani po uvolnění lockdownu se příliš divadel neotevřelo, divadelní zkoušky hybridní formou probíhaly dále a dříve či později se vysílaly on-line i veřejné zkoušky a předpremiéry.

Je to ještě divadlo?

První a nejspíš také nejzajímavější takovou předpremiérou byla inscenace Andromaché v režii Ildikó Gáspár. Režisérka se k neobvyklé formě vyjádřila takto: „Deset dní před premiérou jsme museli zrušit zkoušky. Lámali jsme si hlavu nad tím, jak budeme v situaci dobrovolné samoty vůbec pokračovat dál, jak přelít uvolněnou energii do formy, která by odpovídala změněné situaci. Z divadelní zkoušky se zrodila videokonference a dokumentární film online, což je dost těžko pojmenovatelný žánr, v němž jsme dali divákům nahlédnout do příprav na premiéru a zároveň do našich životů, které se uzavřely mezi čtyři zdi.“ V kanálu You Tube lze od té doby nahlédnout do bytů herců, kteří ztvárnili role v této inscenaci, emocionální napětí původního kusu přitom ovšem zůstává zachováno. V této době začala stoupat popularita několika kanálů YouTube, jako například Taigetosz Show (Ádám Fekete) nebo kanál Anzselika Habpatron (Angéla Stefanovics), dále žánr stand up comedy, vlogy a specifické formy karanténního divadla.

Nabízí se otázka, zda lze tyto nové formy ještě nazvat divadlem. Podle facebookového postu režiséra Árpáda Schillinga, který vyvolal velkou diskusi, to divadlo není. Cituji z jeho argumentace: „Podstatou divadla je interakce. Pokud herec není s divákem ve stejném prostoru, není to divadlo. Nemůže to být divadlo a nesmíme připustit, abychom to za divadlo označili, neboť by to znamenalo konec tohoto žánru.“ V polemice s tímto tvrzením se zrodil článek Pétera Závady publikovaný v online verzi časopisu Színház (Divadlo), nazvaný Vykolejená přítomnost bytí. Podle jeho názoru by bylo užitečné pojem divadla rozšířit, pokud ho chceme dělat i nadále v epoše digitalizace, jíž se nelze vyhnout. Ať už tomu však říkáme jakkoliv, po dlouhé měsíce bylo divadlo právě tohle.

Neosobní příběhy

Hned v prvních měsících po znovuotevření divadel se vyrojilo nejméně tolik otázek, kolik se jich generovalo v době divadelní uzavírky. Bezpečnostní opatření (omezený počet diváků, povinné nošení roušky) nepřispěly k tomu, aby se diváky podařilo nalákat zpět do divadelních sálů. Následovaly další lockdowny a zavřená divadla a další uvolnění a znovuotevření, pak zrušená představení z důvodu onemocnění herců... V kontrastu ke zvýšenému zájmu o kulturu v prvním období zájem o divadlo postupně opadl. Naučili jsme se žít bez něj nebo jsme ho konzumovali v menších dávkách. Repertoár e-divadel se rozšířil, ale představení již byla placená. Tahle divadelní forma už s námi pravděpodobně zůstane, ale nejspíš už nikdy nedosáhne popularity, které se těšila na počátku.

Online archivy a záznamy jsou bezesporu užitečné, dokumentují a zpřístupňují jednotlivá představení. Dívat se ale na představení online moc dobré není. Pohled diváka je nahrazen pohledem kamery, která nás navádí, na co se máme dívat, ostatní zůstává skryté. Jeviště je redukováno na výsek kamerového záběru, do interiéru divadelní budovy nevidíme. Necítíme ani nevnímáme reakce ostatních, jsme jen součástí neviditelného publika. Představení se často natáčí před prázdným hledištěm a působí sterilně, neboť skutečná váha představení spočívá v přítomnosti diváků, každý večer probíhá v divadle zejména úsilí získat si a udržet pozornost publika. Online představení ztrácí svou specifickou auru a atmosféru. Není divu, že diváci jsou u monitoru rozptýlení. Při sledování představení se věnujeme nejrůznějším záležitostem, vaříme, jíme, povídáme si, telefonujeme, vyřizujeme e-maily... Respektive můžeme dělat vše, co je dle kodexu slušného chování v divadle zakázáno. Neznamená to ale větší potěšení, jen nás to ještě více odcizuje od představení, které nás postupně přestane zajímat a snadno na něj zapomeneme, tak jako si už nepamatujeme tu spoustu seriálů, které jsme zhlédli v době karantény.

Silnější sebereflexe?

Bude divadlo po odeznění pandemie silněji reflektovat sebe samé? Bude více času na jednotlivé fáze zkoušení? Získá divadlo větší citlivost pro realitu, která nás obklopuje?

Současná zkušenost zatím nevypadá příliš povzbudivě. Místo obnovy se všechno navrací do starých kolejí. Divadla se tváří, jako by se nic nestalo, dohánějí naplánovaný repertoár a stále ještě hrají inscenace, které se hrály před pandemií. Téměř se nevyskytuje inscenace, která by opravdově reagovala na životní a globální zážitek a změněnou diváckou situaci v pandemii. Pár světlých výjimek by se ovšem našlo, ráda bych zmínila zejména režiséra Jakaba Tarnócziho a představení souboru k2 Koncert na rozloučenou (Búcsúkoncert), které bylo uvedeno bezprostředně před první vlnou a přineslo vizi apokalyptické atmosféry, jež se jen za pár týdnů poté stala každodenní realitou. O něco později přineslo divadlo Örkény v představení Winterreise téma osamění a pocitu uvěznění mezi čtyřmi stěnami. Představení s názvem Melancholy Rooms v divadle Katona dalo nahlédnout do šesti pokojů, v nichž žijí lidé v osamění. Jsou to momentky izolovaných bytostí a zároveň duchovní krajinky. Ve svérázné hudební struktuře, v precizní choreografii pohybů a téměř beze slov zprostředkovávají hudbou a pohybem zkušenost doby pandemie, kterou jsme zatím ještě tak úplně nezpracovali. Představení poskytuje divákovi dostatek času a prostoru na to, aby se zamyslel nejen nad divadlem, ale i nad vlastní situací. Tak jako to zazní na samotném konci představení: „Nejtěžší je se vrátit“.

Autorka je filosofka.

Článek je součástí projektu Return to the future – art, culture and new media in Central Europe after the pandemic, spolufinancovaného vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu. Původně vyšel v maďarském časopise Tiszatáj. Z maďarštiny přeložila Marta Pató. Redakčně kráceno.