Memem proti všem

Říká se, že byste se nikdy neměli setkat se svými idoly. Možná proto, že byste pak společnými silami vytvořili jedno z nejpozoruhodnějších hiphopových alb roku. To se alespoň podařilo baltimorskému rapperovi a producentovi známému jako JPEGMAFIA (viz A2 č. 7/2022), jemuž se jako relativnímu nováčkovi na poli alternativního rapu naskytla příležitost nahrávat v domácím studiu s detroitskou undergroundovou legendou Dannym Brownem. „Znáte mě, jdu do všeho po hlavě. Takže Danny Brown a JPEGMAFIA. A musí to být tvrdé – jinak by to ani nešlo,“ prohlašuje hudebník v krátkém YouTube dokumentu o přípravě společné desky.

Dvě generace

Barrington Hendricks alias JPEGMAFIA od doby, kdy vydal debutový mixtape Communist Slow Jams (2015), své fanoušky pravidelně zásobuje novou hudbou. Oproti tomu po Dannym Brownovi se od vydání uknowhat­im­­­­­sayin¿ (2019) prakticky slehla zem. O to větší nadšení vyvolalo, když Brown během společného vystoupení obou rapperů na loňském ročníku festivalu Smoker’s Club Fest potvrdil, že pracují na kolaborativní nahrávce. Ačkoli se dvojice setkala už na Brownově poslední desce a později i na albu Roadrunner: New Light, New Machine (2021) od amerického hiphopového boy bandu Brockhampton, jen málokoho asi napadlo, že záhy zformují společný projekt. Tento krok přitom dává smysl: i když se jejich tvůrčí postupy od sebe do jisté míry liší, oba se mohou pochlubit těmi nejinovativnějšími nahrávkami v americkém rapu.

Na albu se odráží také jejich společná fascinace internetovou kulturou. Samotný název Scaring the Hoes odkazuje na webový mem spojený se zmínkami o hudebních interpretech, které byste neměli pouštět na veřejnosti, pokud si nechcete vysloužit vyděšené reakce, především pak žen. Tvorba obou rapperů do této kategorie nepochybně spadá, nicméně je třeba podotknout, že autoři titulními „hoes“ (děvkami) nemyslí ženy, jak bychom v notoricky misogynním žánru mohli předpokládat, nýbrž úzkoprsé posluchače, kteří před jejich experimentální produkcí prchají do komfortní zóny masové kultury.

Přestože je od sebe dělí jen osm let, dvojice rapperů v zásadě zastupuje dvě generace. Zatímco Brown prodával na ulicích crack a vycházely mu první mixtapy, Hendricks sloužil na amerických leteckých základnách v Iráku a jinde. Zosobňují tak dva stereotypy o tom, jak se mladí Afroameričané z vyloučených lokalit pokoušejí vymanit z nepříznivé situace. Poté, co Brown vydal debutové album The Hybrid (2010), voják Hendricks si je přes pomalé internetové připojení kdesi na Blízkém východě stahoval téměř týden – tak to aspoň vyprávěl ve videocastu The Danny Brown Show. Brown pak Hendricksovi prozradil, že když v roce 2018 poprvé slyšel jeho tvorbu, moc ho neoslovila. Při pohledu na nadšení jeho tehdejší přítelkyně ho prý ale napadlo: „Tenhle chlap mě připraví o práci!“

Nezařaditelní

Netrvalo dlouho a hudebníci navázali spolupráci. Tu bychom s trochou nadsázky mohli interpretovat jako „distortované vyznání“ filmovému žánru blaxploatace. Snímky s primárně afroamerickými protagonisty jako Detektiv Shaft nebo Super Fly zažívaly zlatou éru na začátku sedmdesátých let. Jejich stereotypnost je kontroverzní, ale najdou se i diváci, kteří je považují v určitém smyslu za emancipační. JPEGMAFIA a Danny Brown do této skupiny podle všeho patří. Přebal alba tvoří upravený plakát k blaxploatačnímu filmu Sweet Jesus, Preacher Man z roku 1973, s úmyslně diletantsky ponechaným kurzorem myši a metadaty obrázku.

Hudební kritici se pokoušejí způsob, jakým JPEGMAFIA přistupuje k produkci, začlenit do nejrůznějších kategorií, čímž ovšem mimoděk potvrzují, že jeho styl je v zásadě nezařaditelný. Přirovnání k projektům jako Antipop Consortium, Clipping nebo Death Grips působí, jako byste chtěli srovnávat WWW a Fvck_Kvlt. Ani tvrzení, že JPEGMAFIA reaguje na nové trendy, není úplně přesné. Třeba připodobnění k hyperpopu opomíjejí vliv chipmunk soulu, s nímž přišel na přelomu milénia americký hiphopový kolektiv Dipset, když začal zvyšovat pitch klasických samplů, a následně jej celosvětově zpopularizoval Kanye West. JPEGMAFIA se ovšem nebojí pitch i snížit, což slyšíme ve skladbách Kingdom Hearts Key nebo Orange Juice Jones s modulovaným Michae­lem Jacksonem. Oba přístupy pak zaslechneme například na tracku Fentanyl Tester, v němž se sampluje proslulý hit nultých let Milkshake od zpěvačky Kelis.

Právě s ním si pohrávala už v době jeho vydání dvojice hudebníků Camu Tao a El­-P pod hlavičkou neprávem zapomenutého projektu Central Services. K druhému jmenovanému na albu Scaring the Hoes odkazuje skladba Run the Jewels, nazvaná podle hiphopového dua, v němž se rapper a producent El­-P proslavil (viz A2 č. 17/2020). Je možné, že něco podobného nyní čeká i dvojici JPEGMAFIA & Danny Brown – těžko však říct, zda by o to vůbec stáli. Brown by si snad mohl získat širší publikum slokami o vztahu s Bohem v tracku God Loves You, ale to by nesměl svým ukňučeným hlasem rapovat: „Jestli menstruuješ, říkej mi Mojžíš/ a já nechám rozestoupit to Rudé moře.“

Bitvy bez vítěze

Ne vždy je ale rozumět, o čem detroitský hybrid rapuje. Nejeden posluchač dvojici hned po vydání prvního singlu Lean Beef Patty, jehož název odkazuje na kulturistickou influencerku, vytýkal, že Brownovo rapování je přespříliš utopené v mixu. Rapper se ve svém videocastu vůči stížnostem ohradil: „Myslel jsem, že máte mumlající rappery rádi!“ Dvojice se přitom do nejrůznějších moderních trendů v hip hopu ráda strefuje – stejně jako do politiků, internetové subkultury, Elona Muska, ale třeba i bílého rappera Jacka Harlowa, jehož spolupráci s fastfoodovým řetězcem KFC, stereotypně spojovaným hlavně s Afroameričany, považují oba umělci za ukázku zaprodanosti.

JPEGMAFIA se nedávno vyvázal ze smlouvy s labelem a nové album vydal na vlastní náklady. Vzhledem k tomu, že deska obsahuje samply od Lady Gaga, *NSYNC či P. Diddyho a také úryvky z reklamních znělek na japonské instantní jídlo a videohry, pravděpodobně nebyla nejlevnější. Připočítáme­-li k tomu fakt, že se producent rozhodl pracovat na poněkud obstarožním sampleru Roland SP­-404, který používaly už legendy jako Madlib, J Dilla nebo MF DOOM, nelze pochybovat o tom, že tvůrčí proces nebyl jednoduchý. Ostatně Danny Brown záhy po vydání alba nastoupil na protialkoholní léčbu. Už dříve se přitom omlouval za to, že nahrávat s někým, jako je on, musí být náročné. Na výsledku je to znát – každá skladba působí jako bitva mezi řádem a chaosem, a na konci většinou nelze jednoznačně určit vítěze.

Před deseti lety se JPEGMAFIA ptal muzikanta Alexe Zhanga Hungtaie, jehož projekt Dirty Beaches sampluje v titulním singlu aktuálního alba, jak by si měl počínat v hudební kariéře. Hungtai mu poradil, ať dělá jen to, co sám chce, a na nikoho se neohlíží. Téhle rady se JPEGMAFIA očividně drží.

Autor je překladatel.