Viriditas 2022, 72 s.
Básně Čačaku jsou sestaveny ze sledu dílčích, nesouvislých pozorování, jejichž stroze protokolární zápis sugeruje závažnou významuplnost. Pozorování mají často podobu zkarikovaných oznámení, hesel, doporučení či pseudoaforismů, které zásadu nebo poučení syntakticky napodobují: „K životu není zapotřebí berlí / rozprostírá-li se za oknem / pohled na břízu a korporát.“ Účinek těchto průpovědí nárokujících si výklad nějakého jevu je parodický; neobjasňují, naopak vůli objasnit podvracejí. Pro někoho mohou být řečí hlubších souvislostí, pro jiného bezduchými schválnostmi, nadto neobratně formulovanými. Stančáková staví navenek koherentní výpověď z „premis“, jimiž nesleduje logickou správnost nebo příčinnost, ale s obrazoboreckou chutí i ostentativní ledabylostí vykresluje současnost jako přeludnou grotesku, jejímž hybatelem je tíživá rutina těla vyvolávající „sytý nával hnusu“. Výrazem autorčina tvůrčího gesta je motto „Báseň musí být krutá, / aby nebyla vůbec“. Tyhle básně však jsou, zapsané i vydané. Znamená to, že jsou málo kruté? Básnířka dbá na to, aby předvedla, jak jsou slova ohebná, nepřesná, směšná. Zároveň spoléhá na jejich setrvačnost i sílu. Jimi zaznamenává okamžiky svých střetů se skutečností, které obvykle nadepisuje přesným údajem: den, měsíc, rok, hodina, minuta, stav baterie mobilního telefonu v procentech. Proč taková úzkostlivost? Rozumím odporu proti automatizaci života v řeči i skutcích. Starý dobrý těžce zapíraný idealismus člověka hluboce uraženého přízemností, nahodilostí, obludnou lhostejností existence.