Už v raných textech George Orwella narazíme na motivy, které prostupují celým jeho dílem. V prózách, jež žánrově oscilují mezi reportáží, esejem a povídkou a které vycházejí z autorových barmských zkušeností, se řada podstatných témat vyjevuje v líčeních konfrontace člověka a zvířete. A to tím působivěji, čím věcnější tyto pasáže jsou.
„Bylo to v Barmě jednoho zmoklého rána v období dešťů. Jako odraz žlutého staniolu padalo do vězeňského dvora přes vysoké zdi neduživé světlo. Čekali jsme před celami odsouzenců, což byla řada přístřešků s dvojitými mřížemi, připomínajících zvířecí klece.“ Tak začíná Poprava oběšením z roku 1931, první publikovaný esej Erica A. Blaira. Stejně jako v textu Jak jsem střílel slona z roku 1936 zde autor kritizuje britské impérium a zároveň ukazuje, že jediným skutečným svědkem hrůzy může být zvíře.
Psíma očima
Mladý Blair sloužil jako důstojník britské policie v Barmě mezi lety 1922 a 1927, Poprava oběšením byla vydána o čtyři roky později. Název lakonicky shrnuje veškerý děj: pověšení odsouzeného hinda. Již úvodní věty přitom naznačují, že zde reportážní a esejistická forma hraničí s povídkou. Právě rozkročení mezi vyprávěním a komentářem oživuje autentickou zkušenost, aniž by se vytratil apel. Rodí se metoda, kterou najdeme i v autorových nejslavnějších dílech, napsaných už pod pseudonymem George Orwell.
Proč číst bezmála sto let staré texty autora, který v nich teprve hledal svůj hlas? Nejde-li nám o vědecké bádání, musí text obstát sám o sobě – a Poprava oběšením je zajímavá hned v několika ohledech. Prvním z nich je odpor vůči koloniálním poměrům, který z eseje dělá pamflet proti trestu smrti, proti imperialismu, ale především proti přetvářce a apatii. „Vypadalo to, jako když muži berou do ruky rybu, která je stále ještě naživu a může skočit zpátky do vody,“ popisuje Orwell exekuci. Přirovnání vězně ke zvířeti a jeho cely k zvířecí kleci by mohlo vyznít pateticky, ale lhostejnost strážných i armádního lékaře, který si stěžuje, že „ten člověk už měl být mrtvý“, dává těmto příměrům jiný rozměr. Jediným svědkem, který se o odsouzence skutečně zajímá, je pes: „Chvíli tančil kolem nás a pak, než mu v tom mohl někdo zabránit, vrhl se k vězni, vyskočil a snažil se mu olíznout tvář. Všichni stáli jako přimrazení, příliš překvapení na to, aby po psu třeba jenom chňapli.“ Pes nerozlišuje mezi hindem a koloniálním důstojníkem a „vrtí celým svým tělem v přemíře radosti nad tím, že našel tolik lidských bytostí pohromadě“, což v dané situaci působí nepatřičně. Odsouzence totiž vnímá jako vědomou bytost, ne jen jako anonymní tělo. Naopak popravčí četa jako by tohoto vědomí pozbyla, včetně vypravěče, který nijak nezakročí.
Je možné, že si Orwell některé detaily s odstupem času přimyslel. Každopádně když se z vězňových úst ozve křik a pes začne kňučet, všichni – včetně čtenáře – si přejí, aby už bylo po všem. A právě sugestivní popis toho, co následuje, povýší odstrašující svědectví na esej: „Člověku se chtělo zpívat, dát se do běhu nebo se hihňat.“ Historka o jakémsi vězni, který úpěnlivě vzdoroval popravě, se stává směšnou – a to i pro vypravěče, který tak přiznává svoji přetvářku. Smích představuje úlevu tváří v tvář prostému faktu, který Orwell nezastírá: „Mrtvý byl od nás sto metrů.“
V roli popravčího
V českém orwellovském výboru Uvnitř velryby a jiné eseje (1997) hned po Popravě oběšením následuje Jak jsem střílel slona. Spolu s románem Barmské dny (1934, česky 1998) jde o jediné texty, ve kterých se Orwell věnuje barmskému období. Jak jsem střílel slona přitom na popis popravy navazuje tematicky i stylem. Znovu jde o jedinečnou událost, zpola komentovanou a zpola vyprávěnou. Tentokrát se však pisatel ocitá v roli popravčího, jenž dostal za úkol zpacifikovat slona, který poničil bazar, a tak se s davem místních obyvatel v patách vydává zdivočelého sloního samce zastřelit. „Sám o sobě to byl jen drobný incident, ale poskytl mi lepší náhled na povahu imperialismu, než jsem dosud měl,“ píše vypravěč v úvodu. Zároveň bez přetvářky nahlíží vlastní sadismus, podnícený posměchem domorodců: „Jedna část mé mysli brala britskou nadvládu za nezlomnou tyranii, za něco, čím byla in saecula saeculorum svázána vůle porobených národů. Druhá část si myslela, že největší radostí by bylo propíchnout buddhistickému knězi břicho bajonetem.“
Zvíře, které Barmánci užívají k práci, má sice i pro Brita větší cenu než člověk, zároveň ale není ničím exotickým. Mnohem větší atrakci pro místní představuje britský důstojník s puškou: „Dívali se na mě, jako by se dívali na kouzelníka, který se chystá provést nějaký trik.“ Jak se dozvídáme, ani rozzuřený slon, který zavraždil jednoho ze zemědělců, obyvatele vlastně nezajímal, dokud nedošlo na jeho zastřelení. Nyní se dav těší na podívanou stejně jako na sloní maso. Tragika situace se zračí v důstojníkově pohledu: „Jenže já jsem slona nechtěl zastřelit. Díval jsem se, jak si otlouká chomáč trávy o kolena, s tím svým ustaraným babičkovským výrazem, typickým pro slony. Připadalo mi, že zastřelit ho by byla vražda.“
Vražda z trapnosti
Podobně jako v Popravě oběšením i zde je nejpůsobivější částí textu detailní popis. Vypravěč na slona třikrát vystřelí, ale jen proto, že má za zády dav. Líčení umírajícího zvířete je na hranici snesitelnosti: „Rytmicky dýchal dlouhými chrčivými zvuky, celá ta mohyla jeho boku se bolestně zvedala a zase klesala. Hubu měl dokořán – viděl jsem až do hlubin jeho růžového krku. Dlouho jsem čekal, jestli umře, ale dech neslábl.“ Nejedná se tu o žádnou alegorii jako ve Farmě zvířat. Jde o zcela konkrétní popis umírající oběti, kterou, jak se dozvídáme v závěrečné pointě, popravil především strach z trapnosti. „Často mě napadlo, jestli někdo z těch ostatních lidí pochopil, že jsem střílel pouze proto, abych ze sebe neudělal hlupáka,“ uzavírá vypravěč.
Právě strach britského důstojníka ze směšnosti dává vyniknout vztahu zvířete a člověka. Pes i slon jsou v Orwellově podání vrženi do mocenských struktur lidské společnosti – první jako svědek, druhý jako oběť. Teprve jako spisovatel se Orwell může přidat na jejich stranu a reflektovat vlastní pokrytecké chování. Jeho výpověď přitom dalece přesahuje zkušenost britského důstojníka sloužícího v Barmě. Kontrast zvířecího a lidského tak ukazuje na pokrytectví, které se týká i nás – třeba pokrytectví návštěvníků zoo, kteří slona za mřížemi nejsou schopni vidět jako vězně.
Autor studuje komparatistiku.