Co je jim do toho?

Tři ženy, tři terapeutičtí dozorci a šestadvacet dní detoxikační kúry, která má klientkám pomoct osvobodit se od závislosti na sexu: premisa nového snímku kanadského auteura Denise Côtého Takové to léto zdánlivě slibuje extatickou podívanou ve stylu erotických provokací Gaspara Noého nebo Larse von Trie­ra. Jeho film však namísto záběry tělesných tekutin a otvorů překypuje potlačovanou frustrací. Přináší Côté víc než jen výčet traumat, která hrdinkám znemožňují prožívat sexualitu v rámci společenských norem?

Terapie kamerou

„Nejste nemocné. Tohle má být cesta, ne léčení,“ ujišťuje své svěřenkyně supervizorka terapeutického projektu, který ženám na základě doporučení sexuologů poskytuje komunitní pobyt v odlehlém venkovském stavení, kde mohou svým touhám bez předsudků čelit. Naproti ní se lascivně kroutí jedna z nich, piercingy ověšená Geisha, jejíž pohyby vyvolávají neúnosné erotické dusno. Její umírněnější souputnice – bojácná Léonie a zadumaná Eugénie – zatím pobaveně poslouchají podmínky tohoto údajně ozdravného pobytu: telefony pouze na devadesát minut denně, drogy jsou nežádoucí, alkohol nevadí a každá z účastnic může počítat s jednou povolenkou na dvacet čtyři hodin „na svobodě“. Dohlížet na průběh experimentu má doktorka Octavie, jež svou odtažitostí zakrývá vlastní starosti kvůli rozpadajícímu se vztahu s partnerkou.

V následujících dnech se rezidence, kterou společenství obývá, mění v místo plné lechtivých příběhů jako z Dekameronu, ovšem s tím rozdílem, že Côtého historky vyprávějí především o skupinových orgiích či BDSM praktikách. Pro trojici protagonistek začíná boj s abstinenčními příznaky, s nimiž se každá vyrovnává po svém. Geisha zaběhne za hráči na nedaleké fotbalové hřiště, Eugénie věnuje veškerou energii výtvarnému vyžití doprovázenému masturbací a Léonie se noří sama do sebe a vzpomíná na své formativní sexuální zážitky včetně znásilnění otcem. V těchto klíčových momentech Côté nechává představitelky ovládnout objektiv kamery, jež jako by se od nich nemohla odtrhnout a voyeu­risticky se vyžívá v záběrech na jejich rozrušené tváře. V méně eroticky nabitých konstelacích (při sezení s Octavií nebo během společných večeří) pak dlouhé záběry působí až terapeuticky: postavy se zpovídají z nejintimnějších tužeb, zatímco ostatní – včetně filmových diváků – nemají kvůli absenci dalších stimulů jinou možnost než soustředěně naslouchat.

Neklidná atmosféra

Takové to léto souzní s režisérovou filmografií kromě jakoby vybledlého vizuálu také charakteristicky neklidnou atmosférou, kterou způsobuje nervozita z jakési nehmatatelné hrozby. Ve filmu Vic a Flo viděly medvěda (Vic et Flo ont vu un ours, 2013) na sebe toto ohrožení bere podobu mstitelky toužící po krvavé odplatě za nespecifikovanou křivdu, zatímco v Antologii města duchů (Répertoire des villes disparues, 2019) se obyvatelé městečka uprostřed ničeho vyrovnávají se znepokojujícími návštěvami zesnulých, kteří si mlčky nárokují svá bývalá obydlí. Během desexualizačního soustředění v Takovém tom létě nebezpečí představují společenské restrikce a vymáhání normativní sexuality. Hrdinky sice byly ujištěny, že v rámci terapie nebudou považovány za perverzní osoby, odsudkům se ale stejně nevyhnou. Na každém kroku je totiž doprovázejí pohledy hospodyňky, jež dívky „soucitně“ lituje, protože prý nejsou samy sebe schopny vnímat jinak než jako objekty mužských choutek.

Naivní diváci (mezi něž patří i autorka tohoto textu) předpokládají, že režisér takovou zjednodušující perspektivu použije jako odstrašující příklad a sám se vydá směrem objevování lidské sexuality v celé její šíři. Jenže z postupného odhalování motivací a životních konstelací protagonistek se spíš zdá, že Côté vnímá trojici žen taktéž pouze skrze jejich sexuální zážitky, a co hůř – že je sleduje z nereflektovaně mužského hlediska. Tato pozice nejvýrazněji vyniká při masturbačních scénách. Například když sebou polonahá Geisha nekontrolovatelně mrská po zemi pokoje, až to připomíná záchvat epilepsie. Nebo v téměř karikaturním výjevu, kdy Eugénie prožívá jakési umělecké vytržení, během něhož střídavě manicky kreslí obrazce ve tvaru vulvy a ukájí se (pokud si zrovna nezastřihuje chloupky v rozkroku nebo polonahá nepopíjí červené víno). Podobné sekvence spíš než vysoce intimní okamžik připomínají artovou verzi mokrého snu teenagera, který si představuje polštářové bitvy spolužaček ve spodním prádle.

Rozpaky

Při zobrazování erotična je Côté o něco soudnější až ve scénách z jednodenní propustky, kdy se do děje zapojí muži. Ti zůstávají anonymní a na plátně existují pouze jako části těl a nemluvní vykonavatelé sexuálních aktů. Explicitní detaily režiséra nezajímají, přechází je elipsou a zaměřuje se na emocionální dopady fyzického sblížení. Všechny hypersexuální ženy během dne volna přirozeně zamířily za svými milenci, případně náhodnými známostmi. Ani jedna z nich však nenajde u partnera víc než čistě tělesné uspokojení, přestože by v autorově pojetí potřebovaly alespoň na chvíli pocítit něco důvěrnějšího a bližšího než jen dotek něčí ruky.

Tady Takové to léto naráží na úzkoprsost vlastního přístupu k ženské (hyper)sexualitě, která jako by byla jedinou alternativou k soužití v partnerském vztahu. Nabízí se srovnání s Trie­rovou Nymfo­mankou (Nymphomaniac, 2013), s jejíž protagonistkou Côtého trojice hrdinek sdílí tragické osudy plné psychického a fyzického týrání. Trier ale s hlavní postavou blahosklonně netrpěl a v sexuálních scénách dovoloval divákům prozkoumávat zákoutí těl a různé typy slastí stejně důkladně jako hrdince samotné. Ta odmítala medicínské označení „sexuální závislost“ a hrdě se nazývala nymfomankou – své touhy považovala za určující sílu, byť pro někoho mohla představovat jen nádobu na sperma.

Po zhlédnutí Côtého snímku převládají především rozpaky nad otázkou, s jakým záměrem se autor do námětu pustil. Šlo o pokus destigmatizovat nenormativní sexuální touhu a dokázat, že bezhlavé oddávání se tělesnosti není o nic odsouzeníhodnější než celoživotní celibát? Anebo na začátku stálo přesvědčení, že nadstandardní náruživost je u žen natolik nevšední a zajímavá, že stojí za to jí věnovat 137 minut stopáže? V prvním případě zůstal výsledný snímek původnímu úmyslu vzdálený, protože hrdinky redukuje na traumatizované „hady“ svíjející se na zemi v orgasmické křeči. A co se týče druhého vysvětlení, nelze než vypůjčit si slova od Geishy a konstatovat: „Co je jim do toho, že chci do smrti jen šoustat?“

Autorka je filmová publicistka.