Domov Osole mio aneb Ztraceni v ledopádu čili Chataři, chachaři a znalci mezi psanci

Bylo, nebylo, mnohé se stalo a ještě stane. Kdo jsi bez viny, hoď křížalou. Vskutku, žijeme ztraceni v proudu ledopádu.

V lesíku za Centrálním nádražím se vyskytují osoleti. Dovedou se proměnit v sochu, anebo v basu piva zpola schovanou v hromadě novin a hadrů. Někdy osoleti vyjdou s transparenty do ulic, táhnou přes město, plaší těhotné ženské a děti, ty se k nim zmatené potom přidávají a vytrácejí se pospolu kamsi do předměstské stepi, kde nocují pod širou oblohou až do zimních plískanic a živí se somračením na brownfieldech. Osolety doprovázejí bébaři. Jsou to jak psychobébaři, střevaři, tak i bumbobébaři, protože mnohý osolet je i bumbař a potřebuje se chránit před žízní, když meteorologové zuří nad odvěkými kapricemi počasí. Bohové se kdysi v kraji vyskytovali jako úhoři a osoleti, rozjasnění přísvitem zoufání, k nim touží závěrem života vplynout v krematoři.

Ne, ne a ne, stokrát ne, takhle už to nejde dál! Všichni to vědí, tak proč mlčí? Něčeho se hrozí, anebo jsou zas už líní jako vši jenom hnout brvou, aby se změnil ten tolik trapný stav? Nejspíš, jako vždy.

Nejlépe bylo v pravěku. Všude rostly třpytokameny a lidé se nemuseli holit a čistit si póry. Dnes na úsvitu první vlaky pracantů vyjíždějí, noc hasne, umělci jdou do fabriky, ale mulatka Théresa ve stepi na periferii ještě spí. Pospává pod celtou ještě dopoledne, když umělci v manufakturách roztáčejí žentoury na plný céres. Teprv před obědem, když umělci s hlady zkřivenou držkou pokukují po klapavých hodinách nad kantýnou, osmolená mulatka Théresa zívne, prohrábne plavou hřívu a jde si najít v mlází něco vydatného do chlebárny. Potom nadchází odpoledne a střídání uměleckých směn. Ten úkaz mulatce Thérese připadá divný a hodný kritického zhodnocení, stejně i okolní společenství a doba, odvržená a zavržená. Potom nastává večer, další střídání uměleckých turnusů, čas podzemníků a meditativních Mistrů Nocí z děr a mulatka Théresa hodnotí další svůj den, uplynuvší v dál.

Toho večera stařešinové v domě osoletů „O sole mio“ pořádali dědský sněm. Předsedal mu kmet Sutarnin, přišedší kdys z východních stepí s hordami dobyvatelů; ti jej zanechali v kraji, když zase táhli dál, tu na jih, tu zas na západ a zpět, zas úplně jinam, jak se vítr točil a výsměšně vál v třtinách. Sutarninovi zástupci byli apokalyptičtí vědci Wagner, Warner a Wárta. Vládli neomezenou rukou nad vznikem i pustošením jako strůjcové kosmu. Jejich zástupkyní byla věkovitá Mumlalová, která osoletům předpovídala budoucnost v odstínech perlové lila. Jejím zástupcem byl varietní umělec Rummo, virtuos v houkání na lahvový syrinx, sestávající z dvanáctky harmonicky laděných, vodou naplněných lahví, do kterých houkal své větrem otřepané šlágry ze zmizelých zapadáků. Jeho zástupci byli manželé Pimpovi, kočovní loutkoherci. Jejich zástupcem byl psychiatr Lakovský, přezdívaný Barevná hudba, a někdy Kurva převlečená za kamaráda. Jeho zástupkyní byla trans­gender Koljušenková; jestli se tak jmenovala opravdu, nikdo neví, ale mávala rukama jako chlupaté letadlo ve vývrtce. Jejím zástupcem byl nakladatel sprostospisů Chlívek, o němž by se více rozepisoval jedině šílenec. Jeho zástupcem byl Jindra Rosol, novinář a všeuměl z hor, který chodil spát v lyžařských botách a pleteném norském svetru se zelenkavou kašmírovou šálou, aby tak vyjádřil své sportovní sklony. Jeho zástupcem byl japonský spisovatel Juklíčko, který se chtěl dožít sta let a činil pro svůj záměr všechno: cvičil, běhal, nekouřil a nepil, jedl jenom pivoňkové pupeny a zteřelé včelí plástve, a kdyby jej při přípravě zdravotního smoothie nezabil elektrický proud z probíjejícího tyčového mixéru, jistě by si svůj životní cíl splnil. Jeho zástupcem byl doktor Skřeta, znalec lidských duší a svalstev hospodářských zvířat, určených k pečení, dušení a smažení na mnohý způsob. Jeho zástupcem byl družstevník Hadrymel, který toužil vyzdobit svým fantasy celý svět do nejzazších cípů. Jeho zástupkyní byla Flo­ri­munda, která obšťastňovala čtenáře svými frekvencemi ze zkoušek a osobního života na jakési londýnské škole, kde studovala literární a divadelní vědu, aby mohla dát volný průběh svému anglikánství. Jejím zástupcem byl zápasník ve volném stylu Zápara, jeho zástupci pak nerozlučná dvojice Cvikýř a Kulohlav. Jejich zástupcem byl pan Jako, který se choval vždycky jako někdo jiný a všechno dělal pouze jako; představy a sny vůle mu byly nad zákon. Jeho zástupcem byla skupinka lidí známých jako „brněnští poustevníčci“ – sedávali sami v brněnských kavárnách ve vypůjčených ulitách a výhrůžně cvakali klepítky, když se k nim přiblížil někdo neznámý a chtěl zapříst hovor, třeba o Brně. Jejich zástupcem byla koučka Trasey Ox, která žila se svým druhem Prasikulkou, magnátem a filantropem, v podkrovní mansardě, v bytečku skrovném, ale čistém, a on jí nosil květiny a mřeně, které jídávala syrové po žaponském či kočinčínském způsobě hůlkami z porcelánové mísy; byl jemný člověk, možná až přecitlivělý, psychoneurastenik, ošíval se při každé změně a cítil se ohrožen každou novinkou; v dalším životě se zrodil jako malgašský vůl a tahal dvojkolák s turisty na běloskvoucí pláž. Jejím zástupcem byl designér Sodomitka, který vybudoval restauraci s barem a nálevnou v železničním vagónu a s tímto zařízením cestoval po vedlejších tratích, takříkajíc kočoval, potýkal se s nesnázemi v zastávkách na znamení a vlakovými loupežemi alkoholů, a přesto vytrval ve svém úsilí až do skonu v požehnaném věku. Jeho zástupcem byl zenový básník Onanao Saikaku, jehož haiku sršela fontánami slov. Jeho zástupkyní byla šéfredaktorka Levofleur Revue Ema Taškaříková; zároveň byla kmenovou autorkou a zástupkyní zástupců, případně zástupkyní zástupců zástupkyň, což znamenalo soustředění kancelistické až nemístné. Jejím zástupcem byl mustard Bobby s pseudofeminními názory, potlačivší svoje mužství a obdařivší se ženstvím k dosažení pocitu existenciální plnosti, do svojí estrogenové metamorfózy investovavší celý majlant, za který by si žila stovka sirotků až do konce života jako brunejský sultán i s harémem, gepardy a smečkou chrtíků. Jeho zástupcem je Vojtěch Nejedlý­-Mattyásková, zakladatel katedry dříve bohemistiky, nyní slávistiky a kon­-tiki na Vysoké škole života, též autor Slovníku salónní slušnočeštiny pro tuzemce a kolemjdoucí vakanty. Celý svůj vědecký život věnoval hledání způsobu, jak zabít člověka třemi houskami; při hledání své invence pročetl statisíce láter kněh, foliantů, konvolutů impertinencí, konvencí a intencí, ale nic platno, sklíčen vědami umíral v úvahách o třech houskách s tím, že takového způsobu není, a vposled si přál, ať již jej nikterý nehledá nikdyvěk. Jeho zástupcem byl XY, trpící zvláštní formou zapomnětlivosti – současnost zapomínal, zato dávno zasutá minulost se mu vkrádala neodbytně do mysli tak, že všichni vůkol užasli, jaké pozapomenuté kurvárny vylézají po desítkách let najevo. Jeho zástupce byl pan Čína, který se rád vměšoval a okupoval. Jeho zástupcem byl pan Mandolín, který – ač podle jména bylo by možno soudit, žeť dobře živený, korpulentní, s bříškem vypouklým jako věhlasný drnkací nástroj, pln humorů a dobré nálady, sangvinik povahou a nálady optimální – ve skutečnosti bylť vyzáblý jako lunt, vytřeštěných zraků a chundelaté kštice, ztřeštěných cválavých kroků, zjevně kandidát infarktu z hyperaktivního stylu životního, nezřízeného sportu a medicínsky ověřené životosprávy; bébaři by mohli vyprávět, jak takové z ordinací vyprovázejí na poslední cestu, ti ale neoblomně mlčí.

Tihle lidé krom skutečného života existovali paralelně jako dřevění maňásci našlapaní do kufru v kůlně plné prachu a holubího trusu, jak ji nechali zedníci nahnutou a přitlučenou k boku domu osoletů. Nebavil je smích, hovory, sex, dobré jídlo a pití, kuřivo, čtivo a zábava, prostě nic. V noci vylézali z kufru a ploužili se kůlnou mezi poleny a pikslami, bojovali se zatoulanou myší, a když některý chytil červotoče, ulehl a již nikdy nevstal. Maňásky vodil švidravý loutkář Danda, přezdívaný mezi děti Nikinaus Vinčučůna. Byl zastáncem životní strategie ping­-ping. Jeho zástupcem byl podomní zlodějíček Muchoráček, jenž si cenil majetek nad život a okázale dával tento svůj postoj najevo i veřejně v kruhu příznivců. Jeho zástupcem byl volontér a kundotiér Vajza, posel míru a blaha národů, mistr těžké váhy a necita, navždy uvízlý v hledáčku bulváru, znamenaný cejchem ulice a temnot, blahovolný vyděrač bez pardonu a nonšalance, s tajemným úsměvem záhadné Mony Lisy z parku, jak ji neznáme. Jeho zástupkyní byla servírka Pipsy, moje milostenka, která mi načepuje pivo v každou noční i denní hodinu. Její zástupkyni Erszébet se zdálo, že si před odjezdem z Paříže vzala stádo koček z útulku, ale neměla je jak odvézt s sebou. Zachvátil ji stres. Ty kočky byly hrozně krásné – třeba jedna makabrózně velká zrzavá, jedna játrově hnědá, také v barvě bílé kávy, dokonce i opaleskující absintová, pak spousta onyxově černých, ale kupodivu ani jedna sněhobílá. Povah a temperamentů byly rozličných. Rozdala je vposled tamějším přátelům a slíbila, že je bude jezdit navštěvovat. Když se ale vzbudila, připadlo jí nefér, že je vzhůru a nezná způsob, jak se dostat za kočkami nazpátek do snu. Jejím zástupcem se stal pan Petroffský; původně žil v domku za hřbitovem, ale chodili se k němu mrtví koukat na televizi a nemohl je vykýblovat, odmítali se vrátit, že prý je na hřbitově nehorázná nuda. Většina se jich tam schovávala před placením pohledávek a dotěrným zájmem úřadů. Jeho zástupce Matějka zas miloval říční štěrkopískové náplavy, jejich nevtíravé chřoupání oblázků při chůzi a pohodu, když se na ně v slunečném dni natáhne a cachtá se v ševelivé mělčině s pulci, laskán šerosvity polojasných předpovědí amfibických. Zastával názor, že globální oteplování je způsobeno lidskou šikanou přírody, a měl naprostou pravdu i v této mínce. Jeho zástupcem byl Jared, který přicestoval z jiné planety a chodil do lesa na houby, když bylo sucho; vždycky přinesl plný košík hřibů mamlasů a podpapíráků a v noci si je rožnil u kůlny za domem na mrtvých maňáscích. Jeho zástupcem byl Malfatras, věkovitý radista, původem z Costa del Sol, realitní biliardář; žil si svoje sólíčka, jak okolnosti dovolily, žil a nechal žít. Jeho tatík byl obecní profous a filcíř v Makotřasech. Jeho zástupcem byl zpěvák Joel Morestan ze skupiny Rooms, o kterém panovaly rozpory v mínění, zda je víc obchodník s ojetými auty, anebo doktorand. Jeho zástupcem byl Mimbaso, na jehož stole v každou roční dobu musela spočívat dóza s bršlicí, ať už čerstvou, aneb marinovanou pro zlepšení apetitu a nálady. Jeho zástupcem byl Pim, který si nepamatoval devadesátky kromě devětadevadesátek, protože se to lépe pamatuje, a jeho zástupcem byltě slavný malíř Fredegard, autor triptychu Nazí pastuchové, věhlasného plátěného památníku pastorálního života chalupářů ze zpustlého pomezí, a současně odvážného antifeministického protestu, jak jej vrznul coby políček sexualizované společnosti v líc; stáli mu modelem blouznivý zloprcek Packovský, snivý fantasta Soboľ a jako třetího pastuchu vypodobnil sebe, jen si přemaloval kštici na pleš; k tomu třeba dodat, jak se k sobě ti tři pastuchové měli a kdo byl čí zástupce.

Seznámili se na koncertu zpěváka Jamesona při oslavě otevření modlitebny anabaptistického sboru v Poříčí u Želiva, kde se potkali u stolu s chlebíčky a bezovým nealkosektem. Jejich zástupcem byl Cacator Kolík, co ho srazil blesk z čistého nebe, když vyháněl s holí v ruce kluky z třešňovky. Dnes tam stojí mohyla nazývaná Kolíkova smrt a květy na ní neuvadnou. Věřil v peklo, neboť trpěl hemeroidy, které mu s autosugescí působily nezměrná muka. Byl si jist, že alkohol jest metlou lidstva, tabák jeho trýznitelem a všechno si zasluhuje znovu dopodrobna přezkoumat čirým rozumem. Jeho zástupcem byl Ulixeus, řidič kakabusu, který s kakabusem procestoval celý svět a jako zasloužilý kakabusák obsluhoval kakabusovou linku mezi Lipverdou a Bannenvaldem; ten se měl! Jedno se mu ale musí nechat: umí nakupovat a peče lahodný chleba. Posledně šel do Kaufrantu pro žitnou mouku, zapomněl se a nechal tam sedm set korun, což dneska nejsou žádné peníze. Doma otevřel pytlík a kouká, že je mouka plná molů. Šel teda mouku vyměnit a zase plná molů. Jde ji zase vyměnit, načež dostal slevenku na sto korun a 24 kaček mu vrátili. Když už tam byl, tak něco přihodil do vozíku, masiko, pár lahviček plzně, nějaké francouzské sýry z akce, a platil dva litry, jen to fiklo. Mouka už byla vyprodaná, takže si ji půjčil od sousedky. Jeho zástupce Voltarin vyprávěl epos osoletů za hrst ušmudlaných bankovek, nakyslého vuřta se zeleninou, kalíšek nahořklé kořalky a pár piv na spláchnutí toho marastu každému, kdo byl ochotný naslouchat v přístřešku plechového kiosku mezi parkovišti a záhumenky, kde provozoval svoji živnost – vyráběl ze šunkových kýt lapače snů. Jeho zástupci byli braši Bim a Bom, dvojka přechytralých vyžírek s fanklubem závisláků a suitou chorob. Bim uměl pít nosem a Bom pískat ušima, takže nikdy neměli v hospodě starosti s útratou.

Jeho zástupkyní byla Beatrice Řepounová, maléřka bimbelotů a tatérka, usilovná v diletantství a velkomyslná v názoru, o které se tvrdí, že zemřela v mládí; já však jsem přesvědčen, že tomu tak není, že žije dál v podsvětní říši. Jejím zástupcem byl Jáma Kyvadlo, přezdívaný „Rudý děda“, který se přestěhoval do Brna, kde si najmul byt nad jídelnou, tam od jitra do večera byl oblažován vůněmi smažených buřtů a pivních splašků v nebešťansky libé směsce a v noci mu zněl ze dvora chór děvek z Cejlu a jejich kunčoftů, když besedovali na popelnicích v dřevníku. Na čelo si nechal vytetovat indiánský lapač snů a zlaté hodinky, a získal tak přístup do nejvyšších společenských pater, kde sám sebe prodal do otroctví, aby splatil své dluhy. Později zemřel, ale pro potřeby příběhu byl opět vzkříšen a později zatčen v brněnské kavárně Alfa při psaní poznámek do nelinkovaného školního sešitu, když se zhlížel v zrcadélku svého telefonu, a vržen byl do petropavlovské šatlavy o chlebu a vodě na dva krušné týdny. Chtěl zavádět feudální pořádky, útrpné právo a robotu pět dní v týdnu, ale v městském sklepním karceru pod brněnskou radnicí jej choutky navždy přešly a věnoval se již jenom svému konformismu. Po propuštění získal titul Největšího z trpaslíků a byl zvolen neformální autoritou formalistického spolku. Rád se ženil u kaple v lesích, kterou kradí vystavěly polské výsadky z půlnočních zemí, a byl užitečný jako alobal: plašil slimáky, odháněl ptactvo, šustil a brousil nůžky, skryl pečínku před vysušením, dal se zmuchlat do kuličky a mrsknout do škarpy, anebo do kontejneru – jak libo. Jeho zástupci byli On a Ona, kteří se pořád za něčím hnali, a jejich zástupce Polytruc bojoval se starým Sparkasem o panství a jen o zimním a letním slunovratu si dávali lehkou pauzu na rekonvalescenci před novými záboji, když se zahojili.

Jejich zástupcové Paramid a Bonamid hráli o karborundy. Žili s churavou mlékařkou a koupili si vesnici s nadějí, že se budou každého rána probouzet kokrháním, hledět na úsvit, hodokvasit a působit k obecnému rozpuku venkova. A ono to šlo! Jejich zástupcem byl staropapaláš Bočkovský, nesmírně protřelý chlap, jenž oklamal každého, ale v žití se mu nedařilo ani zblo; kdysi táhnul krajem s putovní lidskoprávní besedou o kmeni Jinakarů z guatemalsko­-mexického pomezí, doprovázen kohortou asistentek a příručích, aby vnášel osvětu do zastíněných myslí domorodců, kteří mu platili v jedlých naturáliích a kupónech na slevy. Byl člověk z doby ledokamenné, který se v domě osoletů zjevil jednoho podzimního dne a hned od první chvíle výrazně šetřil energiemi. Kysal sýrce remembertového typu, jimiž ochucoval své delikatesní ricoto, proslulé z televizních estrád gastronomie. Jeho život byl neskonale krutý: umučil stařenu, jež se zovala jeho matkou, i otčíma, jenž mu byl úředně přidělen, a shrábnul neskonalé dědictví; opustily jej však touhy, které byly dříve jeho motorem, začal abstinovat, zhnusily se mu delikatesy a ženy a ve všem se jenom nimral. Tak nad ním jeho zlé skutky získaly despotickou vládu. Jeho syn Ataraxis od prvních podzimních větrů až do zámrzu létal na draku a držel se tak až do důchodu. Jeho zástupcem byl dramatik seriálů Čičmund, který se stal národní modlou svými pohádkovými živými obrazy, z nichž stojí za zmínku Vzpoura komody, Zteřelé křápy z periferie, Bitva kmetů a Starý unavený chlap na cestách. Zatímco zástupy gvendolínů proudí přes Karlův most, onen klenot architektury gotické, renesanční, barokní, klasicistní, industriální, ano i postindustriální, on jenom kouká z okýnka bafaje trabuko. Jeho zástupkyní byla herečka Věruše Motaná ze seriálu Bistro, kde nosila bedničky se zeleninou a pila whisky z láhve na lavičce u jezu v zosobnění nezávislosti emancipované ženy současnosti a dalších světlých, ne­­opakovatelných zítřků.

Šťastných náhod bylo mnoho, ale nikdy jich není dost. Seriály nahodilostí jsou nutkavé zlo, neodbytné příběhy vředů v konečníku, zastírajících podstatnou skutečnost života. Jeden se nadme, pukne, zabolí, dá přednost dalšímu vředu a dál vředovatí svůj vředný úděl, anebo vředují společně dál svá vředná lopocení, starosti, rozchody, známosti, těhotenství, úmrtí, svatby a problémy personifikovaných vředů k pobavení publika za stálý přísun půlčtvrťáků na vředí živobytí. Přitom si stačí dát pivo, pohár vína, sklenici kořalky a vředy jsou hned tytam, bébař nebébař.

Zástupcem herečky Motané byl pan Abdéry, co se celý den smál pánubohu do oken, vyložený na parapetu a komentující kolemjdoucí osolety. Vybíral od nich arcifanty, když ne­­uhádli jednu prastarou hádanku. Byl Moravák, chlap vzteklý jako ďas a s pytlem až ke kolenům, věčně nalitý slivovicí a žvýkající mezi řečí syrečky s kmínem, takže se ho děti bály jako Mikuláše už zdaleka. Stejně jako jiné osolety v domě ho nejvíc trápily prachy a exekuce, život až nakonec, pokud vůbec – a pak že věkem člověk přichází k rozumu! Nakonec se zranil v dřevníku při řezání utopence ke svačině, kdy mu nůž vypadl z ruky, probodnul holínku, a než došel k bébařovi, skolila jej otrava krve. Jeho zástupkyní byla paní Antoušková, co sedí celý den na židli u vchodu, deklamuje sebelítostné tirády a potom tiše hasne. Když už se zdá, že vyhasla kompletně, vzepře se o lozítko a odjede do hospody na tři kousky s rumem. Její zástupce, kterého nikdo nezná pravým jménem, střílí prdy vůkol nazdařbůh a pokaždé se trefí.

Tak plyne život v domě osoletů dál jak zdivočelá pramice v peřejích, co se ještě drží nad hladinou, ač do ní voda škvírami chlístá a juž se hrouží ke dnu. Nevděčná existence!