Na hudební mapu Česka přibyla výrazná akce. První ročník brněnského festivalu Faun představil silný výběr z minoritních žánrů. Organizační tým spojený s prostorem Ponava, kde probíhají zejména jazzové a improvizační koncerty, připravil dramaturgii vycházející ze dvou směrů: zatímco Radim Hanousek přistupuje k hudbě skrze zkušenost s klasickými nástroji, Jan Lichý tíhne k abstraktní elektronice. Mezi některými formami ambientu a moderní volné improvizace sice nemusí být velký zvukový rozdíl, řídí se však jinými estetickými pravidly, sledují jiné trendy a mají jiná publika. Posluchači tak byli konfrontováni se dvěma různými přístupy.
Zejména první večer ukázal, jak strhující může taková situace být. Saxofonista Rolf-Erik Nystrøm z tria Poing a zpěvačka Juliana Venter předvedli doslova přehlídku kontrastů. Operní nápěvy přecházely do řevu, zasněné melodie saxofonu doplňovaly údery do kovové spirály, vynalézavé aranže standardů střídaly moderní skladby. Spojení různých poloh – od scatu přes operní adaptace folku až po vokální pazvuky – fungovalo díky charismatu dvojice i muzikantskému umu, který nicméně neodváděl pozornost od citového jádra skladeb.
Emoce nechyběly ani v následujícím setu. V souvislosti s norským producentem Deathprodem se často mluví o až sterilní preciznosti, jeho brněnský koncert ale charakterizovala spíš slavnostní nálada v katedrále než strohá dokonalost moderní továrny. První část setu byla věnovaná starším skladbám, které patří k tomu nejlepšímu v ambientu: v jednoduchých smyčkách jako by se zastavoval čas a zdánlivě nekonečné repetice s minimálními obměnami vytvářely pocit dokonalé prázdnoty, na níž není potřeba nic měnit, a naladily publikum na hlučnější část vystoupení. Celému koncertu přitom dominovala aparatura – zážitek z umění se zde téměř rovnal opojení technologií.
Úplně jinou tvář elektroniky představil Rian Treanor. Bortící se rytmy vybízely k tanci, ale taneční pohyby by musely připomínat pavouka pod elektrošoky. Odpověď na otázku, jak na podobné zvuky tancovat, nabídla choreografka Keira Fox, jejíž part zahrnoval nepředvídatelné potácení se ve stísněném sklepním prostoru, kde dvěma zrcadlovými deskami bezohledně rozrážela, utiskovala a především znervózňovala diváky. V kontextu seriózních „experimentálních“ festivalů to bylo skutečně osvěžující. Na obě vystoupení pak nečekaně, ale velmi působivě navázal francouzský projekt Abacaxi s „nekonečnými“ kytarovými sóly, která procházejí množstvím efektů, a přesto udržují vágní dialog s basou a bicími, rozvíjený na základě jakéhosi pomyslného rytmu.
Druhý den nicméně došlo i na nevýrazná vystoupení. Především v případě Lucrecie Dalt jsem se nemohl zbavit dojmu, že něco chybí. Její deska ¡Ay! zaujala nečekaným přístupem k latino písni, v živém provedení by ale prezentace jednoho z nejoslavovanějších loňských alb měla nabídnout víc než perfektní sound design, vynalézavé perkuse a zábavné dubové pasáže. Příliš na mě nezapůsobily ani psychedelické lidovky od slovinského tria Širom. Tito „rurální Godspeed You! Black Emperor“, využívající řadu neobvyklých nástrojů, nakonec vyzněli překombinovaně i neurčitě.
Vrcholem festivalu bylo vystoupení hudebníka stojícího mimo běžný záběr posluchačů alternativní hudby. Íránský bubeník Mohammad Reza Mortazavi předvedl čirou tour de force – zejména při hraní na rámový buben daf posouval představy o technických i kompozičních možnostech nástroje. Člověk má sice jen dvě ruce, ale zato deset prstů, a snad každý zde měl svou specifickou roli. Mortazavi pracoval s různými stupni rezonance, což mu umožňovalo skladby subtilně gradovat a dodávat jim zvukovou bohatost.
První ročník festivalu představil na půdorysu dvou večerů a tuctu koncertů program tak velkorysý, že bude těžké ho příští rok překonat. Ani organizačně není moc prostoru pro zlepšení. Snad se Faunu podaří vytvořit si pověst a lákat české posluchače na velká jména okrajových scén.
Autor je hudební publicista.
Faun Festival. Divadlo Husa na provázku, Brno, 21.–22. 4. 2023.