V Kladrubech volala jedna pacientka na lékařku: „Potřebuju potvrzení, že jsem tady byla!“ Znělo to tak naléhavě, že mě v tu chvíli napadlo, zda to nemyslí metafyzicky – jestli nepožaduje razítko, že přebývala na tomto světě. Ale pro koho vlastně a k jakému účelu? Kdybychom pánubohu vypadli z databáze? Jistě, administrativa je neúprosná a možná poráží i věčnost, ale přece jen… Anebo je věčnost mnohem větší a věčnější, než si dovedeme představit? Mimochodem: jak ubytovat nového hosta v hotelu, který má nekonečné množství pokojů, ale všechny jsou zrovna obsazené? Snadná věc: všichni se o jeden pokoj posunou…
Ale to jen tak na rozehřátí. Na veletrhu Svět knihy jsem byl a musíte mi to věřit, protože žádné lejstro na to nemám. Chodím na tuhle akci už třicet let, žádný ročník jsem nevynechal, a něco takového jako letos jsem ještě nezažil. Nedozírná masa návštěvníků se valila, kypěla a přetékala jako při povodni, zaplavovala všechny pavilony, tlačila se u stánků, překonat vzdálenost pár metrů trvalo dlouhé minuty, a když člověk potkal známého, nemohl mu ani podat ruku. Co se to stalo, že všichni chtějí vidět knihy? Připomínalo to slavné cimrmanovské „Kachny…“, vlastně „Knihy, knihy, knihy, knihy“. Brali je do rukou, ohmatávali, listovali, začítali se, někdy i kupovali.
Atmosféra byla euforická, zdálo se, že návštěvníky blízkost knih elektrizuje, těší, uvolňuje. Horký vzduch v halách se jako vždy tetelil, myslím, že každou chvíli musel někdo omdlít, i když na vlastní oči jsem to neviděl. Cítil jsem se být v srdci knižní velmoci a náramně jsem pookřál. Zdálo se mi, že malých podniků se tu vyskytovalo víc než těch zavedených, přišly asi předvést to, co se na knižní pulty ani nedostane, a přitom by mělo. Našli se tu i hrdinové bez bázně a hany, kteří si troufnou vydávat překrásné tisky, ba bibliofilie, na něž je radost pohledět.
Musím doznat, že sám jsem kdysi knihomilci trochu pohrdal (jde nám přece hlavně o ten obsah!), nakonec jsem ale po delším vývoji a boji dospěl až ke členství ve Spolku českých bibliofilů a předloni si pořídil nejdražší knihu ve svém životě, luxusní Máchův Máj se čtrnácti zinkografiemi Borise Jirků. Ostatně spolkový časopis Zprávy patří k nejzajímavějším neznámým literárním periodikům. V devadesátých letech vládl na knižním trhu dlouho zmatek a konjukturalismus, všichni vydávali všechno, redaktory nikdo nepotřeboval, překladatelé často neovládali ani jeden z obou jazyků, svazky se zanedlouho měnily v salát. Ale ta doba rychle pominula, poměry se ustálily a nakonec i onu dekádu můžeme směle zařadit do zlatého věku české knižní kultury. Romantismus oněch dob ale přece jen vyvanul, a nemálo větších nakladatelství kromě výtečných titulů vypravuje ven i dost komerce či dokonce makulatury.
Všichni musí žít, všichni si musí nějak vydělávat – a za to se platí. Nepočítej nikdo s tím, že v těchto duchovních resortech narazíš jen na anděly. Stačí se podívat, co se děje v antikvárním sektoru. Vykoupit za padesát, prodat za tři tisíce. Nabízet nové knihy za desetkrát vyšší cenu než v knihkupectví a zkoušet, jestli se někdo nechytne… V jedné internetové diskusi někdo pravil, že pokud by antikvář byla vázaná živnost, zůstalo by jich u nás asi tak pět. Ale ať nejsem škarohlíd – i nad některými antikvariáty srdce zaplesá, jen si je musíte najít. Miliony jim ovšem za nic nedávejte! Umberto Eco, jehož knihovna čítala padesát tisíc svazků, říkával, že správný bibliomaniak chce mít knih co nejvíc a pořídit si je za co nejmíň peněz.
A dobrá zpráva na závěr: Můj dojem říká, že zánik papírových knih se nekoná, a ty virtuální ať se prozatím naloží do octa. Abych ještě jednou citoval výše zmíněného autora – knih se jen tak nezbavíme. Podobně jako třeba sklenice také kniha představuje dokonalý předmět.
Autor je literární historik a kritik.