Německý originál Koestlerovy prózy Sonnenfinsternis, do češtiny nově přeložené jako Noc o polednách, byl sedmdesát pět let považován za ztracený. I česká vydání tak vycházela z nepůvodní anglické verze. O Arthuru Koestlerovi a osudech jeho nejslavnější knihy jsme mluvili s překladatelem Radovanem Charvátem.
Koestlerova próza vychází v češtině už potřetí. Váš překlad je ale první, který vznikl na základě německého originálu. Je pravda, že byl rukopis považován za ztracený?
Román Sonnenfinsternis, tedy Zatmění slunce, psal Koestler na útěku před nacismem přes Francii do Anglie. Text zároveň – trochu neuměle – překládala jeho mladá anglická přítelkyně Daphne Hardyová a vyšel pak v angličtině roku 1940 v nakladatelství Cape. Ještě během útěku však Koestler poslal německý originál jinému nakladatelství v obavě, že se do Anglie nedostane. Tenhle originál se později nepodařilo nalézt, nikdo nevěděl, kam se poděl.
Velký rozruch způsobilo poválečné francouzské vydání románu pod názvem Le Zéro et l’Infini roku 1946, které bylo přeloženo z angličtiny. Knihu okamžitě napadla francouzská levice v čele s Jeanem-Paulem Sartrem jako třídně nepřátelskou propagandu s tím, že pravda ve stalinských procesech je na straně sovětských žalobců. Francouzská komunistická strana se dokonce snažila náklad čtyři sta tisíc exemplářů skoupit a zničit. Ovšem brzy bylo jasné, že Koestler vycházel při psaní ze skutečných událostí, a román byl záhy přeložen asi do tří desítek jazyků.
Německý originál se nicméně zdál ztracený a poválečná vydání v němčině proto vycházela ze zpětného Koestlerova překladu z angličtiny. Teprve roku 2015, tedy sedmdesát pět let od jeho vzniku, objevil doktorand Matthias Weßel původní německý strojopis v Ústřední knihovně v Curychu. Román pak vyšel ve švýcarském nakladatelství Elsinor.
V čem se liší německý originál od anglické verze, kterou pořídila Koestlerova přítelkyně?
Rozdíl spočívá především v úpravách a přepisech, jež Koestler do textu zapracoval po válce. Z angličtiny byl román koncem osmdesátých let pod názvem Tma o polednách přeložen dvěma renomovanými českými překladateli, Evou Kondrysovou a Františkem Jungwirthem, pro samizdat. Znovu pak vyšel v letech 1992 a 2016 v nakladatelství Odeon. V jejich překladu se u nás kniha stala kanonickým dílem o stalinských procesech. Před převratem šla z ruky do ruky a dnes je možné ji sehnat už jen v antikvariátech.
Většinu svých textů napsal Arthur Koestler anglicky. Je jeho literární němčina něčím specifická?
Koestler začal psát anglicky v emigraci. Jeho styl je velmi výstižný, perfektní v psychologickém vykreslení postav. Není to otázka specifičnosti jazyka, spíš přesného uvažování a znalosti stalinských procesů a vyšetřovacích metod. Koestler sám byl ve třicátých letech jako interbrigadista odsouzen ve Španělsku k trestu smrti a tři měsíce čekal na popravu, než byl propuštěn v rámci výměny zajatců. Odjel pak z Francie do Moskvy, kde poznal skutečnou povahu zločinných stalinských čistek.
Nakladatelství Leda zařadilo Koestlerův román do edice Slavné utopie. Má smysl ho číst v kontextu prozaického díla George Orwella, který byl mimochodem jedním z prvních recenzentů Koestlerova románu a údajně se jím inspiroval?
To spojení je opravdu hodně volné – kniha v žádném případě není utopická. Orwellovy romány Farma zvířat a Devatenáct set osmdesát čtyři sice také popisují totalitní uvažování a bezvýchodné postavení jedinců v soukolí totalitního aparátu, ale liší se v jedné základní věci: zatímco u Orwella je protagonista nakonec donucen ideologii uvěřit, Koestlerův hrdina se nenechá zlomit, přestože ví, že ho čeká kulka do týla.
Letošní vydání Noci o polednách doprovází marketingový slogan „podvratný politický román“. V čem podle vás spočívá ona podvratnost? A obstojí Koestlerův román v konkurenci současné žánrové literatury jako politický thriller?
Podvratným bych ten román rozhodně nenazval, to je trochu nešťastné označení, narážející snad na skutečnost, že se Koestler vyslovoval proti komunistickým postojům evropské levice. Zejména poté, co západní Evropa i USA skončily se vstřícnou politikou vůči Sovětům a začala studená válka, dosáhla kniha obrovských nákladů.
Ale za politický thriller lze román považovat v každém ohledu – je napínavý do poslední řádky a psychologicky naprosto přesvědčivý. Vím, o čem mluvím, protože můj otec byl koncem padesátých let v jednom z posledních politických procesů odsouzen za špionáž a naše rodina prožívala podobné hrůzy… Je to depresivní čtení.
Je možné něco, s čím máte takto osobní zkušenost, číst jen jako krásnou literaturu či studii totalitarismu?
To je právě ono: zatímco Orwell vytvořil své romány díky úžasné předvídavosti a jasnozřivé fantazii ještě předtím, než se zhoubnost sovětizace společnosti ukázala v plném světle, Koestler psal na základě vlastní trýznivé zkušenosti ze Španělska. A čtenář z rodiny postižené pronásledováním a terorem pak dost dobře nemůže takový text číst bez vnitřního rozrušení a osobních reminiscencí.
Jste známý jako překladatel náročné, stylisticky cizelované literatury, například Roberta Walsera, W. G. Sebalda, Thomase Bernharda nebo Arna Schmidta. Jaký máte vztah k žánrové beletrii? Máte rád detektivky, špionážní příběhy? Jestli si dobře vzpomínám, překládal jste kdysi pro televizi kultovní seriál Profesionálové…
Jediné, co mám rád, je dobře napsaný text – a třeba Profesionálové vycházeli z výborně napsaných, inteligentních scénářů, což mě bavilo. Stejně tak mám rád Poirota nebo Columba. S autory, které uvádíte a které jsem překládal, se to ovšem nedá srovnat, to je výsostná literatura. Robert Walser nebo Arno Schmidt prostě nemají ve světové literatuře srovnání.
Mimochodem, samotný Koestlerův život by vydal na několik špionážních či politických thrillerů…
Ano, a v úplném závěru života Koestler propagoval myšlenku eutanazie – a tak i zemřel, v pokročilém stadiu rakoviny. Otázky nicméně vyvolalo, proč spolu s ním spáchala sebevraždu i jeho pětapadesátiletá manželka, která žádnými zdravotními potížemi netrpěla. V závěti odkázal Koestler milion liber na univerzitní výzkum paranormálních jevů a parapsychologie… Správce poslední vůle dlouho nemohl najít univerzitu, která by dar akceptovala. Nakonec tak učinila Edinburská univerzita.
Je pro vás Koestlerova autorská cesta od válečných reportáží až k parapsychologii srozumitelná?
Není. Ale jedno je jisté: Koestler byl výjimečný člověk, obrovsky nadaný a vnímavý, schopný opustit vlastní falešné představy a nacházet pravdu.
Radovan Charvát (nar. 1948) je překladatel a publicista. Z německy píšících autorů převedl do češtiny například díla Thomase Bernharda, W. G. Sebalda, Roberta Walsera, Stena Nadolného, Roberta Musila, Viktora Klemperera, Arna Schmidta, Ludwiga Hohla nebo Josefa Winklera. Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí. Nový překlad Koestlerova románu Sonnenfinsternis vyšel pod titulem Noc o polednách letos v nakladatelství Leda.