Orwellovo beletristické dílo budí u českých čtenářů i nakladatelů trvalý zájem. Ten se ale zaměřuje především na dystopické prózy Farma zvířat a Devatenáct set osmdesát čtyři, jejichž výklady autora nezřídka redukují na bojovníka proti komunistické totalitě. Pozornost bychom však měli věnovat i jeho esejistickým a kritickým textům.
Je vlastně s podivem, jak notoricky známým autorem se u nás George Orwell stal: podobenství Farma zvířat (1945, česky 1946) a dystopický román Devatenáct set osmdesát čtyři (1949, česky 1984 [exil], 1991) máme k dispozici v desítce vydání, přeloženo bylo jeho kompletní prozaické dílo, a dokonce i sebrané kritické práce ve čtyřech svazcích. Takovému nakladatelskému a čtenářskému zájmu se jen tak nějaký zahraniční autor netěší a vzhledem ke spisovatelově politické i tematické vyhraněnosti to nelze pokládat za samozřejmost. Zároveň však můžeme říct, že Orwellovo dílo poutá pozornost hlavně díky zmíněné dvojici proslulých protitotalitních próz. Na tom jistě není nic špatného, nicméně se nelze zbavit dojmu, že je většina autorových knih těmito tituly zastíněna a jejich interpretace pokroucena – což je škoda, protože pod populární nálepkou „bojovníka proti totalitě“ se skrývá intelektuálně poctivý a bystrý pozorovatel předválečného světa. Pokusím se proto nabídnout několik možností, jak číst George Orwella nově a jeho ustálenému výkladu navzdory.
1. Daleko od Mordoru
I když se román Devatenáct set osmdesát čtyři umístil v žebříčku „Kniha mého srdce“, tvrdit, že Orwella zná v Česku každý druhý, by nebylo úplně přesné. Když se zaměříte na způsob, jakým se u nás s adjektivem „orwellovský“ nakládá, zjistíte, že hloubka čtenářského poučení je na úrovni sdělení dryáčnické reklamy na Apple z osmdesátých let. Totéž platí o Farmě zvířat, kterou – mám podezření – lidé znají spíš v animovaném převyprávění od CIA, než že by ji četli.
Orwellův poslední román byl a je stále tak uhrančivý, protože nabízí vizi skutečně totální totality. Ovšem nelze jej považovat jen za obraz bezduché a absolutně kontrolované společnosti, jakou představují mordorští skřeti Petera Jacksona, na něž hledí všudypřítomné Sauronovo oko. Takto jalová vize by si vystačila s dvaceti stránkami. Orwellova dystopie je výjimečná tím, že vypráví především o dozoru. Populaci Oceánie je přece třeba neustále kontrolovat: proto ty všudypřítomné obrazovky, špiclové a udavači, konspirační byty a závěrečná dlouhá pasáž z vězení, kde Winstona Smithe teprve zlomí. Mezitím ale lidé nespokojeně živoří v bídě, podvádějí, obcházejí pravidla – a pokoušejí se osvobodit.
Kniha zkrátka není jen obrazem totality, ale příběhem o neustálé kontrole a jejích technikách. Motivy, které v ní nacházíme, bychom přitom našli i v Orwellových předchozích textech: v jeho zprávách o potlačování anarchistů a socialistů komunisty v republikánském Španělsku, v úvahách nad propagandou nebo v líčení armádní bezduchosti a násilí, kterého se britské impérium dopouštělo jak vůči „barevným“ v koloniích, tak vůči chudině doma. Orwella dnes máme sklon číst ve světle povšechných výkladů jeho posledního románu, pokud se ale seznámíme s jeho starší tvorbou, můžeme namísto ohromení nad završenou totalitní dystopií přemýšlet o tom, z kolika drobných vláken byla utkána.
2. Oceánie není SSSR
Často jako by se zapomínalo, že Devatenáct set osmdesát čtyři není zašifrovaným obrazem Sovětského svazu, ale zkrátka a dobře dystopií. Karikuje totalitární mechanismy jako takové, nejen stalinismus. Ostatně román vyšel roku 1949 a Orwell ho psal s čerstvou vzpomínkou na nacismus, kterému se od třicátých let věnoval mnohem soustředěněji a s nímž měl jako svědek bitvy o Británii bezprostřední zkušenost. Interpretace „orwellovského“ jen jako „antikomunistického“ navíc dělá medvědí službu každé poctivé snaze vyrovnat se s dědictvím komunismu. Buduje obraz totality jakožto zmíněného Sauronova Mordoru a zabraňuje nám vidět, jakými metodami se totalitní režimy drží u moci.
Orwell byl přísným skeptikem a stalinismus prohlédl dřív než mnozí jiní levičáci, ale stejně tak si lámal hlavu nad Hitlerovým vzestupem nebo nad fašistickými tendencemi v Anglii či Francii. O britských postojích k imperialismu roku 1939 napsal: „Je docela běžné, že noha kuliho v Indii je slabší než paže Angličana (…) je to způsobeno podvýživou. To je systém, ze kterého všichni žijeme a který odsuzujeme (…) V poslední době se však stalo prvořadou povinností ‚dobrého antifašisty‘ v tomto ohledu lhát a pomáhat tento stav udržet.“ Orwellovské pojmy jako „doublethink“ se rodily ze znechuceného pohledu na vlastní zemi, ne z fascinace SSSR.
3. Orwell byl levičák
Historie přivlastňování si Orwellova díla sahá už k začátkům studené války a autor tomu částečně sám napomohl svou propagandistickou prací pro Británii v době boje proti nacismu. V roce 1984 se však Orwellem zaklínal zakladatel Applu Steve Jobs, když láteřil na hrozící „totalitu“ monopolu IBM, a podobně bizarní je, že dnes se s výrazem „orwellovský“ setkáte spíš při kritizování levice než třeba při popisu vládnutí guvernéra Floridy. Zkrátka a dobře, dneska se Orwell čte hlavně jako hlas proti „komunismu“ – ať už to znamená cokoliv. Je nicméně záhadou, jak se to mohlo stát zrovna autorovi, který byl členem Independent Labour Party, stojící nalevo od labouristů. Autorovi, který kritizoval španělské komunisty za to, že zradili ostatní levicové síly a pracující (a tedy kritizoval komunisty zleva), a který se ještě v roce 1949 v eseji Spisovatelé a leviatan snažil smířit své levicové přesvědčení s vůlí psát nestranně.
Zkrátka, Orwell byl levičák jak poleno. To pochopitelně samo o sobě není důvod pro to ho číst, ale neměli bychom přehlížet, že právě jeho mimořádně vyhraněná pozice mu umožnila zaujmout stanovisko, ze kterého pak mohl vést útok jak proti nacismu a stalinismu, tak proti britskému imperialismu. Právě to ho ještě dnes činí zajímavým a vlastně i zábavným autorem, který není atraktivní jen jako kritik totalitarismu, ale třeba i pro postkoloniální čtení.
4. Intelektuální poctivost
Se svými vyhraněnými politickými postoji mohl Orwell zůstat obskurním pamfletistou. Ve svém psaní (zvláště tom esejistickém) však neustále zápasí s vlastním politickým přesvědčením i věrností svému spisovatelskému programu. Ve zmíněném eseji Spisovatelé a leviatan tak píše o hypotetickém spisovateli, že by „měl být připraven (…) účastnit se předvolební kampaně, roznášet letáky, dokonce i bojovat v občanských válkách (…) Ale ať dělá ve službách své strany cokoliv dalšího, neměl by pro ni nikdy psát.“ Za posledních sedmdesát let se změnily společenské, politické i kulturní kulisy, ale dilema zůstává. Orwell ukazuje, jak proplout mezi Skyllou propagandy a Charybdou umění pro umění.
5. Svědek své doby
Stejně jako spisy Maxe Webera nebo Stefana Zweiga má i Orwellovo líčení světa třicátých a čtyřicátých let své kouzlo jakožto dokument doby. Zatímco některé dobové reálie nebo črta o stavu chudobinců jsou prostě jen pozoruhodné, úvahy nad válečným naladěním veřejnosti nebo obavy z nástupu tyranií, jaké svět ještě nepoznal, mají v dnešku své hrozivé paralely. Aniž bychom je měli přeceňovat, je útěšné najít při jejich reflexi partnera, jakým byl právě George Orwell.
Autor je komparatista a historik.