Obrana města snů

„Jde o hledisko člověka, který nemůže a nechce být zcela nezaujatý, protože zde ­vy­rostl, zapustil zde kořeny a vychovává zde svoje děti (…) který si uvědomuje řadu problémů, které Jižní Město má, a přesto se pokouší o jeho opatrnou obranu.“ Publicista Jan Lukavec v úvodu knihy Jižák – město panelů snů a mýtů vysvětluje své motivace k jejímu napsání, zároveň ale (nejspíš nezáměrně) reprezentuje stereotyp spojený s psaním o sídlištích, který je po letech už trochu unavující. Lukavec a řada dalších autorek a autorů, odborníků i nadšenců, se právem snaží ukázat, že sídliště jsou kvalitním a důstojným urbanistickým konceptem, kde se lidem žije dobře. Dělají to ale skoro vždy z obranných pozic, a neustálou potřebou sídliště bránit tak ve výsledku sugerují, že modernistická zástavba je méněcennější než „tradiční“ město, a je tedy nutné stále dokola dokazovat, že se sídliště starším čtvrtím v mnohém vyrovnají. Těžko spočítat, kolikrát jsem narazila na věty typu: „Sídliště mají své problémy, ale…“ Je to pochopitelný přístup, sídliště byla už před rokem 1989 a zvláště po něm terčem tolika předsudků a negativních stereotypů, že bylo třeba se s nimi vypořádat. Po letech snah, kdy vznikla řada publikací a výzkumných, výstavních či uměleckých projektů, které se pokoušely tyto stereotypy vyvracet, je ale už načase učinit další krok k emancipaci.

Konec předsudkům

Nejdál jsou v tomto ohledu knihy, které iniciovali sami obyvatelé sídlišť: Linka č. 141 (2018) o Černém Mostě, výpravná publikace Sídliště Ďáblice. Architektura pro lidi (2019) nebo Sojčák. Sídliště nad Lužnicí (2019) o táborském sídlišti Lhotka. Také Lukavec je „místňák“, který svou rodnou čtvrť miluje a rozhodl se očistit její pověst, zároveň se ale snaží nesklouznout k přílišné oslavnosti (kterou v recenzi na webu iLiteratura.cz vyčítá právě knize Linka č. 141). Jižní Město v sérii esejů představuje jako místo s výhodami města i venkova, které bylo a stále je inspirací pro výtvarné umělce, hudebníky i spisovatele. Věnuje se také duchovnímu životu mezi paneláky, pověstem a mýtům a jako literární publicista očekávaně přidává kapitolu o sídlištích v krásné literatuře. Množstvím informací, erudovaností a ponorem do tématu publikace jistě splňuje svůj prvotní účel přesvědčit skeptiky, že Jižák není šedivou pustinou plnou frustrátů a dezolátů mačkajících se v králíkárnách, někdy ale autor sklouzává k přílišné didaktičnosti a encyklopedičnosti a text pak působí trochu jako stránka na Wikipedii o tom, kdo všechno na Jižním Městě psal, maloval či sochal.

Díky osobním vzpomínkám a postřehům i schopnosti zasadit téma do kulturního a historického kontextu naštěstí text nikdy zcela neupadne do příručkové nudy. Právě autorův osobní vhled je ostatně mnohem přesvědčivější. Seznam soch na Jižním Městě si dokážou čtenáři najít i sami, navíc sebelepší umělecké dílo samo o sobě o urbanistické kvalitě čtvrti nevypovídá – jak můžeme vidět třeba na současné neoliberální korporátní architektuře, která si na spolupráci s výtvarnými umělci zakládá. Mnohem lépe lze poměřovat hodnotu a funkčnost architektury kvalitou života místních obyvatel. Sídliště v tomto obstála, což nakonec dokazují i sociologické a antropologické výzkumy, ačkoli to odpůrci panelové výstavby již desetiletí tvrdošíjně ignorují nebo dokonce popírají.

Proti šedi

Lukavcova kniha může posloužit mimo jiné jako sbírka předsudečných, možná až nenávistných tvrzení, na nichž se ukazuje, jak jsou i fundovaní experti schopní pohrdat svými spoluobčany. Třeba podle architekta Jiřího Geberta „to, že se někomu na Jižním Městě líbí, je samo o sobě indikátorem jeho ‚žalostné duševní a citové bídy‘“. A podle biologa a filosofa Stanislava Komárka jsou dnešní sídliště „odkladištěm těch, kteří na společenském žebříčku příliš nevynikli. Byl jsem překvapen z tolika přepadlých, nezdravých, frustrovaných obličejů, které v centru města příliš nevidíme.“ Dodejme jen, že Komárek se neprocházel po vyloučené lokalitě na periferii republiky, kde by se dal jeho výrok snad aspoň trochu pochopit, ale po Ďáblicích, tedy po jednom z nejoceňovanějších sídlišť v Česku, jež bychom mohli lehce označit za poměrně luxusní bydlení.

Cenný je Jižák i v tom, jak Lukavec nabourává častou představu sídliště coby místa, které si většina lidí pojí maximálně se subkulturami typu hip hopu nebo graffiti, ale ne s klasickou kulturou nebo s bohatým náboženským děním. Život v panelových čtvrtích je však mnohem pestřejší, stejně jako jejich obyvatelé, takže i tady se chodí do kostela, bují tu městský folklor, objevují se zde náboženští blouznivci a možná i UFO. Obraz sídlišť se tak stává zase o něco pestřejším. Už to nejsou jen „gangy“ nudících se mladistvých, kteří se potulují údajně nevyužitým prostorem a baví se alkoholem, drogami a drobnou kriminalitou, což je představa, která se v popkultuře i veřejném mínění stabilně objevuje už od dob normalizace. Na Jižáku se přitom také biřmuje a křtí v moderním kostele, odehrávají se tu novopohanské rituály, chodí se do terapeutické ezogalerie a vedle toho se zde žijí úplně „obyčejné“ velkoměstské životy.

Sen, nebo realita?

Součástí knihy je rozsáhlý obrazový doprovod, tvořený fotografiemi Karla Cudlína pořízenými od osmdesátých let do současnosti. Právě jeho dnes již ikonické snímky (spolu s fotografiemi Jaromíra Čejky) formovaly zažité představy o Jižním Městě a sídlištním životě vůbec a podílejí se na negativních i pozitivních stereotypech, které se k masové modernistické výstavbě vážou. Na Cudlínových černobílých fotkách je sídliště nejčastěji nekonečným bahniskem osídlovaným divokými průzkumníky v podobě dětí, případně shromaždištěm bizarních existencí. Přes nezpochybnitelnou kvalitu těchto snímků se nabízí otázka, zda by nestálo za to oslovit někoho, kdo tento zaběhlý obraz naruší, podobně jako se to daří autorovi textu, když zapomene poučovat čtenáře a hájit své téma.

Snad už nadešel čas, kdy se místo opatrné obrany a neustálého vysvětlování minulosti začneme věnovat budoucnosti a potenciálu sídlišť, jak se o to Lukavec na několika místech úspěšně pokouší. Sídliště nepotřebujeme vzývat jako dokonalé utopie, ani zatracovat jako špinavá ghetta, stačí je brát jako plnohodnotné součásti našich měst a respektovat jejich kvality i obyvatele. V nejzprofanovanějším verši českého rapu se sice mluví o Jižáku jako o „městu snů“, ale možná je lepší zamyslet se nad citátem jednoho z architektů města Brasília, urbanisty Lúcia Costy. Když po letech „své“ město navštívil, tam, kde plánoval exkluzivní a kosmopolitní architekturu budoucnosti, uviděl „intenzivní bytí pravých obyvatel Brazílie“: „Pocítil jsem hrdost a uspokojení. To je ono. To oni mají pravdu, to já jsem se mýlil. Oni si přivlastnili to, co původně nebylo určeno pro ně. Ve skutečnosti realita předstihla sen. Realita je lepší, krásnější.“