Když jsem ve sbírce Alžběty Stančákové Čačak četl vehementní verše jako: „Rodiče prospívají. / Lid houstne. / Předci a potomci rabují. // Vepřín dnes hlásí přebytek léků. / Prasata žerou analgetika.“ nebo: „Můj syn se od narození / toužil stát notářem. / Namísto toho zpoza pekla / vytíral svůj zpocený konečník“, měl jsem neodbytný pocit, že jsem se s podobně rozezlenou kadencí, s obrazy apokalyptické krajnosti i některými expresivními obraty takhle pospolu už někde setkal. Pár dní nato jsem hledal, o čem budu psát tenhle text, probíral jsem se starými sbírkami, až jsem narazil na Halasovu Potopu v samostatném vydání z roku 1999. Bylo to tady. Soustředěněji, důsažněji a vynalézavěji, ale se stejnou razancí i úmyslem zasáhnout ty, kteří předstírají, že s bordelem našeho světa nemají nic společného: „Viďte To byste chtěli / sýpku velkých slov / a před ní fůry věnců // Jak rádi byste neviděli / prejt mrtvých téci přes příkop / a bóje utopenců // Viďte Takhle samé hraní / S klínem S bankovkami / Tatrmani Tatrmani“. I ten rektální obraz, byť hutnější a komplexnější, tu je: „Zadkem moru vytřena / je bídy krajina“.
Z prošlápnuté cesty zasloužilého autora a přesvědčeného funkcionáře dokázal František Halas v závěru života ukročit. Vytříbenou poetiku i poválečný optimismus vystřídalo v Potopě radikální gesto odporu proti kapitalistickému řádu svázané s vidinou biblické zkázy, která spláchne z povrchu zemského dalekosáhlou devastaci spolu s těmi, kteří ji působí, totiž s „prasaty kšeftů“. Halasovo velmi osobní rozhořčení nad nevykořenitelnou sociální nerovností, jejími obtížemi a důsledky, je tu konfrontováno s problémem moci básnické řeči. Ta, i když je vytržena z příčetných mezí a výstižně postihuje sebezvrácenější skutečnost, stále jaksi nedostačuje k tomu, aby vykonala, co je třeba: „Plač na ten svět jak umíš / Nadávej na ten svět jak umíš // Ne toho slova není v nich [knihách] / a marně hledáš v básnících / tu kulku k pomstě hladových“. Emblematický verš Potopy, který působí svou doslovnou přímočarostí i emfatickými shluky hlásek, má jedenáct slabik: „Prasata kšeftů po chudých se válí“. Můžeme jej účinně opakovat i dnes, nad sloupci novinových článků, na ulici, v parlamentu.
Při vší odlišnosti perspektivy, motivů, rytmu, kompozice, tónu i kontextů napájejí se verše Stančákové a pozdního Halase z téhož pramene rozčarování nad nepřirozeností světa, v němž Halas v druhé polovině čtyřicátých let minulého století žil a v němž Stančáková v první polovině dvacátých let století současného žije. Uteklo více než sedmdesát let, svět se nepředstavitelně změnil, ale stále je to tentýž nepřijatelný i nevyhnutelný svět lidí. Kdyby nic jiného, alespoň úžas nad tím, co se skutečně děje, mají schopnost vyvolat básně. A tím zároveň prokazují další svoji schopnost, vypovídat svobodně a proti vůli všech, kdo bezbřehou skutečnost administrují kategoriemi „má dáti – dal“, proti prasatům kšeftů. S vědomím, že slova jsou k ničemu, je tu vždycky naděje, že slova dosáhnou až na počátek činů.
František Halas: Potopa. Opus, Studnice 1999, 34 stran.