Případ Dušan Dvořák

Výzkumy ukazují, že naprostá většina české veřejnosti považuje za vhodné léčebné využívání marihuany trestně nepostihovat a národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil aktuálně dokončuje návrh zákona, jímž by došlo k zavedení regulovaného trhu s konopím. Realita postihů za „nakládání“ s konopím je ale zatím diametrálně odlišná. O vězních pykajících za to, že si pro vlastní potřebu pěstovali zakázanou rostlinu, se můžete dozvědět třeba v časopise Legalizace – tedy pokud máte odvahu číst tiskovinu, jejíž vydavatel dostal peněžitý trest za propagaci návykových látek. A co teprve případy babiček a dědečků, kteří jsou za „výrobu a distribuci“ mastí proti bolestem trestáni vězením stejně jako členové drogové mafie? I pachatelé znásilnění dostávají poloviční trest a mnozí vyváznou jen s podmínkou!

Právě na tuto – eufemisticky řečeno – podivnou situaci, kdy do přeplněných věznic posíláme na několik let osoby, jejichž společenská nebezpečnost je mizivá, se zaměřila Barbara Herz v inscenaci Tanec dervišů, při jejíž přípravě si dopisovala s naším asi nejznámějším konopným vězněm Dušanem Dvořákem.

Dvořákův příběh

Dušan Dvořák je adiktolog, spoluzakladatel první české terapeutické komunity pro drogově závislé, který se v nultých letech podílel na vzniku standardů kvality zdravotně sociál­ních služeb a zákonu o sociálních službách. Na svém statku v Ospělově v Olomouckém kraji leta pěstoval konopí pro léčebné účely a policie mu je léta konfiskovala, do roku 2019 však vždy vyvázl s podmíněným trestem. Pak byl ale za nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými látkami a jedy nepodmíněně odsouzen: trest mu končí v dubnu 2026.

Dvořák se hájí tím, že nepěstoval konopí zpracovatelné na „toxikomansky využitelnou hmotu marihuanu“, ale rostlinu na masti a tinktury. Obsah THC, který soud zjistil, je podle dnešní legislativy na udělení trestu skutečně příliš nízký. Jinou věcí je, že Dvořák by býval mohl dostat i mnohem méně než necelých pět let natvrdo, jenže odmítl prohlásit, že se cítí vinen, a navíc ještě rozeslal předsedům soudů e­-mail plný výhrůžek a nadávek s výzvou, aby se veřejně omluvili, že „z justice udělali Augiášův chlév“. Tento „vězeň svědomí“, jak sám sebe nazývá, je zkrátka ztělesněním potížisty a kverulanta. Jak se dozvídáme z Tance dervišů, loni v létě figuroval jako žalobce v šestnácti soudních řízeních týkajících se přímo jeho osoby a za jiné lidi podal osm žalob na vězeňskou službu a čtyři žaloby na exekutora. Skutečnost, že pěstování konopí za účelem výroby léčiv nepovažuje za hodnou postihu, soudní znalci vícekrát označili za znak bludu a duševní nepříčetnosti…

Nápomocný systém?

Barbara Herz podává Dvořákův příběh prostřednictvím klasických postupů dokumentárního dramatu: využívá především dopisy, které jí sám zaslal. Velmi funkční odvrácenou stranu Dvořákova příběhu tvoří zpověď jisté svobodné a bezdětné produkční Evy. Tahle mladá žena nechce být ani omylem rebelkou měnící zaběhlé pořádky. Naopak, nic si nepřeje víc než zapadnout a vést konečně normální a klidný život. Eva neměla v dětství štěstí – otec alkoholik a násilník zemře na následky pouliční rvačky, když je jí dvanáct let, její mentálně postižená matka se později pokusí o sebevraždu. Když matka skončí v domově se speciálním režimem, ocitne se sotva zletilá Eva v městském bytě takřka bez prostředků. Sociální pracovnice označí její situaci za „její problém“ a doporučí jí jít „šlapat“: „Když jste se narodila do blbý rodiny, tak nemůžete od toho života očekávat tolik.“

Od poloviny představení je tak jasné, že hlavním námětem není ani tak otázka, zda je česká společnost připravená dekriminalizovat konopí, ale střet jedince a společnosti, problém poslušnosti a konformity, a také, jak se jako společnost stavíme k nerovným podmínkám mezi lidmi a k rebelům bojujícím za lepší svět?

Výchova vězňů

Česká republika má aktuálně sedmý největší podíl vězněných v Evropě, přičemž ze 49 států vede Ruská federace následovaná těsně Tureckem. Recidiva v Česku je jednou z nejvyšších v Evropské unii, jde až o tři čtvrtiny vězňů. I čísla tedy ukazují, že naše snaha o nápravu zbloudilých moc nefunguje – a co teprve, když se zaměříme na konkrétní příběh. Dvořák se totiž brání systému i ve vězení. Zatímco vyspělé vězeňské přístupy v zahraničí se snaží pracovat přímo s problémy, které u jedince vedly ke kriminální činnosti, a rozvíjet společensky pozitivní charakteristiky vězněného, aby se mohl opět stát platným ­členem společnosti, české vězeňství vychovává hlavně budoucí vězně. Úředníci si u propuštěných vězňů stěžují na „nedostatečné pracovní návyky“, ale i Dvořákova zkušenost ukazuje, že naše vězení důsledně potlačuje veškerou schopnost se rozhodovat. Kázeňský trest následuje poté, co si vězeň Dvořák samostatně vypere prádlo, trest vícedenní samotky dostane za to, že se telefonicky (přes povolené číslo) účastní odborné konference. Po této zkušenosti už nepřekvapí nepovolení telefonátů s režisérkou Barbarou Herz ani neposkytnutí psacího stroje (internet ani počítač v Břeclavi, kde Dvořák nastoupil trest, vězni k dispozici nemají). Dlužno ovšem dodat, že jinde se může situace značně lišit – česká věznice je do značné míry „suverénním státem“, a velmi tak záleží na jejím vedení (v Rapoticích, kam se Dvořák dostal po napadení spoluvězněm, k němuž byl umístěn za trest, například existuje možnost nakoupit si suroviny a samostatně si uvařit).

Vaše ruce jsou čisté

Tyrkysové nasvícené zdi scény evokují omyvatelné prostory škol, výchovných ústavů, nemocnic, psychiatrických léčeben i vězení – zkrátka státních institucí, které disciplinují jedince. Výprava Petry Vlachovské pracuje s gumovým ochranným oblekem, v němž je těžké už jen existovat, natož něco dělat, s růžovými ochrannými rukavicemi nebo potravinářskou fólií, a hned při první scéně, v níž je využit návod „Jak si správně mýt ruce“ od WHO, jsou diváci pokropeni dezinfekcí, jejíž odér hned tak nezmizí. Zkrátka antiseptický ráj, v němž není záhodno se třeba jen špatně pohnout.

Veronika Lazorčáková je ve své dvojroli naprosto uhrančivá: přesvědčivě přepíná mezi mladou ženou, která chce hlavně zapomenout na minulost, již jako dítě nemohla ovlivnit, a provokatérem v nejlepších letech, který se nepřestává pouštět do ostrých sporů s kýmkoli, kdo si podle něj neprávem uzurpuje moc. Nafouknuté hygienické rukavice, které si potravinovou fólií přilepuje na tělo, jsou jako boule po ranách uštědřených životem; balvany, jež herečka pracně přenáší po scéně, se stávají symbolem „rovných příležitostí“. Finále, v němž se Dvořákova postava halucinačně mění v „Tašunku Tanku“, ducha „velkého koně“, je možná až příliš pompézní – jenže právě takhle teatrální je nejspíš i Dvořákův přístup ke světu. Občas je potřeba uvěřit, že jsme obdařeni nadpřirozenou silou, abychom dokázali pohnout alespoň s jedním problémem, který způsobuje zbytečné příkoří.

Jestli je vězení odpovídajícím trestem za kverulantství a excentričnost, nechává Herz na každém z diváků. Jisté je, že po zhlédnutí Tance dervišů budete mít pár dní o čem přemýšlet, především pak nad úvodním: „Vaše ruce jsou čisté.“ Inscenací vyvolanou nejistotu, zda se naše mlčení ke konkrétním osudům nepodílí na zlu páchaném systémem, na premiéře a prvních reprízách režisérka umožnila ventilovat podpisem petice za Dvořákovo propuštění. Díky Herz zase po čase zakoušíme, jakou sílu mobilizovat z netečnosti a měnit naše nahlížení na svět může divadlo mít, když se dotýká živých společenských problémů.