V polovině dubna vypukl v Súdánu ozbrojený konflikt mezi oficiální armádou a polovojenskými jednotkami. Z tuzemských médií od té doby téma poněkud vymizelo, což by mohlo vyvolat zdání, že se situace uklidňuje. Ozbrojené střety ale naopak nabraly na intenzitě.
Súdánské armádě, proti které se 15. dubna tohoto roku postavila polovojenská organizace Síly rychlé podpory, velí generál Abdal Fattáh Burhán. On sám ale zemi vládne díky převratu vůči civilní vládě z roku 2020. Burhán tehdy svým pučem pohřbil naděje na přechod k civilní vládě, v niž Súdánci doufali po svržení Umara Bašíra o rok dříve. Letošní pokus o převrat ovšem nevyšel: místo toho vypukly v Chartúmu boje mezi oběma silovými složkami a po několika týdnech se zdá, že situace dospěla do mrtvého bodu, kdy ani jedna ze stran nemá dost prostředků na to, aby zcela uchvátila moc. Koncem května súdánské humanitární organizace a lékařské syndikáty odhadovaly, že se ztráty na životech pohybují kolem hranice dvou tisíc osob, a obětí přibývá.
Kořeny konfliktu
Jak Burhán, tak jeho protivník Mohamed Hamdan Dagalo, zvaný Hamedti, se do vlivných funkcí dostali ještě za vlády Umara Bašíra. Oba soupeřící generálové se ještě za Bašírovy vlády podíleli na brutálních vojenských akcích proti bouřícímu se nearabskému obyvatelstvu v Dárfúru. Nynější opoziční generál Hamedti byl vrchním velitelem milic zvaných Džandžavíd, které dle Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu páchaly v Dárfúru zločiny proti lidskosti. Z milic se postupem času zrodila polovojenská organizace Síly rychlé podpory, která během masových protestů v roce 2019 potlačovala revoluci ještě na straně tehdejšího autoritáře Umara Bašíra. Nyní se tyto paramilitární jednotky stavějí do role zachránců země před autoritářem Burhánem. Ve skutečnosti se však jedná pouze o mocenské boje, které nemají se zájmy Súdánců mnoho společného.
Boje o moc se neomezují pouze na hlavní město; jsou hlášeny také útoky arabských nomádských kmenů, napojených na Hamedtiho milice, proti dárfúrskému obyvatelstvu. Z místa docházejí pouze kusé informace, které lze těžko ověřovat. Dle korespondentky katarského kanálu Al-Džazíra se nicméně tyto jednotky zaměřují na dárfúrskou populaci na základě etnicity. Situace se tedy může podobat té z let 2003 až 2006, kterou Mezinárodní trestní tribunál označuje za genocidu.
V zájmu autoritářství
Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) odhaduje počet vysídlených Súdánců na téměř jeden a půl milionu. Jedná se přitom o lidi prchající jak za hranice Súdánu, tak o ty vnitřně vysídlené. Ač politicky nestabilní země, Súdán sám hostil uprchlíky před konflikty v Jižním Súdánu, Sýrii či Eritreji. Nyní však prchají do sousedních zemí sami Súdánci. Asi polovina z nich se snaží najít bezpečí v Egyptě, kde ovšem tamní orgány zavedly tvrdé restrikce. Súdánci prchající před válkou tak musí například zažádat o víza předtím, než překročí hranice, což je pro válečné uprchlíky těžko realizovatelné. Sísího režim navíc zrušil výjimku z vízové povinnosti, která platila pro prchající ženy a děti, což ještě prohloubilo strádání súdánského obyvatelstva. Dodejme, že oba autoritáři, jak egyptský, tak súdánský, se dostali k moci podobnou cestou. Oba zmařili pokusy o demokratickou transformaci země a právě egyptský diktátor Abdal Fattáh Sísí, který se dostal k moci dříve, pomohl materiální i morální podporou generálu Burhánovi konsolidovat moc.
Zdá se, že oba súdánští rivalové odmítají řešení konfliktu diplomatickou cestou, jakkoli už proběhlo několik úspěšných pokusů o krátká příměří. S jistotou můžeme říct, že obě strany mají zájem jenom na utužení své moci, a také, že nynějším konfliktem byly pošlapány prodemokratické snahy Súdánců z roku 2019. Čím vším si ještě súdánské obyvatelstvo bude muset projít, je těžké předpovědět.
Autor studuje arabistiku na FF UK.