Současný Wyoming je sice veskrze konzervativní stát, jehož republikánské vedení prosazuje mimo jiné zákaz potratů, zároveň se ale jedná o zemi, která hraje významnou roli v příběhu ženské emancipace – ženy zde získaly volební právo už v roce 1869. Jaká je zde situace dnes?
„Nevím, kde mám tu svou pistoli. Chtěla jsem ji schovat, aby se s ní nic nestalo, ale asi jsem ji schovala tak dobře, že ji teď nemůžu najít,“ směje se pětaosmdesátiletá Cathy a přitom krmí psy hovězím ze svého ranče. Po smrti manžela ho pronajala příbuzným a přestěhovala se do vesnice. „Pistoli mám po tátovi. Sama bych si ji nekoupila,“ glosuje ztrátu zbraně. V tom je ale výjimkou, většina lidí ve Wyomingu má střelných zbraní několik. O nejméně obydleném státě USA se říká, že je v něm víc pušek než lidí. Tradice Divokého západu pokračuje. A pak jsou tu vraky stojící ve sněhu, mobilní domy, vousáči v pickupech s uloveným losem na korbě, vycpaná zvířata sloužící jako dekorace v supermarketech a pod nimi černobílé fotky zakladatelů. Budování identity je znát na každém kroku, každá vesnice má své muzeum. Časté jsou také vlajky s nápisem „Fuck Biden“. Wyoming je jedním z republikánských států. Těch pár demokratů, které jsem tu potkala, byly vesměs ženy.
Cathyina přítelkyně, sedmdesátiletá Marion, bývalá krajinná inženýrka, odhazuje lopatou sníh před garáží, aby mohla vyvézt odpadky. Po mužově smrti je na těžkou fyzickou práci sama, ale nevypadá, že by jí dělala problém. Hraje v kostele na housle, šije na stroji dětské oblečení pro charitu a ještě pracuje jako dobrovolnice v místním muzeu: „Chvíli jsem byla v důchodu, ale pak jsem měla pocit, že chci dál dělat něco, co má smysl.“ Význam komunity je tu vidět při každém kroku. Lidé si pomáhají s nákupy, s dřívím, venčí psy sousedům, kteří už nemůžou chodit. A všichni jezdí auty. „Tady musíš řídit až do smrti,“ směje se Marion.
Povídáme si ale také o tom, že Wyoming chystá zákaz interrupcí. „Jsem proti tomu, je to základní lidské právo. Kdyby muži rodili děti, vůbec by to nebylo téma,“ rozčiluje se Marion. Prozatím byl téměř úplný zákaz potratů zablokován – čeká se na výsledek soudního řízení, protože několik žen včetně dvou porodních asistentek zákon napadlo.
Dějiny emancipace
Zdejší ženy vzaly věci do svých rukou už před sto padesáti lety. V roce 1869 se Wyoming stal prvním státem v euroamerickém prostoru, který umožnil ženám volit. Že k tomu došlo zrovna v největším zapadákově Divokého západu, není náhoda. Osidlování skýtalo možnost vytvořit novou společnost, dělat věci nově. Na západě bylo snadnější přicházet s emancipačními novinkami. Sufražetky bojovaly na východním pobřeží, ale aby něčeho opravdu dosáhly, stěhovaly se na západ. V polovině 19. století nemohly provdané Američanky vlastnit půdu, rozvádět se ani dědit po manželovi, navíc po rozvodu zůstávaly děti v péči manžela. Ženy tak byly zcela závislé na rozhodnutích mužů. Esther Morris, která se stala první soudkyní ve Spojených státech, začala bojovat za práva žen poté, co zjistila, že nemůže zdědit půdu po svém muži. Přestěhovala se do Wyomingu a usilovala zde o hlasovací právo pro ženy s argumentem, že jen tak mohou matky bránit své děti.
V roce 1862 vydal Abraham Lincoln dekret, který dal ženám právo vlastnit půdu, přičemž bylo jedno, zda jsou svobodné, vdané, rozvedené nebo ovdovělé. Každý kolonizátor dostal za registrační poplatek 19 dolarů od státu 160 hektarů půdy k obdělávání. Když na ní vydržel pět let a alespoň dva sousedé dosvědčili, že jde o dobrého hospodáře, stala se půda jeho vlastnictvím. Ženy statkářky a ženy podnikatelky postupně začaly být běžnou realitou, i když se nejdříve etablovaly hlavně v byznysu, který muže nelákal, například v módě. V Kalifornii pak dosáhly práva se rozvést z vlastní vůle. Rozvod tu navíc nebyl pro ženu společenským stigmatem jako na východě. Na západě se k němu přistupovalo pragmaticky: čím dříve se žena znovu provdala, tím lépe pro stát. Američanky tak na západě postupně dosahovaly práv, o nichž se na starém kontinentě ženám ani nesnilo.
Jedna ku šesti
V tom, že se Wyoming stal historickým precedentem pro další státy, hrálo roli několik faktorů. Především zákonodárci chtěli přilákat ženy. Na šest mužů zde tehdy připadala jen jedna osadnice, a to v populaci pouhých devíti tisíc lidí. A protože po občanské válce měl právo volit každý Američan bez ohledu na rasu, někteří zákonodárci chtěli volebním právem pro ženy „vyvážit“ hlasy černochů. Průkopnický styl života navíc muže a ženy přirozeně zrovnoprávňoval. Všichni začínali v drsných podmínkách od nuly. Ženy dělaly stejně těžkou práci jako muži: střílely králíky, jezdily na koních a v neposlední řadě platily daně. Ve Wyomingu se ženy rovněž poprvé staly součástí soudní poroty a byla zde jmenována i první soudkyně – zmíněná Esther Morris. I když neměla žádné právní vzdělání, nikdo nezpochybnil ani jedno z jejích rozhodnutí.
To vše se mi vybavuje při hovoru s Rachel, mladou Cathyinou neteří, která nyní žije a pracuje na tetině ranči, zatímco její manžel jezdí každý den pracovat na čtyřicet mil vzdálený ranč své rodiny. „My tu máme k půdě vztah, není to, jako když koupí pozemek někdo odjinud. My ji cítíme. A když někdo přijde o ranč, je to ztráta pro celou komunitu. Bolí to všechny,“ tvrdí Rachel.
Mezitím k nám přichází soused, traper Tim, aby Cathy vyvenčil psy. V ruce drží bobří kožešinu, kterou mi dává jako dárek, a já ji trochu rozpačitě přijímám. „Sám jsem ji včera stáhnul,“ říká pyšně.
Cathy prohlašuje, že by se odsud nikdy neodstěhovala. Má ráda své sousedy, může se na ně spolehnout. Život je tu drsný, ale ta doširoka otevřená krajina je jedinečná. Všude jinde je jí těsno. Chápu to. Ten prostor uklidňuje, ukazuje člověku jeho skutečné místo. Zápisky průkopnic o něm ostatně mluví také. Cesta na západ byla nekonečná a vyčerpávající, lemovaná hroby, ale ten prostor jim bral dech.
Autorka je publicistka.