Málokteré beletristické dílo posloužilo věci antikomunismu tak jako román Devatenáct set osmdesát čtyři. George Orwell se ovšem nadšeného přijetí, kterého se mu dostalo od konzervativního tábora, už nedočkal, takže se můžeme jen dohadovat, jak by na ně reagoval. Skutečností zůstává, že byl tvrdým kritikem komunismu i kapitalismu.
Asi žádnému jinému spisovateli se nepoštěstilo, aby se k němu hlásilo tolik prominentních představitelů zcela opačné politické orientace, než jakou zastával. Po vydání Farmy zvířat (1945, česky 1946) jej požádal o výtisk Churchillův syn Randolph a citace z novely používali britští konzervativci coby argumenty proti labouristické vládě (kterou Orwell z celého srdce podporoval). Román Devatenáct set osmdesát čtyři (1949, česky 1984 [exil], 1991) nadchl antikomunisty na obou stranách Atlantiku a americký nakladatel výtisk dokonce zaslal řediteli FBI J. Edgaru Hooverovi. Z knihy se, slovy historika Isaaca Deutschera, stala „ideologická superzbraň“ ve studené válce a autor, který zemřel šest měsíců po prvním vydání, byl proměněn ve „svatého Orwella“ – v ikonu pravice, souhlasně citovanou kdekým, od Friedricha A. Hayeka po Donalda Trumpa. Orwell skutečně byl rozhodným antikomunistou, přesvědčeným, že sovětský komunismus nepředstavuje hrozbu o nic menší, než byl fašismus. Do velké míry však proto, že „zničení sovětského mýtu“ považoval za „nezbytné, chceme-li oživit socialistické hnutí“.
Dvě a dvě je pět
Orwellův antikomunismus nelze pochopit bez jeho socialismu. Ani ten však není srozumitelný bez vášnivého odporu, který pociťoval k britské vládnoucí třídě, jež byla do jisté míry i jeho třídou, byť rodina Blairových (jak znělo spisovatelovo skutečné příjmení) stála na jejích nejnižších příčkách. A ovšem neméně vášnivé touhy po splynutí s třídou dělnickou, která inspirovala jeho výpravy do chudobinců, mezi myče nádobí a na chmelové brigády. Obojí bylo do značné míry důsledkem špatného svědomí ze služby v britské imperiální policii v Barmě.
K socialismu začal Orwell gravitovat pod vlivem reportážní pouti, kterou podnikl při sběru materiálu pro knihu Cesta k Wigan Pier (1937, česky 2011). V téže době se začal vymezovat vůči komunismu. Právě ze zmíněné knihy pochází jeho slavná charakteristika „bolševických komisařů“ jako „napůl gangsterů, napůl gramofonů“. Orwellův přerod v socialistu ale dokončila až španělská občanská válka. V knize Hold Katalánsku (1938, česky 1991) spisovatel mluví o tom, že do Španělska přišel bojovat „za všeobecnou slušnost“. Setkání s revoluční Barcelonou z něj každopádně udělalo přesvědčeného socialistu a pozdější pronásledování jeho přátel z Dělnické strany marxistického sjednocení (POUM) stejně přesvědčeného antikomunistu. Sám v Barceloně jen těsně unikl zatčení – na rozdíl od svých spolubojovníků Georgese Koppa nebo Boba Smillieho. Druhý jmenovaný, dvaadvacetiletý student z Glasgow, zemřel za nevyjasněných okolností ve vězení a Orwellův životopisec Gordon Bowker o něm napsal: „Jestliže nakonec něco změnilo Orwellovo obyčejné nepřátelství ke stalinismu v hluboce procítěný odpor, byla to Smillieho smrt.“
Dost možná ještě hůř na Orwellův vztah ke komunismu zapůsobila nemožnost říct po návratu do Anglie o Španělsku pravdu. Postoje britských komunistů, ale také všech těch, kdo nechtěli „ohrozit“ antifašistickou jednotu, jej nesmírně frustroval. Snad nejhorší bylo, že pravdu zamlčovali i nekomunističtí levicoví spisovatelé a novináři – z „pragmatické“ snahy neškodit věci socialismu poukazováním na komunistické zločiny. Prokomunistická propaganda fungovala tak dobře, že se podle Orwella jednalo o první válku, u které nebylo možné zjistit, jaká byla pravda.
Ačkoli Orwell netrpěl iluzemi o míře jednostrannosti propagandy za první světové války, až s nástupem meziválečných totalitarismů konstatoval jako evidentní snahu zničit jakoukoli objektivní skutečnost. V eseji Ohlédnutí za španělskou válkou z roku 1944 napsal: „Sledujeme-li tuto linii myšlení, je na jejím konci úděsný svět, v němž Vůdce, nebo nějaká vládnoucí klika, kontroluje nejen budoucnost, ale i minulost. Řekne-li Vůdce, že ta a ta událost se nikdy nestala – nu, pak se nikdy nestala. Řekne-li, že dvě a dvě je pět – nu, pak je dvě a dvě pět.“
Orwellův seznam
V Holdu Katalánsku a Ohlédnutí za španělskou válkou najdeme většinu dystopických prvků románu Devatenáct set osmdesát čtyři. Co chybí, je Orwellův hluboký pesimismus. Zatímco ještě na začátku bitvy o Británii považoval za jistý příchod socialistické společnosti, atomové bomby, začátek studené války a také jeho zhoršující se zdravotní stav způsobily, že budoucnost viděl v čím dál temnějších barvách. Zvlášť poslední faktor se někdy přehlíží, přitom je zřejmé, že čím blíže byl Orwell dokončení svého nejslavnějšího románu, tím víc si musel být vědom, že zemře.
Epizoda, která silně podporuje spisovatelův obraz coby typického studenoválečníka, je kontroverzní „Orwellův seznam“. Jeho existence vyšla najevo v roce 1996 a v roce 2003 byl kompletně zveřejněn a příběh jeho vzniku zmapoval historik Timothy Garton Ash. Orwell seznam předal švagrové Arthura Koestlera Celii Kirwan, která byla jednou z žen, jimž v posledních letech svého života nabídl manželství. Kirwan pracovala pro Information Research Department, tajné propagandistické oddělení britského ministerstva zahraničí, jehož úkolem byla mimo jiné antikomunistická propaganda. Seznam obsahoval osmatřicet lidí, kteří byli podle Orwellova názoru „kryptokomunisty, souputníky nebo k jednomu z toho tíhli, a jako propagandistům se jim nedá věřit“. Patřili k nim třeba historici E. H. Carr a Isaac Deutscher, novinář Kingsley Martin nebo labouristický politik Michael Foot.
Orwell byl po celý život vášnivým sepisovatelem seznamů – zapisoval si, kolik jeho slepice snesly vajec, kolik spotřeboval petroleje, počty a druh chycených ryb. Na začátku války si tvořil seznam sympatizantů s nacismem. A protože sovětský komunismus považoval za srovnatelnou hrozbu – měl s praktikami NKVD bezprostřední zkušenost a po zavraždění Trockého se obával i o svůj vlastní život –, není velkým překvapením, že když jej Kirwan požádala o pomoc, souhlasil. Snaha udělat na ni dojem v jeho rozhodnutí hrát roli mohla, ale nemusela.
Cílem seznamu bylo pouze nezapojovat osoby na něm uvedené do propagandistické práce; navíc vznikl ještě před mccarthismem. Nemůžeme tedy vědět, jak by spisovatel na „hon na rudé“ reagoval, ale není příliš pravděpodobné, že by se mu tažení, které až příliš připomínalo „týden nenávisti“, zamlouvalo.
Nadechnout se
V Orwellově negativním vztahu ke komunistickému projektu nešlo jen o odpor ke zneužívání jazyka, všemocné tajné policii a „kultu osobnosti“, ale do značné míry o celý modernisticko-technokratický duch, jímž byl sovětský komunismus prostoupen. Ten byl sice po vzepětí prvních porevolučních let, kdy se modernizace prostupovala s modernismem, podstatně redukován a zbyla z něj hlavně posedlost industrializací, právě tu však Orwell vnímal jako zásadní překážku možnosti žít důstojný a plný život. Jeho socialismus se napájel z nostalgie po prostém životě v Anglii jeho mládí, kterou je nesen jeho poslední předválečný román Nadechnout se (1939, česky 2003).
Je paradoxem, že Orwell, který dokázal povýšit politické psaní na skutečnou literaturu a byl schopný pronikavých sociologických pozorování, měl víceméně jen instinktivní pojetí vlastní „politické linie“. Jejím základem byla „všeobecná slušnost“, již nacházel hlavně u dělnické třídy („naděje se skrývá v proletech“), a odpor k nerovnosti, luxusu a obecně hlouposti moderního světa, ať už v jeho kapitalistické, nebo komunistické variaci. Možná nejpřímější cesta k pochopení jeho představ o slušnosti je přečíst si jeho Deníky z domova – a zkusit sám založit bramborový záhon, pěstovat růže, starat se o slepice a chodit na ryby.