Boj o pavlišovský řízek

Součástí kulturního dění spojeného s kandidaturou Broumova na Evropské hlavní město kultury (nakonec vyhrály České Budějovice) byl i váš projekt Pivo, hlína, pavlišov – meditační túra, uskutečněný 22. června v nedalekých Martínkovicích. Není škoda, že byl uveden pouze jednorázově?

V nezávislé kultuře se mnohdy podaří získat peníze třeba jen na premiéru a je velmi těžké pokrýt reprízování, zvláště pak u akcí vyžadujících zapojení desítek lidí. I u tohoto náročného site specific projektu, k němuž bylo naše Chemické divadlo přizváno A studiem Rubín, bylo možné vyžádat si granty pouze na jedno uvedení a na zkoušení během pár dnů. Je ale smysluplné strávit dva měsíce nějakou prací a pak výsledek prezentovat jen jednou? Ale nevzdáváme se a třeba se podaří najít nějaké finanční prostředky, aby se naše meditační túra mohla hrát dál.

Výjimečnost vaší performance ale neurčují jen tristní finanční podmínky v české kultuře?

Šlo o rituální setkání v době letního slunovratu. V Martínkovicích před druhou světovou válkou probíhaly sekulární poutě organizované tělovýchovným spolkem při německé sociálnědemokratické straně, jimiž jsme se inspirovali. Většina původního obyvatelstva ale byla po válce vysídlena do několika městeček v Bavorsku a tradice zanikla. Snažili jsme se podat obraz Broumovska minulého i současného – koláž příběhů je tak celkem nesourodá a zahrnuje třeba vraždu dvou farářů v Šonově nebo příběh Kristiny Ringlové, vizionářky mariánského zjevení a odsouzené vražednice ze Suchého dolu, ale nevynechali jsme ani sociální problémy, které trápí současné obyvatele. Upozorňujeme i na to, jak je Praha vzdálená realitě regionů a jak jednoduché je dělat rozhodnutí od stolu – ztvárnili jsme to postavou člena vlčí hlídky, který je ale tak trochu kavárenský ekolog a potuluje se po krajině s ginem s tonikem… Ukazujeme různé fetiše, kterými si lidé budují identitu.

Jaká byla reakce místních?

Podařilo se nám je integrovat, což je zásluha především Petry Kultové, dramaturgyně kandidatury Broumova na Evropské hlavní město kultury, a produkční A studia Rubín Barbory Kunstovné. Akce se zúčastnil pěvecký soubor Clari Cantus, s výběrem témat a lokalit nám pomáhal patriot Jan Hamerský, který si i zahrál menší roli, poutnické odznaky vyrobil křinický rukodělný ženský spolek Slunečnice. A bez pomoci lidí přímo z Martínkovic a z Chaty Pod Korunou, kde bylo finální zastavení pouti a kde jsme měli zázemí, by podobná akce vůbec nebyla možná. V publiku byla tak čtvrtina lidí „přespolních“, asi čtvrtinu tvořila „místní kulturní elita“ a polovina byli běžní „místňáci“. Pouť končila společným táborákem, kde bylo možné probrat vše, co návštěvníky během uvedení napadlo.

Takže vás místní nevnímali jako pražský kulturní import?

Když mi někdo vyčítá, že jsem jen Pražák na výletě, říkám si, kdo je to vlastně ten Pražák? A kdo je na vysídleném Broumovsku místní? Velké diplomatické umění jsem musel vynaložit při jednání s farmářkou, které v okolí Martínkovic patří spousta pozemků. Pak jsem zjistil, že ona v tom kraji vůbec nebydlí. Naštěstí byla nakonec velice vstřícná. A zvláštní poděkování si zaslouží i její plemenný býk Rony. Jiná věc je, že třeba s lidmi z romské komunity se jako s místními vůbec nepočítá. A kdyby se pokusily vrátit původní německé rodiny, vzbudilo by to podobné emoce jako návrat vlků. Zkrátka, čím víc pochybujeme o tom, zda někam sami patříme, tím víc hlídek musíme postavit. Pro mě to napětí zhmotňuje i boj mezi pavlišovským a úpickým řízkem. O to, kdo dělal dřív smažený řízek s knedlíkem a zelím, by se někteří lidé snad i pobili.

Opravdu by se vaše akce nedala zaplatit ze vstupného? Žijeme v době, kdy stačí dát stanování název glamping, a lidé jsou ochotni vydat i velké sumy za noc v romantickém nepohodlí…

To by lístek musel stát tisíce a šlo by to úplně proti smyslu divadla v chudém regionu. Kultura musí být přístupná. Je to veřejná služba, jež má přesah do mnoha oblastí, například umožňuje setkání lidem žijícím v úplně jiných realitách a majícím diametrálně odlišné náhledy na svět.

Vaše inscenace nepochybně vyvolávají debatu. Je to přímo cílem Chemického divadla?

Divadlo má moc přetavit složitou diskusi do obrazu a dát ji k posouzení divákovi. Zajímá nás skrytá povaha věcí – pokud ji člověk hledá, je konfrontován s neustálým napětím mezi poezií a politikou, mezi uměním a realitou. Divadlo, jež o sobě tvrdí, že není politické, jen uchovává status quo. I tím je ale politické. Proto budeme vždycky šťouralové, kteří si i protiřečí.

Jakým způsobem se zapojujete do debaty o pracovních podmínkách v kultuře?

Aktuálně se snažím svou angažovanost přetavit spíš do tvorby, jsem ale rád, že jsme vyrazili s částí broumovského týmu na demonstraci Status umělce a umělkyně před ministerstvem kultury. Obávám se však, že teprve nějaké širší protesty mohou vyvolat hlubší diskusi a změnu. Jan Frič, kmenový režisér Národního divadla, svou funkci opouští a hledá si práci mimo obor, protože ani z nejprestižnějších pozic ve zřizovaných divadlech dnes nelze důstojně uživit rodinu. Ani lidem na Broumovsku nemůžu popsat, v jak absurdní sociální realitě žiji – i když jsem před nimi za toho Pražáka…

Jak si tuto situaci v kultuře vysvětlujete? Kulturní obec je přece relativně akceschopná…

Pořád žijeme v podivné představě, že všechny problémy vznikly před rokem 1989 – minimálně se tak tváří současná vláda a velká část politiků. Také velká část kulturní obce se téhle myšlenky dlouho držela. Možná je načase si uvědomit, nakolik je nastavení kultury v obdivovaných západních státech levicové a jak důležité je otázky hodnoty lidské práce a sociálních jistot řešit mimo pravidla trhu. U nás trh prolezl do všeho, někdy i do myslí lidí v kultuře, třeba manažerů a ředitelů divadel, kteří jsou zároveň i těmi, kdo vedou debatu se státem za kulturní sektor. Samotnému mi dlouho nedocházelo, jak moc se za svá práva a postavení máme brát sami. Na druhou stranu jakožto tvůrci se mi to nechce řešit…

Ale není to past, myslet si, že jako „tvůrci“ se tím nemusíme nezabývat?

Jde skutečně o zvláštní masochismus umělců. Budují na tom kus své hodnoty: mě peníze nezajímají, já jsem skromný, a když budu kreativní, nějak to zvládnu. Jenže pak zůstávají v oboru spíše ti, kteří pocházejí z relativně zabezpečeného prostředí, a navíc si své výhody často neuvědomují. I uvnitř kulturní obce se stává, že sytý hladovému nevěří, a ti relativně zabezpečení si nepřipouštějí, že je drží nad vodou něco, k čemu nepřišli svou vlastní prací. Všichni jsou přitom extrémně přepracovaní. Ministr Martin Baxa má podle mě dojem, že diskutujeme o tom, jestli se budeme mít dobře, nebo trošku líp. Přitom se nám daří opravdu mizerně a reálně se bavíme o tom, jestli u nás vůbec nějací lidé z neprivilegovaných vrstev budou dělat kulturu. Škrty si v tak strašně podfinancovaném sektoru vůbec neumím představit a jakékoli odvolávání se na jiné krize je nevkusné.

Jenže otázka hodnoty práce v kultuře souvisí s širším kontextem hodnoty práce v české společnosti…

A ta je aktuálně velmi nízká. Máme tu malou skupinu těch, co vydělávají nehorázné peníze – a já si opravdu nemůžu pomoct, ale většinou jde o líp nebo hůř maskovanou krádež –, pak skupinu těch, kteří sice nemají vysoké příjmy, ale mají nějaký základní kapitál třeba v podobě vlastního bydlení, a pak lidi, kteří žijí ze své práce, a těm se prostě nevede dobře. A čím víc pracují, tím hůř pro ně. Práce v kultuře, pokud se dělá poctivě, je náročná a umělec má právo na stejně důstojný život jako jiní. Jenže kdo z pracujících tady vlastně ten důstojný život má?

Na Broumovsku mi někteří lidé v souvislosti s kandidaturou Broumova na Evropské hlavní město kultury říkali, že kultura nemůže existovat bez infrastruktury, což zní jako heslo zaplacené silničářskou lobby… Jenže podle mě není ani infrastruktura bez kultury. Důležitost kultury jako nervového systému, který přenáší impulsy napříč společností, se může ukázat teprve ve chvíli, kdy přestane fungovat. Takový kolaps si ale ani nechci představovat.