Comics vérité

Nic než několik lidských stop v bělobě sněhu a pár vět pod nimi. „Startuju komiksový deník a prošlapávám první stránku,“ poznamenává Lucie Lomová na začátek svého nejnovějšího komiksového projektu Každý den je nový, výtvarného deníku právě začínajícího roku 2017. Sníh a hory jsou ostatně pro autorku důležité. V Krkonoších se zrodil nápad na její první komiks pro dospělé Anna chce skočit (2007), v němž příběh odstartuje scéna s podivným zjevením sněhuláka. Sníh má důležité místo i v Divoších (2011), kde překvapí indiána Čerwuiše při jeho pobytu v Evropě. A na cestu sněhem se Lomová vydává i ve svém dosud nejambicióznějším počinu. Byť se scéna odehrává na pražských Petřinách, je to tu „jako na horách“, neboť „sníh je stejně čistý a neporušený, jako býval vždy“. Tento první zápis a „zákres“ o povaze díla napovídají mnohé.

Dospělí, nebo pořád myšky?

Lomová má v českém porevolučním komiksu zvláštní postavení. Je autorkou jednoho z nejznámějších dětských seriálů Anča a Pepík (1990–2000), kterému věnovala dekádu své tvůrčí činnosti v časopisu Čtyřlístek, zároveň ale patří k průkopnicím komiksové tvorby pro dospělé u nás a jako jedna z prvních se prosadila i v zahraničí. Na přelomu milénia – po ukončení práce na příbězích Anči a Pepíka – sice přemýšlela, zda se bude komiksům dále věnovat, shodou okolností však hned ten první vydala nejprve ve Francii (Anna en cavale, 2006), a navíc v nakladatelství Thierryho Groensteena, předního komiksového teoretika, autora knihy Stavba komiksu (1999, česky 2005) a tehdejšího ředitele Muzea komiksu v Angoulême.

Ve svazku Anna chce skočit Lomová zkoušela různé výtvarné techniky, od kresby tuší po digitální vybarvování odstíny šedi, a rozkročila se mezi několika žánrovými oblastmi. Příběh Anny – která je nešťastná ve vztahu a po zvláštním setkání s bezdomovci a podivném snu se jí začnou dít ještě podivnější věci, v nichž figurují ruští mafiáni i Václav Havel – ubíhal od realistického úvodu k akčnímu krimi, snovým výjevům i nadsázce. Zároveň si přes veškerou snahu experimentovat ze světa dětského komiksu přinášel naivní optiku, která v úvodu načrtnuté téma komplikovaných vztahů někdy až příliš snadno zakryla vtipem a divokými žánrovými skoky.

Lomová se ovšem na pomezí pohybuje v celé své tvorbě, ať už jde o sérii divadelních detektivek Na odstřel či o komiks Divoši, který pojednává o pobytu Alberta Vojtěcha Friče mezi americkými domorodci a o tom, jak jednoho z nich přivezl do Prahy. Čtivé dobrodružství indiána Čerwuiše dokáže zprostředkovat úžas hrdiny z nikdy neviděného světa, humorné rozpory mezi „divochem“ a českým cestovatelem, ale též Fričovy neshody s akademickou obcí a dalšími institucemi. Zručně vyprávěné i kreslené dílo nicméně cílí především na mládež a pohled roztomilého divocha střetávajícího se s okolní civilizací dovede sice být citlivý v jednotlivostech, ale ve světle dekolonizace přece jen působí poněkud problematicky.

V přímém přenosu

Ve své deníkové novince se Lomová, známá jednoduchou kreslířskou linkou, nikoli nepodobnou stylu slavných belgických a francouzských kreslířů, jako byl Hergé, pouští do neprobádaných tvůrčích poloh, kde vládnou rychlé skici a nejistota, co se stane dnes, zítra či pozítří. Tento každodenní vstup na „terra incognita“ vyústil v autorčin nejlepší počin. Patrně proto, že se tu její lehce naivní, nadsazený styl snoubí se sebereflexí a střetává se nejen s banalitou běžného životního i pracovního dne, ale také s velmi osobními událostmi.

Zprvu kreslířka vtipkuje o tom, jak se k věci postavit a jak vůbec dílo nazvat. Comics vérité? Přímý přenos? A nebude to jen úmorný záznam toho, jak pracuje? Jednou z rovin komiksu je totiž skutečně zpráva o hektickém pracovním tempu české kreslířky, kterou živí komerční zakázky a stále trvající popularita myšek Anči a Pepíka, jejichž příběhy adaptuje do videoherní či seriálové podoby. Však se také tu a tam vzbouří a uzurpují si místo v deníku: „Ale to jí nijak nevadí, že z nás má prachy, co?“ ohradí se, když si na ně jejich stvořitelka postěžuje. A vyhrožují, že zůstanou sedět na baru, odkud už se nehnou.

Nezůstane ovšem jen u odlehčených pozorování a úvah, o čem kreslit, byť se v komiksu často vrací myšlenka, že nový a zdánlivě zcela svobodný projekt se s přibývajícími dny stává spíše koulí u nohy. Záhy do celého procesu vstoupí realita s tématy, která překračují každodennost a rutinu. Když se syn Vojta vyoutuje, autorka to zachytí v několika panelech pohledy do očí, jednoduchou větou: „Jmenuje se Tomáš“ a objetím. Následují tři řádky textu, jakési poznámky „pod čarou“. Nejprve zvolání: „Toto není žádný fiktivní deníček, ale nefalšovaný přímý přenos!“ Potom poznámka v závorce: „To jsem zrovna včera přemejšlela, zda bych tímhle humorně skicovitým stylem mohla vyprávět i něco vážnýho…“ Na straně 13 s datací 11. ledna se ukazuje, že mohla. Jde o to jak.

Jako Ötzi v ledu

V momentě, kdy se Lomová dozví, že její syn má přítele, nebo když její matce oznámí vážnou diagnózu, se autorčina potřeba vyprávět z bezpečí nadhledu střetává s faktem, že v nestylizovaném deníkovém formátu to dost dobře nejde – už proto, že si sepsala hlavní zásady přístupu k dílu, mezi něž patří mimo jiné nefabulovat, nepřekreslovat a neřešit publikovatelnost ani čtenáře. Právě intimní rodinné záležitosti pak vedou k pochybám, jak o něčem tak citlivém, jako je sexuální orien­tace, mrtvice či rakovina, vyprávět. „Jsem komiksový upír. Moje vlastní zlatá maminka má mrtvici a já z toho dělám nějaký za…ný vyprávění,“ poznamenává si kreslířka.

Komiksový deník Lucie Lomové je nejsilnější v běžných, sebeironických pozorováních, kdy autorka situační skicou a trefnou poznámkou reflektuje třeba svůj věk („Někdy si připadám jako Ötzi, co zamrznul v ledu. Nebo jako bych chvíli nedávala pozor, a najednou jsem stará“) nebo momentální pocit („Je mi smutno takovým klidným, nedramatickým způsobem“). A byť některá pozorování světa mohou působit naivně („V Moskvě je nepochopitelné, že tu stojí stále obrovská socha Marxe“), Lomová dovede tuto upřímnost zúročit díky citu pro lehkou absurditu dané situace. Třeba když s dcerou na státní svátek věší vlajku a uvažuje o tom, zda dnes „není možný bejt vlastenec normálním jednoduchým způsobem“, skončí scéna povzdechem: „Akorát jsme vedle nemuseli věšet to prádlo.“

Každý den je nový je jakožto komiksový deník v českém prostředí průkopnické dílo – na rozdíl třeba od Francie, kde je podobný žánr celkem běžný. Autorčino trmácení rokem 2017 jako by zároveň odpovídalo na otázku, proč tomu tak v místních podmínkách je. Nejenže takové projekty jen tak někdo nevydá, ale který „námezdní kreslíř“ je ochotný se s podobnými počiny po večerech mořit?