Emocionální sebepoškozování metalem

Po husákovské funkové superskupině, kterou si hudební publicista Karel Veselý vysnil v debutu Bomba funk (2017), se jeho druhá próza Kov noří do tísnivého světa blackmetalové kapely Killing ov Vorld. Grotesku odkazující na retro nostalgii po letech pozdního komunismu v novince střídá příběh emocio­nálního utrpení antihrdiny s přezdívkou Nikdo, jehož neradostných šedesát let života je načrtnuto v kapitolách s všeříkajícími názvy jako Bolest, Tma, Zlo, Prázdnota nebo Válka.

Metalová diktatura

Epizody ze života hlavní postavy jsou označeny roky, takže na přeskáčku sledujeme vývoj společnosti od hrdinova narození v roce 1981 až do roku 2041, kdy umírá. Budoucnost má v Kovu dystopický ráz – v roce 2024 ve volbách zvítězí metalová strana, která provede drastické reformy ve jménu satanismu a stvoří digitalizovanou společnost totálního dohledu, kastující obyvatele podle množství kreditů. Vše je zprivatizováno, lidé užívají psychofarmaka zvaná „lepšilky“ a zabavují se na sociální „emosíti“, kde kanalizují svou touhu po vzrušení, zatímco ve skutečném světě plní funkci poslušné výrobní síly. Metalový svět je tak zkarikovanou tržní ekonomikou plnou nenávisti, v níž lidé neberou ohledy na ostatní a řídí se heslem „postarej se o sebe“. Jak si ale Nikdo brzy uvědomí, tento nový řád, vyfantazírovaný členy kapely v devadesátkách během zhuleného rauše v maloměstské zkušebně, nemá se skutečným metalem nic společného: „Jejich metal je jiný než ten můj. Ten můj je o bolesti a odhodlání postavit se tváří v tvář marnosti všech věcí. Ten jejich jenom o nenávisti a sobectví.“

Metal ve spojení s užíváním drog, krádežemi a vandalismem nejprve funguje jako síla vymezující se proti zaběhlým zvyklostem, která díky své intenzitě dovoluje přežít šedivou realitu a zakusit skutečný život. Dystopický obrat k metalové diktatuře bohužel zůstává v mlze a v ději téměř není rozvinut, takže obrysy jeho fikční uvěřitelnosti jsou velmi nejisté a zavánějí samoúčelností, jakkoli je pravděpodobné, že mělo jít o metaforu situace, kdy se stane doktrínou kontrakulturní hnutí, jehož pravý a jediný smysl tkvěl v destruktivní opozici vůči normalizovanému životu. Black metal zde funguje nejen jako protest proti realitě, ale i jako akcelerátor zla, doslova jako jed otravující duši. Tento vyhrocený pohled ale pomíjí prostou touhu po extravagantní stylizaci a vymezení se skrze subkulturu, čímž podporuje oblíbené konzervativní stereotypy kladoucí rovnítko mezi metal a pálení kostelů či páchání rituálních vražd, což je podobně logické jako vyvozování přímé souvislosti mezi hraním násilných her a vystřílením spolužáků ze střední školy. Samotného autora sice nemůžeme z takového krátkého spojení podezřívat, ale ona přímá, jednostranná souvislost mezi hudbou a depresí se vine celým příběhem.

Poklidný tok marnosti

V české literatuře se tematizování vzdoru prostřednictvím black metalu objevuje v krátké době podruhé. Dospívání na maloměstě a vymezování se vůči většinové společnosti za pomoci hudby zpracovala Iva Hadj Moussa v povedené novele Démon ze sídliště (2021). Ačkoliv se oba autoři zaměřují na iniciaci v citlivém věku dospívání a hledání pevného bodu v životě, činí to diametrálně odlišným způsobem. Moussa nahlíží pubertální subkulturní protest jako naivní, ale cennou součást dospívání, zatímco Veselý rezignuje na vývoj postav a metal chápe jako virus, který proniká do lidského nitra a nevratně ho vtahuje do víru zmaru. Na rozdíl od Mous­sy, jejíž hrdinové nalézají naději, pro postavy Kovu neexistuje klid ani vykoupení.

Ačkoliv je Veselého ponor do lidských duší mnohem hlubší, důkladnější a dospělejší a ambice společenského přesahu jsou u Kovu nesrovnatelně větší než u Moussy, z pohledu soudržnosti příběhu je nakonec relevantnější téměř young adult novela Démon ze sídliště. Možná i proto, že obsahuje smíření skrze nahlédnutí vlastního strachu. Kov oproti tomu neustále ukazuje nové fasety marnosti a bezvýchodnosti, snaží se stylizovat další morózní definice života a nemožnosti úniku z jeho nízkosti, vrší nové definice nesmyslnosti bytí a variuje jistotu, že „nikdy už nic dobře neskončí“. Tento proud nihilismu lze samozřejmě chápat jako rozvíjení tezí, které se opakují v textech metalových kapel, jejichž úryvky uvozují jednotlivé kapitoly. Nakonec se ale ukazuje hlavně to, že z utrpení a sebetrýzně se snadno může stát macha, již přestaneme vnímat, a trpícímu jeho trýzeň přejeme zkrátka proto, že se v ní cítí dobře. V poslední kapitole se ostatně čtenář dozví, co už dávno ví: hlavní hrdina si své utrpení způsobuje sám.

Kov kromě této trýznivé introspekce otevírá i silná niterná témata, jako je sebevražda, smrt blízkých, výchova autistického dítěte, vztah bez lásky nebo odchod od rodiny. Přesto text působí jako mozaika obsedantních obrazů a témat, přičemž celek zůstává rozmlžený. Veselý nám tak zprostředkoval esenci subžánru DSBM (depressive suicidal black metal) a oddal se bolesti, utrpení a absenci smyslu: „Všechno dává smysl v tom, že žádný nemá. Žádná naděje ani šance na změnu nesmí narušit poklidný tok marnosti, v níž plavu. Stejně by to byly jen falešné iluze, které by mě dohnaly do ještě větší beznaděje.“

Navzdory výše řečenému je Kov v kontextu současné české literatury výjimečný. Mimo jiné proto, že se prostřednictvím extrémního žánru rozhodl prozkoumat hranici lidského a z hlediska tísně a absence smyslu popsat blasfemii a popření všeho, co je pro společnost ještě aspoň trochu svaté.

Autor poslouchá black metal.