Konec školního roku, poslední zvonění a prázdniny. Čas na chvilku zpomalí, nastává vhodný okamžik k ohlédnutí za přijímacími zkouškami na střední školy. Není to poprvé a nejspíš ani naposled, co podoba testů rozzlobila žáky i jejich rodiče. Některé otázky z matematického testu u přijímaček na osmiletá gymnázia neodpovídaly učivu stanovenému rámcovým vzdělávacím programem pro první stupeň základních škol. Jeden příklad za všechny: „Každá bytost na planetě Zorstar má právě tři nohy a zároveň má buď tři oči, nebo čtyři oči. Na náměstí se sešly bytosti, které měly dohromady 84 nohou. Mezi nimi bylo tříokých bytostí o 8 více než čtyřokých. Kolik očí měly dohromady všechny bytosti, které se sešly na náměstí?“ Vzhledem k tomu, že úloha byla určena jedenáctiletým dětem, které přicházely z prvního stupně, kde se rovnice o dvou neznámých ještě neučí, jde evidentně o zákeřný úkol. Snad existuje i jiná cesta výpočtu, nejsem učitelka matematiky, autor úlohy však nevzal v úvahu věk dítěte ani časový stres, toť jisté. A rozpaky vyvolávají i testy z češtiny. Z výuky na prvním stupni téměř vymizela poezie, básničky prý zbytečné zatěžují dětskou mysl… No, dobrá. Pak je ale nepochopitelné, proč test začíná rozborem básně Pavla Šruta Hrabě Drákula, která má osm slok! Skutečnost, že správné odpovědi na některé otázky nebyly jednoznačné, raději pomíjím a stejně tak i to, že samotná zadání mnohdy nebyla formulována právě příkladnou češtinou. Nejhorší ale je, že rodiče, aby alespoň trochu zvýšili šanci na úspěch svého dítěte, byli nepřímo nuceni zaplatit takzvané přípravné kursy. Jejich cena podle médií činila nejméně čtyři tisíce korun. Jak si ale mají poradit rodiny s více dětmi či nižšími příjmy? Je jich snad v Česku tak málo, že ani nestojí za řeč? Uvědomuje si politická moc, že nerovným přístupem k dětem negativně ovlivňuje vzdělanost společnosti? Výroky o bezplatnosti vzdělání, rovných šancích či rovnosti před zákonem, kterými se zaštiťuje každá vláda, jsou už dávno jen trapná rétorika. Platí, že dítě ze sociálně slabších poměrů nemá v naší zemi budoucnost. Nebo přesněji: vyšší a kvalitnější vzdělání je pro něj často nedosažitelné. Jak toto může dopustit stát, který si říká moderní, ohání se Evropskou unií a jako svou prioritu deklaruje vzdělání obyvatel? Otázek přibývá, odpovědi v nedohlednu.