Hledání Maršála

„Soudruhu Tito, bílá fialko, / tebe miluje veškerá mládež. / Soudruhu Tito, národní poklade…“ Dobře si pamatuji okamžik, kdy jsem tuto píseň, pocházející ještě z partyzánských dob, slyšela poprvé. Byla druhá polovina devadesátých let, v televizi běžel jeden ze západních dokumentů o dějinách Jugoslávie, které televizní stanice v souvislosti s probíhající válkou ochotně vysílaly, a moje máma se ozvala z vedlejší místnosti: „No to snad ne!“ Vzápětí ale dodala, že Tito „byl, jaký byl, ale alespoň tam dokázal sjednat pořádek“.

Podobně jako mnozí autokraté 20. století je i osoba Josipa Broze (jak znělo Titovo občanské jméno) opředená mnoha mýty a zavádějícími interpretacemi. Byl to brutální Stalinův žák, nebo prozíravý politik? Válečný hrdina, nebo komunistický papaláš? Kým doopravdy byl Tito, kterého obdivovaly politické elity Západu a který se nakonec rozhodl budovat moderní socialistický stát bez diktátu Moskvy, přičemž však zároveň až do konce života schvaloval kult své osobnosti? Monumentální životopis z pera slovinsko­-italského historika Jože Pirjevce Tito a jeho soudruzi (Tito in tovariši, 2011) nám umožňuje na tyto otázky aspoň částečně odpovědět.

Dva proudy

Biografická produkce týkající se Titovy osobnosti bývá dobově i ideologicky zatížena a lze ji rozdělit do dvou protichůdných proudů. První je apologetický a opírá se o politikovu oficiální biografii z roku 1953 napsanou Vladimirem Dedijerem (v osmdesátých letech vyšla doplněná a aktualizovaná verze). Druhý byl vůči jugoslávskému prezidentovi ostře kritický a zakládal se z velké míry na spisech Milovana Đilase, jednoho z politických architektů poválečné Jugoslávie, který se ovšem se směřováním komunistické strany rozešel, po roce 1953 se stal disidentem a na Západě si vydobyl pozici respektovaného kritika komunistických diktatur. Ačkoliv je inspirace oběma autory problematická a s jejich díly by se mělo zacházet spíše jako s historickými prameny, ještě na přelomu devadesátých a nultých let jimi byli jak postjugoslávští biografové, tak jejich zahraniční kolegové silně ovlivněni.

V českém prostředí ozvěnu dedijerovského přístupu představuje překlad popularizačně pojaté knihy Jaspera Ridleyho Tito. Životopis otce Jugoslávie (1994, česky 1995), která byla kvůli nedostatku jiných publikací ochotně čtena i vážnými zájemci o dějiny regionu. Spíše náhodou se místnímu knižnímu trhu vyhnula vlna zájmu o výklad novějších jugoslávských dějin z vyhraněně antikomunistických pozic. Taktéž k nám nedoputovaly bulvárně a „zahádologicky“ pojaté Titovy životopisy, pod kterými se prohýbaly police knihkupectví v balkánských zemích (kdo někdy navštívil srbský nebo chorvatský antikvariát, bude vědět, o čem mluvím). Pirjevcova práce tak v našem prostředí svým způsobem zaplňuje prázdné místo a má šanci stát se klíčovou publikací, z níž budou čerpat informace o socialistické Jugoslávii současní čtenáři.

Jazykově vybavení zájemci si nicméně mo­­hou vybírat z více titulů. Vedle Pirjevcovy knihy je patrně nejkomplexnější Titovou biografií práce chorvatských historiků Slavka a Iva Goldsteinových z roku 2018. Solidní popularizační kompilaci s názvem Tito. Der ewige Partisan (Tito – věčný partyzán, 2020) vytvořila německá autorka Marie­-Janine Calic. A existují i monografie zaměřené na konkrétní aspekty Titova vládnutí či edice dobových pramenů. Renesanci v současnosti zažívá i odborný zájem o dějiny předválečného jugoslávského komunistického hnutí.

Bez předsudků

Právě na pozadí současné produkce se Pirjevcova kniha jeví jako konzervativní počin. Vychází z autorova zaměření na politické dějiny 20. století a metodologicky se řídí pozitivistickou tradicí, v jejímž centru stojí zájem o psané prameny a faktografii orientovanou na důležité politické události. Vzhledem k její částečně průkopnické povaze se nicméně jedná o ambiciózní práci, která si navíc klade za cíl představit i biografie vybraných Titových spolupracovníků.

V mnohém fascinující příběh ctižádostivého chlapce z chudého regionu a multikulturní rodiny i jeho přerodu v levicového politika přibližuje Pirjevec bez sentimentu a bez předsudků. Ačkoliv zarazí strohost podkapitoly o Titově působení v čele předválečné Komunistické strany Jugoslávie, vzhledem k tomu, že dnes už existuje k této problematice další literatura, není ona stručnost fatální. Naopak mezi nejpodrobnější patří kapitola věnovaná Titovu působení v partyzánském hnutí. Detailně je pojednáno rané poválečné období, což představuje výrazný přínos knihy pro české publikum, které někdy ztrácí ze zřetele lokální specifika tehdejšího politického vývoje. I vzhledem k aktuální geopolitické situaci může čtenáře zaujmout roztržka se Stalinem a jugoslávské hledání vlastního místa na studenoválečné mapě světa.

Také v dalších částech knihy, k jejímž kladům patří čtivý styl a přehledná kompozice, najdeme množství faktografických zajímavostí, které většinovému čtenáři patrně nebudou známé – za všechny zmiňme například otázku možného Titova ocenění Nobelovou cenou za mír.

Soudruzi a soudružky

Jako největší nedostatek publikace se nakonec jeví její přílišná ambicióznost. Zatímco první kapitoly tvoří koherentní celek s jasným badatelským záměrem a pramennou základnou, druhá polovina knihy jednotící myšlenku postrádá a určitý pocit nedotažení zanechává i skromnější výběr zdrojů, z nichž Pirjevec vychází. Tematické těžiště se z osoby Josipa Broze posouvá k politickým dějinám Jugoslávie, přičemž mnohé podstatné otázky zůstávají pouze nastíněné a ponechané bez komplexnějšího výkladu. Rozpaky vzbuzuje i výběr dalších prezentovaných osobností jugoslávského komunismu, jimiž jsou Edvard Kardelj, Milovan Đilas a Aleksandar Ranković. Všichni zmínění mají důležité místo v poválečných dějinách země (Kardelj jakožto doživotní „muž číslo dvě“, Đilas i Ranković pak nejen jako výrazné osobnosti Komunistické strany Jugoslávie, ale i coby zástupci jejích „liberálních“ a „konzervativních“ proudů), nicméně pro úplnější obraz by bylo třeba tento výčet rozšířit o další jména.

Znatelná je například nepřítomnost veterána antifašistického odboje i dlouholetého ministra zahraničí Konstantina „Koči“ Popoviće, který měl velký vliv na utváření pozice Jugoslávie na mezinárodní scéně a jehož životní dráha představuje zajímavý příklad toho, jak se levicový intelektuál vyrovnával s reálpolitikou. Aniž bychom chtěli na popisovaná období aplikovat dnešní měřítka, do očí bije i to, že v Pirjevcově podání jsou dějiny jugoslávského komunismu především dějinami mocných mužů. Přitom bychom našli mnoho příkladů významných komunistek: zmínit můžeme například Kardeljovu manželku Pepcu, Jovanku Broz (která se nicméně objevila v části věnované Titovým partnerkám) nebo tvář chorvatského jara Savku Dabčević Kučar.

Při četbě knihy se zkrátka těžko ubráníme dojmu, že dnes by si rozbor Titova fenoménu zasloužil modernější zpracování, které by šlo nad rámec velké politiky a pomohlo objasnit například i to, nakolik vědomě Tito konstruoval svůj veřejný obraz a proč v tom byl – navzdory zjevné anachroničnosti svého kultu – tak úspěšný. Jedno je jasné: bez Tita a jugoslávského komunismu se dějiny Jugoslávie i mnohé rysy následnických zemí pochopit nedají. I proto je Pirjevcova kniha cenným přínosem.

Autorka je historička.