Jaderná askeze za válečného stavu

Padesátiletý Vasyl Antonenko se vydal 23. února na směnu ze Slavutyče do Prypjati. Obě města patří k nejmladším na Ukrajině – vybudovali je za Sovětského svazu, aby obsluhovala Černobylskou jadernou elektrárnu. Místní si je pamatují světlá, takřka bílá, prostorná a díky „mírovému atomu“ také bohatá. Prypjať byla městem energetiků do katastrofy v roce 1986, Slavutyč vyrostl po výbuchu reaktoru, poté, co se obyvatelstvo Prypjati muselo evakuovat. Teď je Prypjať městem opuštěným v mezičasí, které láká turisty z celého světa: vyschlý bazén, školní sešity odložené na lavici a ruské kolo, které se nikdy neroztočilo.

Vasyl cestou příměstským vlakem jako vždy přejel běloruskou hranici – v této části Polesí se Bělorusko zařezává do ukrajinského území – a znovu vjel na Ukrajinu. Nejkratší cesta ze Slavutyče k černobylské elektrárně totiž vede přes Bělorusko. Netrvá ani hodinu. Přes ukrajinské vnitrozemí by to bylo minimálně šest hodin.

Vasyl věděl, že někde tady, na běloruském území, jsou dislokované ruské jednotky. Média psala také o tom, že Rusové povedou útok na ukrajinské hlavní město přes černobylskou uzavřenou zónu. Navzdory stále ještě nebezpečné úrovni radiace, která místy několikanásobně převyšuje normu, jde o nejkratší cestu do Kyjeva. Vasylovi to dělalo starosti, ostatně jako každému, nikdo ale nemohl tušit, kdy přesně válka vypukne. Mohla začít už včera, ale stejně dobře až příští středu.

Jel do elektrárny jen na dvanáct hodin, kvůli radiaci se v uzavřené zóně dodnes nesmí zůstávat moc dlouho. Zaměstnanci se tu pořád střídají. Do zóny třiceti kilometrů kolem elektrárny se lidé jednou budou moci vrátit, snad už za půl století. Do desetikilometrové zóny se ovšem nejspíš nevrátí nikdy.

Vasyl pracuje v Prypjati na vodárenské správě, v podniku, který kdysi novotou zářící město zásoboval vodou. Teď zajišťuje vodu jenom pro jadernou elektrárnu – hlavně k ochlazování jaderného paliva. „Co by se stalo, kdyby voda přestala téct? To bych radši nezkoušel,“ směje se Vasyl. Sedíme v jeho bytě ve Slavutyči, od onoho rána 24. února, kdy Rusové vtrhli do černobylské zóny, už uplynul skoro rok.

Část ruských vojsk tehdy vyjela na Kyjev, kam je to odsud něco přes sto kilometrů. Měřicí stanice zaznamenaly zvýšenou úroveň radiace. Těžká vojenská technika nejspíš zvířila radioaktivní prach.

Jiná jednotka zůstala v uzavřené zóně a už v poledne ruští vojáci vstoupili do elektrárny – navzdory tomu, že mezinárodní normy válečného práva obsazování jaderných elektráren zakazují. Z více než stovky zaměstnanců a příslušníků národní gardy, kteří ji chránili, se stali rukojmí. Od té chvíle lidé až do částečné rotace personálu, která proběhla 20. března, pracovali čtyřiadvacet hodin denně. Spali střídavě na židlích, na stolech a na podlaze, vařili si ze zásob, které v elektrárně byly, a snažili se nepodléhat únavě, protože únava zvyšuje nebezpečí chyby.

Ze vzpomínek zaměstnanců vyplývá, že ruští vojáci neměli vůbec ponětí, co to vlastně černobylská elektrárna je. Tamní ošetřovatelka později v rozhovoru řekla, že elektrárna je jako monstrum, které spí ve vaší bezprostřední blízkosti. Lidé se báli, že ho Rusové probudí, a dělali všechno pro to, aby spalo dál.

Vedoucí směny zavolal na vodárenskou správu a řekl jim, ať všeho nechají a přijedou do elektrárny. Vasyl, hlídač a laborantka vyrazili. Tam už zatím zaměstnanci, kteří mohli podle protokolu opustit svá pracoviště, scházeli do protiradiačního krytu. Vasyl si vzpomíná, že vypadali sklíčeně: „Byli zmatení, chodili se svěšenými hlavami, nikdo nechápal, co mají Rusové v plánu a k čemu jim elektrárna vůbec bude.“

Když už byli v elektrárně, vedoucí směny Vasyla poprosil, aby se vrátil do Prypjati. Na týden. Datum určil od oka – to se lidé ještě snažili plánovat. Černobylská elektrárna stále potřebovala vodu, aby se mohlo chladit palivo. Jinak by roztavilo ochranné konstrukce a došlo by k úniku radiace. Tomu bylo třeba zabránit.

Tentokrát byla Prypjať dočista liduprázdná. Donedávna tu – i bez turistů – bylo víc lidí, než by se zdálo. „Prostě zadejte do googlu ‚byty, Prypjať, rekonstrukce‘. Budete koukat,“ směje se Vasyl. Co je to za lidi? Hledači samoty a nových zážitků.

Toho rána, kdy začalo ostřelování, se ve vodárně ukázali čtyři kluci. Tři z Dnipra, jeden ze Záporoží. Podle všeho se sem dostali nelegálně. Chtěli v uzavřené zóně natáhnout lano mezi dvěma patnáctipatrovými domy a přejít po něm. Ty patnáctipatrové domy stojí hned vedle vodárenské správy, v sousedství domu, v němž před evakuací bydlela s rodiči Vasylova žena.

Lano se klukům napnout nepodařilo – místo toho se adrenalinoví stalkeři dostali do pasti. Vůbec nevěděli, co se děje, ani co mají dělat. Vasyl s kolegy je proto vzali do elektrárny, kde jim našli práci v kuchyni. Romantika života v městě duchů ztratila svůj půvab: voda i jídlo by klukům za chvíli došly a odejít stejnou cestou, kterou se sem dostali, by nejspíš nebylo bezpečné – nikdo netušil, kolik okupantů zónu střeží.

Před návratem do Prypjati se Vasyl kluků vyptal, jak se sem dostali. Chtěl znát jejich trasu. Možná se mu ještě bude hodit.

Vasyl se narodil ve vesnici Stečanka poblíž Černobylu. Jeho rodina patřila ke staro­usedlíkům, kteří tu žili ještě před příchodem sovětské moci. Nepřijeli sem kvůli elektrárně, aby ji stavěli nebo v ní pracovali, ale také kvůli ní neopustili svou půdu – na rozdíl od mnoha jiných vesničanů, kteří se stali jejími zaměstnanci. Jako třeba rodiče jeho manželky, pocházející ze stejné vesnice.

Stavba elektrárny začala v roce 1970. Z vesnického dvorku Vasylovy rodiny bylo brzy vidět vysokánské chladicí věže, v okolí vznikly nové silnice a elektřina se objevila i v domech, kde ji dosud neměli. Mladí lidé z okolních vesnic i z celého SSSR přijížděli pracovat na elektrárně a stěhovali se do Prypjati, města budoucnosti, které jim rostlo před očima: nové parky, silnice, školy, prostorné byty. Všeho tu bylo dost, všichni tu byli spokojení – díky „mírovému atomu“.

Když v roce 1986 došlo ke katastrofě, Vasylovi bylo sedmnáct. Spolu s ostatními chlapci pomáhal evakuovat družstevní koně a krávy. „Hledali jsme je, sháněli je do stád a odváděli k autům. Vzpomínám, jak po rampách pomalu lezli na náklaďáky.“ Takhle si Vasyl ty dny zapamatoval: žalostný křik koní a krav, lidé s očima plnýma zármutku, zvlášť ti staří, kteří se nechtěli vzdát svého dobytka a ani sami nechtěli odjet.

Vesnici Stečanka pohltila radiace a potom les, takže po vojně se Vasyl vrátil už do nového domu za hranicemi „zóny“. Pro zaměstnance černobylské elektrárny evakuované z Prypjati se tehdy už stavělo nové město – Slavutyč. Stejně čisté, světlé a pohodlné. Byla tam práce, za kterou dobře platili.

Vasyl začal pracovat ve strojovně s turbínami. Opravoval je. „Místy tam byly extrémní teploty, bez speciálního obleku se tam nedalo, vypadal jsem jako kosmonaut,“ vzpomíná Vasyl a rukou naznačí pohyb, jako by si nasazoval masku.

V téhle práci se ze všeho nejvíc cenila rychlost. Občas dostal za minutu práce dva dny volna. Brzy si našetřil na dovolenou a odjel na Krym. „Jenže co to je za minutu, že se po ní musí osmačtyřicet hodin odpočívat?“

Na datum 15. prosince 2000 si Vasyl vzpomene okamžitě, protože právě tehdy elektrárnu vypnuli. Dál tu ovšem pracovaly tisíce lidí, kteří se starali o její další život. Podobný objekt nelze jen tak opustit, a tím spíš to platí pro zbytky jaderného paliva ve zničeném reaktoru, izolované ocelovým pláštěm. Tak se stalo, že byl Vasyl ráno 24. února 2022 uprostřed Prypjati na vodárenské správě. Na chodbě jeho bytu ve Slavutyči stojí boty, v nichž strávil nejdelší směnu v životě.

V prázdném městě bylo ticho a tma. Zněl tu jen šum vodovodních čerpadel a Vasylovy pomalé kroky. Když zůstal v celém městě dočista sám, dlouho zvažoval, proč k tomu všemu došlo. V nitru věřil, že to byla vůle Boží, tudíž se musí podvolit a strpět všechno, co ho ještě čeká. Vasyl je věřící člověk, který se aktivně účastní církevního života. Bůh a biblické citáty, na něž odkazuje i při obyčejném každodenním rozhovoru, mají v jeho životě důležité místo.

Ačkoliv se po celou dobu bál, že ho ruští vojáci sbalí a odvezou, dělal prostě svou práci – řídil čerpadla, reguloval přívod vody a sledoval ukazatele. Pro všechny případy si dal do tašky trochu jídla – pár konzerv a dva litry vody. Spoléhal na to, že kdyby se je Rusové rozhodli všechny odvézt, zachrání ho to, že se tu vyzná. Stezkami mohl dojít k Uži, řece svého dětství. Na samé hranici uzavřené zóny tam stojí klášter. Poprosil by mnichy, aby ho převezli přes řeku, a dostal by se do vesnic mimo uzavřenou zónu, kde měl příbuzné. Právě proto se čtyř stalkerů vyptával na jejich trasu. Nemohl si ale být jistý, jestli tam, u kláštera Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu, nejsou ruští vojáci. Klidně tam být mohli.

První noc a celý příští týden Vasyl osaměle procházel místnostmi, kde se rozléhalo hučení čerpadel a mísilo se s poštěkáváním psů za okny. Samotu sdílel se čtyřmi psy, kteří na vodárenské správě žili. Jídlo pro ně, stejně jako pro spoustu dalších prypjaťských psů, vozili dobrovolníci. Teď se s nimi Vasyl dělil o konzervy a zbytky obědů. Před válkou si občas pro některého z psů přišli vlci, teď se ale neukazovali. Dost možná se výbuchů báli stejně jako lidé.

Během směny se na vodárenské správě nespí. V jedné z místností ale zaměstnanci mají skříňku na věci a také starou pohovku, na které si občas můžou poležet. „Ta pohovka je tu nelegálně,“ říká Vasyl. „Dali ji sem ještě v době, kdy se k čištění vody používal plynný chlor. Je to nebezpečná, žíravá látka. Když ji člověk náhodou vdechne, udělá se mu špatně a je potřeba ho nechat, aby se natáhnul a odpočal si. Párkrát jsme na ni někoho uložili.“ Tady Vasyl v následujících dnech nocoval.

Kanonáda, dávky ze samopalů a výbuchy v něm vyvolávaly stísněnost, proto se modlil. Celých pětadvacet dní se každou volnou minutu oddával modlitbám k Bohu a četl si v Bibli, kterou si vzal s sebou. Někdo askezi hledá sám od sebe, tahle však byla vynucená.

„Jaderná poušť k modlitbám?“ ptám se.

„Možná spíš cela,“ směje se Vasyl.

Druhý týden přijel hlídač. Byli tu teď dva. Hlídač v Boha nevěřil, ale byl téhož názoru jako Vasyl – o všem už rozhodly jakési vyšší síly, na něž nemáme vliv, a stane se to, co se stát má.

Občas za Vasylem zajeli ruští vojáci. Chovali se nafoukaně, mluvili pohrdavě, a ať už byla řeč o čemkoliv, vždycky to skončilo tím, že se obnoví SSSR. Vasyl se narodil ještě za sovětské Ukrajiny, ale tyhle sentimenty pro něj byly nepochopitelné. „Moje babičky a dědové si tu žili sami pro sebe, a pak přišla sovětská moc, která lidem sebrala úplně všechno. Nechápal jsem, proč se po ní vojákům tak stýská.“

Věděl, že se Rusové zakopávají v uzavřené zóně, čímž se vystavují nebezpečí. Mohl jim to klidně říct, ale nikdo se ho neptal. „V Bibli stojí psáno, že když tě udeří, máš nastavit druhou tvář. Ale o tom, že ji máš nastavit, když bijí tvé příbuzné, nebo sám udeřit blízkého člověka, se tam neříká nic.“

Rusové se na vodárenské správě objevili proto, že elektrárna v důsledku ostřelování už první týden zůstala bez elektřiny. Nejenže čerpadla nemohla čerpat vodu, ale nefungovalo ani nic jiného. Vasyl z toho byl na nervy, protože věděl, že dodávky vody se nesmějí přerušit. Zbývalo jen pár dní do chvíle, kdy situace začne být kritická. „Elektrárna má určitou zásobu vody, ta ale moc dlouho nevydrží. Pak se palivo začne přehřívat a roztaví ochrannou vrstvu.“

Ředitel elektrárny Rusům vysvětloval, že bez elektřiny to prostě nejde, že dojde ke katastrofě. Elektrárna sice měla generátory, palivo ale scházelo. Ředitel byl naštěstí přesvědčivý. Ruští vojáci začali odlévat naftu z těžké techniky, která jela ostřelovat Kyjev. Celých pět dní jim Rusové odevzdávali skoro půlku své nafty, což mělo za následek, že některé z jejich tanků už nemohly pokračovat v cestě. Zaměstnanci elektrárny to pochopitelně považují za svůj přínos k obraně země.

Jeden generátor přivezli i na vodárenskou správu. Vasyl musel šetřit palivem i vodou. Mobilní signál v uzavřené zóně zmizel, on si ale už první den stihl z budky na kontrolním stanovišti u vjezdu do Prypjati přinést starý vytáčecí telefon – ještě předtím, než to tam vykradli ruští vojáci. V době, kdy v Prypjati nefungovala mobilní síť, tak měl Vasyl spojení nejen s elektrárnou, ale i s příbuznými. Nějakým zázrakem u něj doma zůstal starý analogový telefon, který už spousta lidí dávno nemá. Vasylova žena tak začala vyřizovat zprávy z elektrárny těm, kteří neměli žádné spojení s blízkými. Vasyl od ní zase dostával zprávy z Rusy bombardovaného okolí Černihova.

Obědy Vasylovi z elektrárny nejdřív přivážel řidič Voloďa, se kterým vždycky prohodil pár slov, nemohl se ale zdržet dlouho, aby Rusy neprovokoval. Později ruský generál nařídil, že Vasyla mají vozit na obědy do jídelny v elektrárně.

Tak se Vasyl začal jednou denně objevovat v elektrárně. „Byla tam strašná špína, válely se tam odpadky, nějaké hadry, špinavé oblečení. Lidé byli smutní a unavení. Viděl jsem členy národní gardy – dívky i chlapce –, kteří elektrárnu chránili. Rusové je všechny vzali do zajetí a oni tušili, že je jen tak nepustí. Občas jsem k někomu přistoupil a tiše mu řekl: ‚Poslyšte, já se za vás modlím. Všechno dobře dopadne.‘“

Zaměstnanci jídelny sotva stíhali vařit pro tři sta lidí, navzdory tomu se ale snažili na každého usmívat. Porce sice museli trochu zmenšit, aby vystačili se zásobami, přesto si ale Vasyl vzpomíná, že vyčerpané kuchařky dělaly dokonce i lívance. Vasyl myslel i na to, aby sem tam nějaké zbytky po Rusech vzal pro psy. Všiml si, že se nenajedí dosyta, a dva silnější už začali dorážet na slabšího.

Dvacátého čtvrtého dne dlouhé okupační směny zaměstnancům oznámili, že část personálu pojede domů – vystřídají je. Posadili lidi do autobusů a odvezli je přes území Běloruska, stejnou cestou, kterou sem 23. února přijel i Vasyl.

V Bělorusku zaměstnance elektrárny kontrolovali a prohlíželi, jako by všechno, co Rusové dělali, bylo naprosto legální. Cesta domů pokračovala přes vodní nádrž, okupanti se ale nepostarali o převoz přes řeku. Unaveným lidem z elektrárny naštěstí nabídli pomoc dva rybáři z pohraniční ukrajinské vesnice. Anatolij a Serhij převáželi lidi na dřevěné loďce vlastní výroby – a celou tu dobu je drželi na mušce Rusové, kteří trvali na tom, že loďka musí být otevřená, bez přístřešku, který by chránil posádku před deštěm, a že musí plout bez světla, ačkoliv se za těch zimních dnů stmívalo brzy. I tak se rybáři stihli během dne pětadvacetkrát otočit.

Vasyl hleděl do temnoty a trochu se bál, člun byl totiž opravdu primitivní a zdálo se, že nebýt dovednosti rybářů, šel by v tu ránu pod hladinu. Cítil však také bezmezný vděk Bohu i lidem za to, že přece jen mohl opustit svou nedobrovolnou celu, v níž dělal všechno, co mohl, aby jaderné monstrum dál spalo.

Z ukrajinského originálu Jadernyj asketyzm vojennoho stanu přeložil Miroslav Tomek. Redakčně zkráceno.