Přeložil Jiří Pechar
Dokořán 2022, 304 s.
Román Naruby z roku 1884, mnohým čtenářům známý ve starém překladu Arnošta Procházky, je klíčovým literárním dílem éry dekadence. Francouzský spisovatel Joris-Karl Huysmans v něm popisuje záliby neurastenického potomka šlechtického rodu des Esseintese, který přesycen rafinovaným drážděním všech smyslů prchá ze zhýralé Paříže do venkovské klauzury. Jednoduchý děj střídají popisy vnitřních útrap způsobených neurózou i vnějších nesnází, jako je deštivé počasí, vedro a vlastně většina projevů okolního světa. Des Esseintes se noří do vzpomínek, manýristicky popisuje dekory, vybavení interiéru či oblíbené odstíny a zároveň se urputně snaží rozptýlit. V jednotlivých kapitolách se tematicky zaměřuje na své estetické preference, ať už se jedná o vůně, literární díla nebo obrazy Gustava Moreaua. Dodejme, že vypravěč při hodnocení umění dokáže suverénně přejít od oblíbené hudby k vychutnávání speciální výživy prostřednictvím klystýru. Pozoruhodné jsou kapitoly XII a XIII, v nichž autor hrdinovými slovy komentuje své oblíbené spisovatele. Už z předmluvy, psané dvacet let po vydání románu, je zřejmé, že Huysmans byl nesmlouvavý a velmi přesný kritik; v pasážích věnovaných Baudelairovi, Poeovi, Barbeymu d’Aurevilly i některým starším katolickým autorům překvapí jeho schopnost evokace, vystižení jádra díla i jedovatý ostrovtip, s nímž deklasuje módní, odvozená či fádní díla. Pozice uprchlíka před světem, která des Esseintese zachraňuje a zároveň ničí, dává na pozadí rachitického estétství zaznít dodnes nosným společenskokritickým a misantropickým stanoviskům.