Jsme zranitelná skupina

Ukrajinské úřady vám neprodloužily akreditaci. Jak si to vysvětlujete?

Požádal jsem o akreditaci spolu se svým týmem už v březnu. Můj případ ale začali řešit až na konci dubna, tři dny před expirací původní akreditace. Bylo to záměrné zpoždění, nebo ne? Každopádně ohrozilo naše reportování z Ukrajiny. Namísto pokrývání ruského útoku na civilní dům v Umani jsem musel jít na výslech bezpečnostní služby SBU. Jako Ukrajinci pokrývajícímu tuhle válku mi největší starost dělá, že lidé i média už jsou z války i z Ukrajiny unavení a mediální zájem klesá. Proto si myslím, že jakékoliv překážky, které novinářům klade do cesty ukrajinská vláda, jsou nepřijatelné.

Další problém je, že naše vláda nerozumí roli médií na Západě, pro něž pracuji i já. Novináři ovlivňují, jak válku vidí lidé v zahraničí, což zase určuje, jak se k válce stavějí jejich vlády, které Ukrajině posílají pomoc. Jsem Ukrajinec a chci, aby má země vyhrála. Chci se vrátit domů na dočasně okupované území a zdokumentovat, co Rusové udělali s mým městem, jak se to tam změnilo. K tomu je ale potřeba, aby nás svět podporoval. Situace, kdy musím vyjednávat s autoritami, jen abych dokázal, že jako novinář pracuji na Ukrajině už devět let, tedy nepoškozuje jen mě. V našem týmu vtipkujeme, že akreditace není nic víc než kus papíru, který dokládá, že máte jako novinář právo na to jít se nechat zastřelit na frontě. Reportovat z fronty není zábava.

A dostanete se tam vůbec? Pokud vím, ukrajinská vláda rozdělila část území kolem frontové linie na červenou, žlutou a zelenou zónu, přičemž do první novináři nesmějí, do druhé jen s oficiálním doprovodem…

To je další problém. Byl jsem jedním z těch, kteří prosazovali jasná pravidla pro všechny – bez ohledu na to, zda jste profesionální novinář, nebo absolvent žurnalistiky. Aby mohl každý dělat svou práci a nést tatáž rizika spojená s informováním o válce. Jenže zóny, které navrhly ukrajinské ozbrojené síly, jsou nejasné a netransparentní. Někdy otevřu instagram a vidím, že se některý novinář nebo blogger dostal do červené zóny. To mě frustruje víc než fakt, že zóny existují – ta nerovnost při schvalování přístupu. Například do Chersonu se bez problémů dostane civilista, ale jako novinář nemáte šanci, bez povolení vás zbaví akreditace. A nejde o odhalování vojenských tajemství – jde o vyprávění o životě civilistů. Proč o něm nemůžu reportovat?

Z čeho nerovnost v přístupu do zón plyne?

Každý si stěžuje na televize, hlavně ty americké, že mají do válečných zón lepší přístup. Znám ale jejich reportéry a vím, že to tak není – televize prostě mají víc zdrojů. Není to o privilegiích. Vím, jak tvrdě pracují.

Každopádně to, co vláda zavedla, je šílené. V prvních měsících invaze byli novináři všude – a daleko za hranicí rizika. Proto tu byly případy jako Max Levin, Oleksandra Kuvšynova nebo Brent Renaud, kteří byli zabiti v prvních měsících po invazi. Ale neumím si představit, že by Jevhen Maloletka a Mstyslav Černov natočili dokument 20 dní v Mariu­polu, kdyby se na ně nalepil nějaký tiskový úředník a říkal jim, že to je červená zóna. Základní problém je tedy v tom, že máme vládu, která je nepřátelská k novinařině a snaží se v zájmu vojenského vítězství nad námi uplatňovat kontrolu. Ale zároveň je tu ukrajinská společnost, která se snaží přežít, vyhrát válku a bránit se. A tomu zóny pokaždé nepomáhají. Je pravda, že někteří novináři jsou prostě neprofesio­nální blbci, kteří ohrožují vojáky i své zdroje, ale takové případy by měly být řešeny zvlášť a hlavně seberegulací profesní komunity – pokud tedy někdo nespáchá zločin.

Proč se tedy přístup tolik omezil?

Nejdřív tu byl krizový režim a panika. Novináři i vláda byli v šoku. Vojáci vzali vybavení a začali bojovat, novináři vzali foťáky a začali válku dokumentovat. Později systém ten šok vstřebal, lidé se adaptovali a začaly regulace. Potíž je v tom, že Ukrajina stále prochází transformací. Není to dlouhodobě ustavená demokracie s nastavenými procesy. Naopak, testují se zde různé přístupy, což je teď dvojnásobná výzva, protože jsme ve válce. Ale jsme také ve válce za demokracii. Bohužel naše vláda někdy rozhoduje hloupě – dokonce i v době hrdinského boje proti ruské agresi dělá hloupá rozhodnutí, a protože je stanné právo, má více možností řídit a velet. Zpětnou vazbu od novinářské komunity si přitom moc nepřipouští. Neznamená to, že je tu všude vojenská cenzura. Pořád máme příležitost se v situaci samostatně orientovat. Jako novináři ale musíme bojovat za demokracii. V určitém smyslu tak novináři na Ukrajině bojují na dvou frontách – hlavně ti místní. Snaží se adaptovat zemi na evropské standardy a zároveň je tu reálná válka, v níž umírají kamarádi a kolegové, válka, ve které vás Rusové chtějí zabít, zničit vaši kulturu i krajinu. Takže válka se odehrává na různých úrovních, které zahrnují celou společnost. Proto je to tak složité.

Jak chápete vztah mezi těmi dvěma válkami?

Hlavní problém představuje autocenzura. Informační prostor není vakuum – když jako novinář mlčíte, vaše místo zaberou ruské dezinformace, anebo vládní narativy o tom, že všechno je v pořádku a vyhráváme. Prosazuji rozumnou míru otevřenosti. Pokud může informace poškodit vojáky na frontě nebo bezpečnost civilistů, například když prozrazuje, jak funguje protiletecká obrana, neměla by být zveřejněna. Ale necenzuroval bych pocity vojáků na frontě – třeba když někdo řekne, že tu válku nenávidí. Nechápu, proč bych neměl reportovat o civilistech na frontě, jejichž dům ostřelovala ruská armáda…

Je to křehká rovnováha. Neříkám, že transparentnost všechno vyřeší, Rusko se stáhne a budeme tu mít demokratický wonderland. Měla by ale existovat rozumná rovnováha mezi touhou zvítězit a možností přinášet informace a příběhy. A novináři by rozhodně neměli být poslední v řadě – mít nejmenší možnost přístupu a nejvíc problémů spojených s prací. Už tak jsme zranitelná skupina, protože na nás útočí Rusové, v jejichž zájmu není, abychom válku dokumentovali. A navíc za sebou nemáme nikoho kromě publika.

Může udělení akreditace souviset s názory daného novináře na vládní politiku?

To bych neřekl. Kdyby to bylo o osobním tlaku, byla by na tom Ukrajina hodně špatně. Spíš jde o to, že procházíme obdobím transformace, kterým prošla Česká republika, a některé procesy jsou prostě zatím nedokonalé. Pocházím ale z Doněcku a může jít o stigmatizaci vnitřně vysídlených lidí z východní Ukrajiny, kterou tu máme od roku 2014. Pořád musíme vládě něco dokazovat. Nejsem koneckonců jediný, komu akreditaci neprodloužili, jen o tom mluvím veřejně.

Jak současnou situaci jako novináři zvládáte psychicky?

Je těžké si na to zvyknout. Je to vlastně další válka, kterou vedeme – se sebou samými a se svou hlavou. Někdy je to katastrofa – můžete být sebeprofesionálnější a sebetvrdší, před válkou neutečete. Válka spotřebovává veškerou vaši emocionální kapacitu. Nemůžete vytvářet nic nového, váš svět se zúží na otázky života a smrti. Válečná novinařina je pro mysl extrémně toxická. A fakt je, že máme zničené mozky. Nejdůležitější je všímat si toho a nebát se požádat o pomoc, třeba terapeutickou. A také odpočívat. Já třeba vždycky, když se vrátím do Kyjeva, jdu na badminton. Klíčové slovo téhle války není vítězství, ale odolnost – schopnost přežít peklo a znovu se postavit na nohy.

Rozhovor vznikl 9. června 2022, kdy byl Skyba měsíc a půl bez novinářské akreditace. Čtyři dny po pořízení rozhovoru mu byla – patrně i díky medializaci případu a podpoře zahraničních novinářů – akreditace obnovena.