Lexikografie války

Jedním z důležitých specifik současného rusko­-ukrajinského konfliktu je fakt, že se děje v éře všudypřítomného internetu. Záběry doutnajících měst či vodou zaplavené Chersonské oblasti, stejně jako ohromné množství písemných svědectví se šíří s intenzitou, jakou jsme – jako obyvatelé Evropy – ještě nezažili. To má samozřejmě dopad i na literární produkci a vůbec literární obraz války. Spisovatelé a spisovatelky publikují svou tvorbu na sociálních sítích, kde dále čile žije a lidem traumatizovaným nebo i bojujícím o přežití zjevně dává něco zásadně důležitého, co dokážeme z pohodlí svých gaučů stěží pochopit. Odhodlání nenechat se umlčet ovšem demonstrují i ukrajinské kulturní instituce – mimo jiné množstvím autorských čtení, debat, vydáváním nových původních i překladových knih nebo pořádáním tak velkých akcí, jakou je kyjevský veletrh Knižní Arzenál, který letos proběhl o posledním červnovém víkendu.

Restartovat řeč

Aktuálně v literární produkci dominuje poezie, která oproti próze může vznikat rychleji, a bezprostředně tak reagovat na probíhající události. Současná ukrajinská básnická tvorba má často podobu lakonického svědectví či spontánní modlitby a je téměř zbavena metafor. Básnířka Halyna Kruk ji nazvala „poezií emocionálního faktu“ a popsala jako „účelnou a rituální, příliš primitivní ve svých emocích, příliš subjektivní, příliš patetickou a netolerantní“. Je to poezie, jež se navrací ke svým kořenům a snaží se pojmenovat sdílené trauma, aby tak přinesla úlevu a svědčila o bezpráví a hrůzách, které by jinak mohly zůstat zapomenuty.

I přes množství textů se nicméně nad touto tvorbou neustále vznáší otázka, zda je dnes vůbec možné psát, a pokud ano, o čem má literatura vypovídat. Jaké je její poslání v čase hluboké krize, vprostřed ozbrojeného konfliktu? Hledat definitivní odpovědi by bylo troufalé, jistý klíč k nim však může poskytnout další otázka, která se vynořuje po jejich boku a zároveň se zdá být vůbec nejpalčivější: totiž jak psát. Jedním z důsledků je skutečnost, že zásadně postihuje také sám jazyk. Ten se pod jejím tlakem přetváří, hroutí se do sebe a vzpírá se dřívějšímu užívání. Básnířka Ljubov Jakymčuk (v rozhovoru pro A2 č. 17/2022) mluví o inflaci slov, jež ztrácejí svou váhu a rychle mění svůj význam, o pociťované nejistotě při jejich používání a o potřebě vymýšlet nové způsoby pro zachycení nové zkušenosti.

Spisovatel Serhij Žadan v předmluvě k antologii reportáží 77 dniv ljutoho (77 dní února, 2022) varuje před „otupělostí, umrtvělostí a zamlklostí“ způsobenou tím, že slova ztrácejí svou účinnost, a vyjadřuje potřebu „restartovat řeč, znovu smontovat její hlavní mechanismy, znovu pojmenovat to, co je elementární a důležité“, aby bylo v budoucnu vůbec možné o aktuálních událostech a prožitcích pravdivě vyprávět. Literatura se tedy ocitla ve stavu, kdy má najednou před sebou ještě neopracovanou matérii, skládající se z metamorfujících slov­-améb, bujících slov­-nádorů, slov poztrácených a slov znovunalezených. Co si s nimi počít?

Slovník z nádraží

Pozoruhodným příspěvkem k těmto úvahám se stala nedávno publikovaná kniha Slovnyk vijny (Slovník války, 2023; ve slovenském překladu kniha vyšla pod názvem Slovník vojny). Básník, překladatel a literární vědec Ostap Slyvynskyj ji sestavil z vyprávění, která vyslechl na lvovském nádraží, jež se stalo v prvních měsících invaze jedním z hlavních cestovních uzlů pro uprchlíky z východních částí země. K jejímu napsání ho přiměla právě radikální změna jazyka: „Některé významy se otupují jako nůž o kámen a potřebují naostřit. Jiné se naopak stávají tak ostrými, že je možné se o ně zranit. Některá slova odumírají a opadávají jako listy. Další se vynořují z pozapomenuté minulosti a znovu začínají něco znamenat, stávají se důležitými,“ píše v předmluvě.

Svým příběhem do slovníku přispěli lidé, kteří museli opustit své domovy, dobrovolníci, lékařský personál, vojáci, zkrátka ti, kdo se objevili na lvovském nádraží, ať už tam hledali pomoc, nebo ji nabízeli. Sbírka obsahuje 76 hesel, rozsahem i stylem podobně minimalistických jako hesla běžného výkladového slovníku. Týkají se maličkostí, které lidem pomáhají překonat mezní situace („medvěd“, „gril“), předmětů, na nichž lidé lpí („smetí“, „hvězda“, „kanárek“) nebo věcí spojených s určitou emocí („dům“, „kakao“, „země“). Trauma, utrpení či smrt se zpřítomňují v dětské hračce, lahvičce s kondicionérem, pytlích s tříděným odpadem; bolest se asociuje se zápachem masa a potu, strach s tetováním („blesk“)… A některá slova zcela mění svůj smysl pod náporem nové skutečnosti („svatba“, „jeskyně“).

Litanie i svědectví

Ačkoliv Slyvynskyj v úvodu prohlašuje, že se jedná o autentické záznamy, do kterých zasahoval jen minimálně a v nejnutnějších případech, máme pocit, že čteme pečlivě stylizované umělecké dílo, sbírku básní v próze spíše než neopracované vzpomínky. Tím, co autor zaznamenává a co vypouští, jakým způsobem spontánní narativní proud rytmizuje, kde umocní napětí novým odstavcem či prázdným řádkem, a především, jaké výrazy staví do středu příběhů jako symboly, kolem nichž se utváří svět nových významů – tím vším se Slovník války stává silným literárním gestem.

Ačkoliv se jednotlivá „hesla“ od běžného slovníku liší svou narativitou, přibližují se mu maximálním soustředěním na centrální pojem a stylovou strohostí. Nezaujatý popis a absence subjektivních soudů činí z vypravěčů pouhé pozorovatele a zprostředkovatele. Heslo „hřib“ tak zní: „Jdu na poštu. Celým tělem cítím hlasitý výbuch. Otáčím se. Za vesnicí stoupá k nebi hřib černého dýmu. Podél cesty mlčky stojí další lidé. Lidé upřeně hledí na hřib. Hřib dýmu se vznáší k nebi. Lidé se dívají. Hřib roste. Lidé se dívají. Hřib se začíná rozptylovat. Lidé se dívají. Hřib se rozplyne do černošedého mraku a zmizí za stromy. Lidé se odvracejí a jdou si po svém. Na svět se vracejí zvuky.“ Jiné heslo je nadepsáno „zvířata“: „Žena se třemi dětmi a třiceti hřivnami na účtu. A s kočkou. / Žena se dvěma dětmi a dvěma kočkami. / Žena se synem a psem z útulku (‚Už jednou ho opustili, nemohla jsem ho opustit znovu‘).“

Z tohoto oblouku mezi rituální řečí litanií a modliteb a přímým, průzračným jazykem svědectví a všednodennosti k nám promlouvá a dovolává se naší pozornosti ukrajinská literatura. Abstraktum na jedné a konkrétum na druhé straně spojuje strohost výrazu, absence obrazného vyjadřování, ustrnutí a koncentrace na daný okamžik. Spíše než snaha o dokumentární zápis ale v nitru této poetiky leží pocit zodpovědnosti za váhu a sílu slova.

Autorka je komparatistka.