Little Mariupol

Jednoho dne do kavárny Little Mariupol v Dnipru přišla dívka a přinesla hliněný džbán. Volodymyr – majitel podniku, který ten den zrovna připravoval návštěvníkům kávu – si s ní nestihl promluvit, protože dívka hned zase odešla.

Džbán umístili na polici mezi jiné artefakty upomínající na město, podle něhož se podnik jmenuje: lidové panenky motanky, obrazy, knihy, vlajky. Ze stručného dívčina vysvětlení stačili pochopit jen to, že ho kdosi nějak (neznámo kdo a kdy) dokázal vyvézt z Mariu­polu, kde byl součástí sbírky Muzea ukrajinské etnografie při Chrámu svatého Petra Mohyly. Džbán nabyl zvláštního významu, protože okupanti město vyrabovali a zničili.

 

Ztracený chrám, přeživší lidé

Chrám Petra Mohyly býval v Mariupolu známý nejen mezi věřícími Pravoslavné církve Ukrajiny. Od konce devadesátých let tady působila charitativní jídelna pro potřebné. Před několika lety se k služebníkům chrámu přidal místní aktivista Kyrylo Dolimbajev, který z náboženského střediska vytvořil velké a stále se rozvíjející kulturní centrum s náboženskou i laickou složkou. Byla zde založena knihovna ukrajinské literatury, fungovala tu škola hry na banduru, kursy cizích jazyků a lidových řemesel. Knihovna byla pojmenována na počest básníka a disidenta Vasyla Stusa, škola bandury zase po sólistovi Pařížské opery Vasylu Slipakovi, který šel po vypuknutí ruské agrese na východě Ukrajiny jako dobrovolník na frontu a zahynul v roce 2016.

Chrám, který stojí poblíž moře, zvnějšku vyzdobili petrykivskou malbou, což je druh dekorativně­-ornamentální ukrajinské lidové malby. Jsou pro ni typické různé odstíny červené a žluté barvy, avšak v Mariupolu navzdory této tradici zvolili modrou a bílou, což mělo symbolizovat moře.

Ještě v lednu 2022 Kyrylo plánoval zřídit azyl pro oběti domácího násilí, rehabilitační centrum pro vojáky a dětskou sportovní školu. Nejambicióznějším snem bylo založení duchovního semináře, protože metropolita Petro Mohyla, jemuž je chrám zasvěcen, byl zakladatelem jedné z nejstarších ukrajinských univerzit, Kyjevsko­-mohyljanské akademie. Koncem února ale Kyrylo musel všeho nechat a z Mariupolu odjet. Byl varován, že Rusové zařadili jeho jméno na své „popravčí seznamy“: byl ve městě známý jako aktivista, a tetování s tryzubem a ukrajinskou lidovou výšivkou by ho stejně prozradilo.

Co je známo o dalším osudu chrámu? Nejdřív okupanti prohlašovali, že se ho chystají zničit úplně. Pak si to rozmysleli a rozhodli se nakvartýrovat tam vlastní pravoslavnou církev, podřízenou Moskvě. Sedm tisíc knih z knihovny spálili, bandury roztřískali, zničili muzejní sbírky. Z mariupolského kulturního a náboženského střediska zůstalo jen to nejdůležitější – lidé, kterým se povedlo dostat z města ještě před okupací.

Do Dnipra přijíždí hodně běženců z měst u fronty, mezi nimi také celá komunita kolem chrámu Petra Mohyly. Týden po začátku plnohodnotné invaze vytvořili v místní autodílně humanitární hub. Ze začátku vydávali humanitární pomoc padesáti lidem denně, nyní dokážou obsloužit až dva a půl tisíce příchozích. Středisko pojmenovali „Dobré ráno, jsme z Mariupolu“, což je parafráze výrazu, který se stal populárním pozdravem po začátku invaze. Původně zněl „Dobrý večer, jsme z Ukrajiny“, ale Mariupolci si ho upravili po svém.

S organizací každodenní práce Kyrylovi pomáhají spoluzakladatelé centra – komunita chrámu Petra Mohyly. Mezi nimi i Maryna Pereťaťko, farářova dcera, která pracovala v chrámové kuchyni a v knihovně Vasyla Stusa, a její bratr Roman, vojenský kaplan, který teď mimo jiné převáží auta pro vojáky.

Maryna říká, že dokud to šlo, nechtěla Mariu­­pol opouštět, ale nakonec ji přemluvili. Hodně Romanových kolegů z pohraničního oddílu zahynulo nebo skončilo v zajetí. Do zajetí se dostala i Valerija Kyrylenko, jedna z žákyň školy Vasyla Slipaka. Loni měla s přítelem Andrijem Subotinem svatbu v továrním komplexu Azovstal, obklíčeném Rusy. Snubní prsteny si udělali z alobalu. Tři dny nato Andrij zahynul. Kyrylo vzpomínal, že ten den na dvoře chrámu výbuch zničil jedličku, kterou jim Andrij s Valerijí věnovali. Andrijovo tělo se z Azovstalu pořád nepodařilo získat, Valerija strávila skoro rok v zajetí. Propustili ji 10. dubna 2023, den po katolických Velikonocích.

„Pamatuju si, jak jsem jednou ráno šla v Mariupolu z domu pro vodu. Už byly slyšet výbuchy dopadajících střel. Přistoupila ke mně paní, stoupla si do fronty a pak se rozplakala. Začala jsem ji uklidňovat, říkala jsem, že to bude dobré. A ona na to: ‚Já jsem z Doněcku‘,“ vzpomíná Maryna.

V současnosti do humanitárního centra přichází hodně přesídlenců, kteří přišli o domov už podruhé – po roce 2014 odjeli z Doněcké a Luhanské oblasti do měst, která jsou teď okupována nebo leží v blízkosti fronty.

„Tady v Dnipru nám nejdřív přidělili několik místností, pak jsme se rozrostli a postupně ‚okupovali‘ zbytek autodílny. Devadesát procent dobrovolníků jsou přesídlenci jako my. Nejdřív si sem chodili pro pomoc, pak tu zůstali, aby také pomáhali.“

Zatímco v Dnipru rostl humanitární hub, ve zpola obklíčeném Mariupolu lidé ještě několik týdnů dostávali jídlo v chrámu Petra Mohyly díky zásobám tamější kuchyně a tomu, co se povedlo dovézt na začátku války. Marynin otec odjel z Mariupolu až měsíc po své ženě a dětech. Byli přesvědčení, že jedou pryč tak na dva dny, ani si nevzali dost oblečení. Na otázku, zda se po konci okupace vrátí domů, Maryna odpovídá rychle a bez rozmyšlení: „Samozřejmě, že se vrátíme.“

 

Malý Mariupol

Jednoho dne Kyrylo mezi lidmi, kteří si přišli pro humanitární pomoc, potkal rodinu z Mariupolu – matku a dceru. Dívka po bombardování ztratila schopnost mluvit a odmítala jíst. Kyrylo se zamyslel, kde a jak by se pro takové lidi dala zorganizovat psychologická pomoc. V hubu se tehdy nic takového udělat nedalo.

„V červnu jsme spustili rezidenci ‚Svobodný prostor – Little Mariupol‘. Obnovili jsme knihovnu, kterou Rusové v Mariupolu spálili, poskytujeme tu bezplatné psychologické a právní konzultace. Pomáháme jak civilistům, tak vojákům. Vybíráme peníze na dárky dětem, které utrpěly válkou: v létě to byly sny typu jízdní kolo, s blížícím se školním rokem pak elektronika pro distanční výuku. Nejneobvyklejší přání? Vzpomínám si na jednu holku, která si přála křečka. Chtěla, aby se jmenoval Karyna a aby měl ‚kouzelný domeček‘. Při hledání domku pro křečka jsem oběhal celé Dnipro,“ vzpomíná Kyrylo.

Vlastního syna, manželku a domácí mazlíčky – dva mopsy – neviděl víc než rok: jsou v Německu. O tom, co se stalo s jeho rodným městem, se Kyrylo příliš nezmiňuje, spíš mluví o plánech do budoucna. Říká, že nechce moc myslet na okupaci, protože stejně nic neovlivní. Stačí mu to, co ví.

„Po deokupaci tam samozřejmě přijedu s humanitární misí. Ale žít už tam nebudu. Z mého bytu je výhled na divadlo, kam Rusové shodili bombu, když se tam schovávali lidi. Jak žít s vědomím toho, co se tam stalo? To město je jak hřbitov. O svém bytě vím jen to, že je celý a že tam teď někdo bydlí. Co se stalo s věcmi? Nemám tušení, byli tam kadyrovci. Ukradli pračku – prostě klasika. Také odnesli bižuterii mé ženy – ale jen tu levnou, vzácné benátské sklo nechali, možná neznali jeho cenu. Synovi rozbili monitor. Říkám si: Proč to děláte? Když už, tak si ho vemte do té své Moskovie, ne?“

Začít v Dnipru od nuly se vším, co se za posledních několik let povedlo zorganizovat v Mariupolu, dokázal Kyrylo díky úsporám, za které pronajal prostory pro rezidenci. Pak se přidali západní donoři. Ale věčně se takhle pracovat nedá. Kyrylo uvažoval, jak by si na sebe humanitární centra mohla vydělat v dlouhodobé perspektivě, a pustil se do sociálního podnikání. Tak při rezidenci vznikla první kavárna, potom se přidaly dvě další. Všechny je spojuje název Little Mariupol, dvě novější mají přídomek „Svoji“ a „The Best Inside“. Jsou to malé pobočky okupovaného města. Na zdech visí obrazy s budovami, které už neexistují. Poblíž rezidence byl otevřen obchod Little Mariupol Local Food a ještě jeden menší sklad humanitární pomoci.

„Spojujeme humanitární iniciativy s těmi podnikatelskými. Podporujeme živnostníky, kteří museli přesídlit z okupovaných území nebo teprve chtějí obnovit svou živnost v Dnipru. Naší podmínkou je, že to musí být transparentní. Ekonomika je teď v troskách a dál to bude ještě horší, takže se malý a střední byznys musí podporovat. Pomáhá nám to platit nájem a energie v místech, která poskytují prostor bezplatným iniciativám pro přesídlence. Je to v souladu s ideou, že byznysové iniciativy mají pomáhat v humanitární a sociál­ní sféře.“

První podnik si vzal na starost Volodymyr Lychačov – také Mariupolec, majitel několika kaváren s názvem „Káva, čaj a jiné koloniální zboží“. Právě jemu na začátku tohoto příběhu předala neznámá dívka džbán z Mariupolu.

„Jedna z kaváren fungovala už patnáct let, celkem byly tři, ale před plnohodnotnou válkou jsem jednu zavřel. Ostatní také zanikly. Jedna se ještě chvíli držela, protože ji hlídali mí přátelé, ale nakonec ji taky vydrancovali. Ničeho nelituju – možná, že nějaká tabulka čokolády zachránila něčí život.“

Při odjezdu z Mariupolu si Volodymyr stejně jako mnozí myslel, že to není nadlouho. Ubytoval se u přítele v blízké vsi. Ale čas plynul a on po nocích viděl, jak město hoří. Rodina se rozhodla jet dál.

Nový podnik zakládal od nuly. Sám vybíral druhy kávy a čaje. Pečivo, které kavárna nabízí, připravují přesídlenci nebo obyvatelé měst u fronty. Mezi návštěvníky jsou často Volodymyrovy děti a pracuje tu i jeho žena. S Kyrylem se seznámili v hubu „Dobré ráno, jsme z Mariupolu“.

„Naším základním cílem je podpora přesídlenců – přemístěných podniků, ale i jednotlivců, kterým dáváme práci,“ zdůrazňuje Kyrylo. „Nikdy jsme nedělili uprchlíky na Mariupolce a ty ostatní. Copak se dá měřit, které město utrpělo nejvíc? Pokud se v nouzi ocitne někdo z Dnipra, pomůžeme i jemu.“

 

Neplánovala jsem nové přátele

V kavárně Little Mariupol „Svoji“ pracují Lina a Valja. Na první pohled je zřejmé, že jsou nejen kolegyně, ale i kamarádky. Přátelí se od nedávna, protože Valja je z Mariupolu, zatímco Lina pochází z Izjumu na Charkovsku.

„Ani jsem si neplánovala, že si tady, na novém místě, budu hledat přátele,“ říká Lina kategoricky, „ale prostě se to stalo – objevila se Valentyna!“ Valja se směje, protože plným jménem ji nikdo kromě kamarádky neoslovuje. Lina dodává: „Přišli jsme sem rovnou ze sklepa.“

V Izjumu se dívka a její rodina skrývaly ve sklepě od chvíle, kdy na město dopadla první bomba. Dva týdny byli bez spojení, ani nevěděli, že Rusové už jsou na protějším břehu řeky. Jednoho dne na dveře sklepa zaklepali vojáci územní obrany a řekli, že je čas na evakuaci.

Valja v Mariupolu přebývala v domě rodičů, kde se sešli všichni příbuzní – sedmnáct osob. „Dům, kde bydlela část naší rodiny, dostal zásah, tak si sbalili věci a přišli k nám,“ vypráví dívka. „Vypadalo to všelijak, ale ve výsledku jsme díky tomu byli pořád spolu, spolu jsme odjeli a všichni jsme přežili.“ Valja tvrdí, že měla štěstí: „Nikoho jsem nemusela hledat, nikoho jsem nepohřbívala ve dvoře, nikoho to neroztrhalo před mýma očima.“

Než se rodina dostala do Dnipra, strávila půl roku ve Lvovské oblasti. Do Dnipra přesídlili, aby byli blíž domovu, i když je teď pro ně nedosažitelný.

Během rozhovoru dívky přepínají z ukrajinštiny do ruštiny a zpět. Obě dosud žily v regio­nech, které byly tradičně pod velkým ruským vlivem, teď ale opakují, že chtějí přejít na ukrajinštinu úplně.

„Můj otčím přešel na ukrajinštinu, máma o tom sní. Občas se smějeme, protože hlavně ze začátku to hodně míchala. Ale jsem na ni hrdá, moc se snaží a nevzdává to. Pokud ji někdo osloví ukrajinsky, vždycky mu ukrajinsky odpoví. Když volala na berňák, vypsala si fráze, které se jí můžou hodit, a telefonovala s lístečkem v ruce,“ říká Valja.

„Nenávidím Rusy. Stydím se mluvit jejich jazykem,“ prohlašuje Lina. „Neměli jsme normální ukrajinské vzdělání, všechny knihy kolem nás byly v ruštině. Víte, jaké to bylo za okupace? Humanitární pomoc žádná, lidi dostávali od Rusů půl bochníku chleba, padesát gramů slunečnicového oleje a dvě velké lžíce cukru – a to pro celou rodinu. Táta mi vyprávěl, jak jednou přivezli tu svou humanitárku: pohodili ji na zem jako psům, přejeli ty masové konzervy svými náklaďáky a řekli: ‚Žerte, Ukrouši.‘ A děti se tam seběhly pro nezničené plechovky. Takhle nás týrali.“

Když Linu s dcerou, manželem a jejich psem evakuovali, její rodiče zůstali v Izjumu. S mámou neměla spojení víc než měsíc, s tátou dva měsíce.

Hledání příbuzných na okupovaném území je náročná práce, která se opírá o křehkou síť kontaktů na místě, nejisté možnosti navázat kontakt s někým, kdo mohl danou osobu vidět nebo ji aspoň zná. Takové pátrání může trvat celé týdny a doprovází ho neustálý strach: co když skončí tím nejhorším?

„Jednoho dne jsem viděla video z Izjumu, z ulice, kde bydlí moje máma. Spadla tam letecká bomba. Toho dne jsem si pomyslela: Máma už nejspíš není naživu.“

Jak se později ukázalo, Linini příbuzní přežili a máma věděla, že se ji dcera pokouší najít. Neměla ale žádné spojení ani internet. Lidé museli chodit na vrch Kremenec na jihu města, aby zachytili signál mobilního operátora. Rusové ten kopec ostřelovali. Několik desítek lidí bylo zabito, když se pokoušeli spojit se svými příbuznými.

„Rusové nám vyprávěli, že prý po nás stříleli Ukrajinci. Pak mi ale vysvětlete, jak to, že když na kopec vyšli ruští vojáci, nikdo ho neostřeloval?“ ptá se Lina. „Máma mi vyprávěla, že se pokaždé snažila z kopce zmizet, jen co odešli jejich vojáci, protože věděla, že hned potom může začít ostřelování. Sama jsem to pak slyšela – mluvíš s někým a v pozadí už se ozývají výbuchy.“

Když se pak v dubnu Linina máma své dceři dovolala, ukázalo se, že celou dobu žila v domnění, že Lina zůstala v Izjumu. „Máma mi později říkala: ‚Když jsem se od tebe dozvěděla, že jsi v Dnipru, pochopila jsem, že jsem tu zůstala sama. Pochopila jsem, že se nemůžu cítit v bezpečí.“

Do deokupace Izjumu zbývalo téměř pět měsíců.

 

Plavání bez vody

Strach o blízké, kteří zůstali pod okupací, hledání lidí, se kterými není spojení, fotografie a videa svědčící o další zkáze – tím vším si musejí projít přesídlenci, kteří za sebou nechali mnohem víc než jen svá obydlí a majetek.

Anastasija a její dcera Alina jsou teď samy v Dnipru, zatímco celá jejich rodina zůstala v okupovaném Siverskodonecku v Luhanské oblasti. Z bezpečnostních důvodů jsou jména obou žen změněna.

„Mí rodiče žijí na předměstí, mají velké hospodářství. Kozy, psy… Máma mi řekla: ‚Vždyť za ně zodpovídáme, to mám jako otevřít vrata a všechny je vyhnat?‘ Stejně tak teta, i ta má hospodářství za městem. A tchán s tchyní zůstali, aby dohlíželi na byty. Akorát že když jsme odjížděli, ještě bylo na co dohlížet, teď už tam nezůstalo nic,“ říká Anastasija.

Nemůže se spojit s nikým z příbuzných. V prvních dnech plnohodnotné invaze Anastasija s Alinou zůstaly ve svém bytě, ale začátkem března byl dům ostřelován, takže se musely přemístit do dobrovolnického centra na místním zimním stadionu. Také ten je nyní zcela zničený.

Měly jen deset minut na to, aby se sbalily. Řidič, který je odvážel, to musel stihnout mezi dvěma vlnami ostřelování. Později Rusové stříleli i na zimní stadion. Dívka při tom utržila střepinové zranění na noze, ale jak sama říká, nebylo to nic vážného. Zasažen byl i řidič – přišel o auto a kvůli zranění i o kus nohy. Alina ho pak zahlédla v dobrovolnickém centru, takže věděla, že přežil, ale kdoví, jestli se mu povedlo dostat z okupace.

Když to v Siverskodonecku začalo být nebezpečné, autobusy odvážely lidi – opět za ostřelování – na železniční stanici. Anastasija a Alina se pak s několika přestupy během čtyřiadvaceti hodin dostaly do Dnipra.

„Nejdřív to bylo těžké. Měsíc nebo dva jsem se nemohla vrátit ke sportu. Ale pak jsem přece jen zase začala s tréninky,“ říká Alina.

Dívka je mistryní v pětiboji – tedy šermu, střelbě, jízdě na koni, plavání a běhu. Přestože je Siverskodoneck malé město, měla Alina vše, co k tréninkům potřebovala. S pětibojem tu začali trenéři, kteří sem přijeli z Luhansku po jeho okupaci v roce 2014.

V Dnipru je všechno jinak. Nejprve se dívka obrátila na oblastní federaci současného pětiboje, ale tým už byl plný a tvořili ho jenom chlapci. Pak začala trénovat samostatně, ale na podzim Rusové ostřelovali kritickou infrastrukturu, což zapříčinilo výpadky elektřiny. Šerm, střelba, bazény – na to vše je potřeba elektřina.

„Místo šermu jsem dělala silové cviky – dřepy, kliky. Místo plavání jsem cvičila s gumovým pásem: zahákla jsem ho za strom, omotala kolem kmene, konce jsem držela v rukou a dělala stejné pohyby jako při plavání. Tak se posilují svaly na zádech a na rukou,“ vysvětluje dívka.

Ve sportovním centru, kde Alina a její máma žijí, se seznámily s Volodymyrem, a tak začaly pracovat v podniku Little Mariupol: Alina v jedné z kaváren a Anastasija v obchodě Local Food. Dívka pracuje při studiu střední školy, kde končí poslední ročník. Jeden z jejích trenérů je také v evakuaci, ale v jiné části země, druhý nastoupil do armády.

 

***

Když Valja nahlas sní o osvobození Mariupolu, Lina se jí žertem ptá: „Cože, ty tam hned odjedeš a mě tu necháš?“ „Ale ne, pojedeme spolu!“ odpovídá Valja. „Já se té zkázy nebojím. Jen se bojím uvidět to všechno poprvé na vlastní oči.“

„Prohlížet si fotky a vidět všechno naživo – to jsou úplně jiné věci,“ dodává Lina, která už navštívila osvobozený Izjum. „Když jsem šla ulicemi, cítila jsem pach požárů, spálených bytů… Kdybych neměla dítě, už bych se bývala vrátila. Nechci ale, aby to viděla moje dcera, a taky se bojím, že by mohla někde narazit na minu. A navíc nám zbourali školu.“

Proč se Rusové zachovali tak brutálně a srovnali Mariupol se zemí? Kyrylo říká: „Jednak to byla pomsta. Mariupol byla de facto předsunutá výspa před okupovaným územím, město už okupovali v roce 2014, ale bylo rychle osvobozeno. A za druhé Rusům od začátku nešlo o Mariupol jako o město pro život. Potřebovali koridor z Krymu do Rostova. Potřebovali mariupolský přístav. Plus pár baráků pro obsluhu.“

Střediska „Malého Mariupolu“ v Dnipru postupně obnovují všechno, co se během posledních let na břehu Azovského moře rozvinulo: hudební večery, ukrajinskojazyčný klub, jazykové kursy, dílny lidových řemesel… Chrám s modrobílými ornamenty zůstal pod okupací, ale v Dnipru pořádají kursy petrykivské malby. Kyrylo se vrhl po hlavě do dalšího nápadu: na jednom z míst zřídil kuchyni, aby se do hubu „Dobré ráno, jsme z Mariupolu“ mohlo dovážet teplé jídlo.

Volodymyr říká, že Dnipro je město dobrých srdcí, a Kyrylo dodává: „Je jako Mariupol, jen je mnohem větší.“

Na ulicích Dnipra postupně instalují betonové zastávky, sloužící také jako kryty. Po podzimu a zimě s neustálým ostřelováním a výpadky elektřiny se město vzpamatovává: elektřinu už nevypínají, ale generátory a nápisy informující o tom, ve kterém obchodě nebo na které poště si můžete nabít telefon, tu zůstávají. Víme jen málo o tom, jak tyto časy prožívají lidé v okupovaných městech. Mariupol sice zůstává zhruba tři sta kilometrů od Dnipra, kde našlo útočiště tolik jeho obyvatel, ale jako by se nacházel v jiném světě. Nadějí okupovaných území jsou lidé připravení je znovu vybudovat. I kdyby takový proces začínal od dobrovolnického centra v jiném městě.

 

Z ukrajinského originálu Little Mariupol přeložil Alexej Sevruk.