Na informacích záleží

„Pravda je někde uprostřed,“ praví heslo na zadní části reklamního spodního prádla reportážního média Voxpot. Jeho zakladatel a šéfredaktor Vojtěch Boháč loni vydal svou první knihu Všechny cesty vedou k válce, v níž sleduje podstatné momenty ukrajinsko­-ruských vztahů od roku 2011 do léta 2022. Klišé o pravdě uprostřed, jež v uvedeném kontextu celkem vtipně obrací pozornost k řitnímu otvoru, nicméně neodpovídá mnohem složitějšímu a méně symetrickému novinářskému postupu při hledání pravdivé verze, o jejíž zachycení se autor ve své prvotině pokouší.

Jedenáct let, během nichž se Boháč do Ukrajiny a Ruska – často na dlouhé měsíce – vracel (nejprve jako student, stážista či výletník, potom jako reportér), poskytuje dostatek materiálu k tvorbě komplexního obrázku, který nezrcadlí jen současnou fázi konfliktu, ale i nálady v různých částech Ukrajiny před ilegální ruskou anexí Krymu nebo přeměnu Ruska v zemi konspirací, izolace a nihilismu.

Cestovní deník

Velká část knihy staví na autorových zážitcích a událostech, jichž se stal očitým svědkem. Nevyhýbá se ovšem ani obligátním otázkám, které padnou v každé diskusi a zásadně ovlivňují chápání konfliktu, ať už jde o roli ruských vojáků na východě Ukrajiny od roku 2014, zveličovaný význam ukrajinské krajní pravice nebo dopad ruské vnitrostátní propagandy. Místy text působí, jako by vznikl přepisem deníku – některé pasáže jsou shlukem mikropříběhů a dialogů provázaných místem nebo časem. Jako by si autor až v průběhu psaní postupně osvojoval narativní techniky, které měl k dispozici. Díky zdrženlivosti vůči rafinovaným stylistickým postupům, které známe od klasiků literární reportáže, si ale kniha zároveň zachovává civilní, přístupný jazyk Boháčových reportáží a osobní tón jeho newsletterů.

Jak kniha, tak novinářův přístup k „válečné reportáži“ a získávání znalostí o regionu přitom v mnohém reprezentují významné globální trendy v žurnalistice, které se ne náhodou výrazněji projevují právě u některých reportérů pokrývajících Ukrajinu. Autor například nezapírá své tělo. Právě jeho pozice a pohyb určují trajektorii příběhu, kterou při čtení sledujeme. Může to znít banálně, ale velká část mainstreamové západní novinařiny a její společenské legitimity stojí na představě, že novináři v konfliktech (ale i jinde) figurují jako racionální, odtělesnění pozorovatelé, jako „mouchy na stěně“, jichž se okolní dění vlastně netýká – jako by stáli mimo něj a neutrálně je dokumentovali. Jejich těla pak představují především přítěž, zdroj nejistoty a emocí, které nemají v profesně ideologické konstrukci objektivní novinařiny dobrou pověst.

Boháč ilustruje, jak absurdní tato rozšířená představa je, a činí ze sebe se svým tělem, emocemi a identitou českého novináře postavu příběhu, jejíž perspektiva a prožitky zprostředkovávají a „ztělesňují“ poznání. Příkladem je zkušenost z Doněcku v době, kdy moc přebírali ruští vojáci a místní nespokojenci: „Na chvíli se ponořím do svých pocitů a uvědomím si, že prožívám úplně jiný druh strachu (…) Tady najednou cítím strach z lidí, kteří mě nejspíš můžou úplně beztrestně zmlátit nebo někam odvést a zavřít. Za bílého dne v samém centru velkého města. Stačí, aby si řekli, že jsem jejich nepřítel. Což ostatně jsem. Jejich svět mě děsí.“ Podobně autor popisuje své reakce na signály, že místo, kde se nachází, kontroluje ukrajinská armáda: „Po dvou měsících od začátku války začínám v únavě reagovat na žluto­-modrou kombinaci jako na podvědomý symbol bezpečí (…) Přibližně vím, jaká pravidla a zákony tu platí a že můžu jít spát, zatímco venku na mě někdo dává pozor. Přijde mi to patetické, ale patos je jedna z hlavních emocí války.“

Paradigma objektivity?

Obě pasáže poukazují i na další trend, totiž že tváří v tvář krizím je v pořádku, když novinář transparentně a explicitně odhalí svůj postoj (zvláště pak, pokud je v souladu s hodnotami, ze kterých novinařina historicky vzešla). V současnosti probíhající reforma novinářského „paradigmatu objektivity“ reaguje na zjištění, že hledat pravdu „někde uprostřed“ – třeba mezi hlasem odborníka reprezentujícího úhrn dostupného vědění a názory zastánce konspiračních teorií – s sebou nese hrozbu mechanické „vyváženosti“. Po ruské invazi na Ukrajinu jsme mohli pozorovat tuto změnu přístupu v reálném čase: mediální domy svá webová loga barvily na žluto­-modrou, novináři na frontu a do osvobozených území vozili svíčky nebo nouzovou antikoncepci. Zároveň to ale obvykle neznamená, že by novináři byli nekritičtí k ukrajinské straně. Boháč tak píše třeba o tom, že ukrajinská vláda a armáda zanedbaly regiony, kde docházelo ke stupňování napětí.

Zmíněná reforma úzce souvisí se zesilujícím tažením novinářů (ale i třeba analytiků otevřených zdrojů a mnohých neziskovek) proti rezignaci na fakta, která naopak představuje jeden z hlavních mechanismů ruské propagandy. Boháč při sledování ruské televize propadá střídavě frustraci („Zjistit, co pravda je a co není, by zabralo celé dny“) a vzteku („Zprávy naštvaně vypínám. Přemýšlím, jak málo asi musí člověk sledovat svět kolem sebe, aby se na tohle dokázal dívat a necítil se být vším tím bezstarostným lhaním uražený“). Míru netečnosti k realitě pak ukazuje na rozhovoru se svým univerzitním vyučujícím z Nižného Novgorodu, podle něhož ruské kanály dělají totéž, co třeba Svobodná Evropa. „Svobodná Evropa má svou vlastní agendu, ale nemá svá vlastní fakta,“ namítá Boháč. V narážce na slova ruského poslance Markova o „pravdě z hlediska vyššího principu“ pak podobně trefně komentuje rozhodnutí ruského cenzurního úřadu Roskomnadzor, že ruská média musí o válce psát jen na základě oficiálních ruských zdrojů: „Taková pravda sice nebude odpovídat tomu, co se reálně děje, ale určitě odpovídá vyššímu principu.“

Logika válčení

Netřeba dodávat, že na zjišťování fakt a odhalování výmyslů záleží i proto, že jde o součást boje. Zfalšovaná a pokroucená fakta se používají jako záminky k napadení, ta ověřitelná naopak mohou rozhodnout o tom, kdo bude obviněn z válečných zločinů. Jejich důležitost i nebývale intenzivní cirkulace zároveň stírá hranice mezi novináři, publikem a armádou, případně mezi médii a organizacemi shromažďujícími důkazy o porušování lidských práv. Tato situace novináře fyzicky, mentálně a emocionálně vtahuje hluboko do logiky válčení, takže další heslo z reklamních předmětů Voxpotu – „Nebuď zvědavej, budeš brzo mrtvej“ – hlavně na začátku invaze platilo až příliš doslova.

Přestože Boháč jasně ukazuje vlastní pozici, nestaví se do centra pozornosti a nevytváří obraz sebe sama jako neohroženého osamělého vlka, který se vrhá do dobrodružství, aby z válečné zóny importoval pravdu. Naopak, v příběhu figuruje jako zvídavá, ale zranitelná sociální bytost, která má někdy hlad nebo si je nejistá. Jeho cesta je plná obyčejných lidí, kteří ho doprovázejí a pomáhají mu přijít věcem na kloub. I tohle je samozřejmě způsob sebekonstruování, ale realitě reportování z války odpovídá mnohem lépe než mýtus autonomního a hrdinného válečného reportéra.

Autorka je socioložka médií.