Nekonečný maraton

Nejprve několik hrůzných faktů. Od začátku plnohodnotné invaze do 12. dubna 2023 následkem činů okupantů zahynulo 262 ukrajinských sportovců a bylo zničeno 362 sportovišť. Každým dnem tato čísla rostou.

V mém feedu se každý den objevují černobílé fotografie běžců, boxerů, ragbistů, fotbalových trenérů, basketbalistů, kteří už nikdy nenastoupí do ringu, nevstřelí trojku, nezaběhnou osobní rekord, nezískají vysněné zlato.

Tento příběh pojednává o životě jedné ukrajinské sportovní rodiny a o jejím příspěvku k boji za vítězství. Sportovci dobře znají jeho cenu a dokážou se nevzdávat na cestě k cíli, byť byla sebetěžší.

 

„Můj život po 24. únoru připomíná maraton,“ říká Orysja. „Nepřipravoval ses, ale musíš běžet. A tak jakoby běžíš a za každou zatáčkou čekáš, že se objeví cílová rovinka. Zrychluješ, dobíháš, a ona je tam další zatáčka, a ještě další… A ty nevíš, kolik jich bude. Myslela jsem si, že cílová rovina tu bude na jaře, pak v létě, pak na podzim, v zimě, teď zase říkají, že v létě.“

Takto popisuje svůj první rok od začátku plnohodnotné války Orysja Demjaňuk, ukrajinská sportovkyně, pětinásobná mistryně Ukrajiny v běhu na 1500 metrů.

Její bratr Jurij Močulskyj a manžel Dmytro Demjaňuk jsou od dubna 2022 v přední linii. Vykonávají službu ve 103. brigádě sil územní obrany ukrajinské armády. Dmytro je skokan do výšky, dvojnásobný účastník olympijských her, mistr Evropy. Svou sportovní kariéru oficiálně završil v lednu 2022.

Orysja se chystala odejít z velkého sportu po mistrovství Ukrajiny v lehké atletice, které se mělo konat 25. až 27. února ve městě Sumy poblíž hranic s Ruskem. Chtěla za závoděním udělat vítěznou tečku a pak už se jen věnovat svému novému běžeckému klubu ProBig a jít na mateřskou.

Jenže 24. února se život Orysji a Dmytra zásadně změnil. Jako ostatně životy všech Ukrajinců.

„Život je teď těžký. Občas mi přijde, že to ani není můj život. Protože ten, který jsem měla před válkou, byl úplně jiný, a ten, co mám teď, jsem si nevybrala. Prostě se to tak stalo a já vesluju a vesluju, abych jen neplula s proudem, ale dělala něco užitečného,“ říká Orysja.

Věnuje se tomu, co kromě sportu umí nejlíp: organizuje a spojuje lidi. Sport se pro běžkyni stal dobrým nástrojem pro to, v čem se teď angažuje.

S Orysjou se setkáváme večer na lvovském velodromu hodinu před začátkem tréninku jejího běžeckého klubu ProBig. Je konec února a venku ještě není dost teplo, takže tréninky probíhají uvnitř na lehkoatletickém cvičišti. Ale už brzy se všechna cvičení budou konat na stadionu Dynamo.

Právě tam se jednoho červencového dne Orysja seznámila se svým manželem. „Připravovala jsem se na Pohár Ukrajiny v Charkově. Byl červenec, horko. Dima tam taky běhal a usmíval se na mě. Styděla jsem se. Bylo mi jasné, že nevypadám nejlíp, udýchaná, zarudlá. Pak mě po tréninku doběhl a šli jsme na studený kvas. Jel se mnou až do centra města, namluvil mi, že i on potřebuje tím směrem, a řekl si o mé telefonní číslo. Vzpomínám si, že jsem jela maršrutkou, když jsem od něj dostala esemesku. Seděla jsem tam, nevýslovně šťastná. Doširoka jsem se usmívala.“ Se stejným úsměvem na tento příběh Orysja vzpomíná.

Její manžel Dmytro je hlavním seržantem 103. brigády územní obrany. V lednu během dovolenky přijel do Lvova na Memoriál ve skoku do výšky, pořádaný na paměť jeho otce Oleksije Demjaňuka. Tyto závody Dmytro každoročně organizoval a také se jich účastnil. Tentokrát tu byl jako čestný host. Oblečený ve vojenské uniformě uděloval hostům medaile.

„Necítil jsem se zrovna dobře,“ vypraví Dmytro. „Přijedeš z války a dojde ti, že tady je úplně jiný život. Ale i tak mám radost, že se memo­riál uskutečnil. Děti nemůžou jen sedět ve sklepích během poplachů. Musí se podporovat rozvoj profesionálního i dětského sportu. Válka jednou skončí a nová generace má být silná a důstojná.“

 

Při trénincích se Orysje pokaždé mění nálada. Jako by přepínala režim. Hodně vtipkuje, rozdává pomůcky. Někomu karimatku, jinému váleček. Ptá se, jestli všichni plní domácí úkoly. Ví o všech traumatech, slabých místech i úrovni fyzické přípravy svých svěřenců. Někoho nutí k většímu nasazení, k běhání intervalů, vyžaduje dodatečný výkon v podobě krosu cestou domů. A někoho, jako třeba mě, posílá na automasáž a válečkem pečuje o mé koleno, které bolí ještě od sobotního ranního běhu na šest kilometrů. Přidala jsem se k tréninkům běžeckého klubu, abych Orysju lépe poznala.

„Nedávno jsem si uvědomila, že mám hodně ráda tréninky,“ říká. „Je to doslova jako podle Hryhorije Skovorody – přirozená práce [ukrajinský filosof z 18. století hlásal koncept práce, k níž má člověk přirozené vlohy – pozn. překl.]. Hodinu a půl jsme spolu, smějeme se, vzpomínáme a rozhodně přitom nemyslíme na válku. Klub nám pomáhá to všechno přežít, pracovat a přispívat na armádu. Já pomáhám jim, oni zas mně.“

Po tréninku se pevně obejmeme a Orysja nasedá do svého auta. Pospíchá domů, čeká tam na ni další cvičení, tentokrát online. Její dny mají pevný rozvrh. Ráno pracuje s běžci klubu na stadionu Dynamo. Následuje práce v Ukrajinské akademii vedení, kde dělá mentorku pro fyzický rozvoj a bezpečnost. Pak ji čeká několik pracovních schůzek v centru města, večerní trénink, a takhle je to každý den, pořád dokola. Mezi tím vším se jí do pracovního programu vejde sbírka prostředků na noktovizory, organizace mezinárodního online běhu, hledání obrněného transportéru a jeho převoz na Ukrajinu.

Večer, když Orysja podle svého zvyku odjíždí domů, snaží se co nejdéle zdržet v autě před domem. Volá rodičům, scrolluje sociálními sítěmi. Jen aby nemusela do prázdného bytu.

„Je pro mě strašně těžké být doma o samotě. Vracím se do prázdného bytu, kde nejde elektřina a je tam zima. To, že mám tak nabitý program, že pořádně nespím a jsem unavená, je lepší, než kdybych se plácala ve své bezradnosti a plakala,“ vysvětluje. „Je to neustálý pohyb, pořád se něco děje. V mém případě to je dobře, dny ubíhají rychle, celý rok rychle utekl. Kdybych neměla Akademii, skončila bych nejspíš na antidepresivech. Už nemůžu trénovat jako sportovkyně, takhle mám aspoň nějaké povinnosti.“

Tohle říkala Orysja před měsícem, ale teď se všechno změnilo. Vrací se.

„Nevyhovuje mi můj nynější život,“ vysvětluje Orysja. „Chci se vrátit aspoň k něčemu z minulosti. A sport je to, co můžu dělat. Můj trenér Vitalij Tarnakin vtipkuje, že mistrovství Ukrajiny se letos bude konat ve Lvově, takže mám čas na přípravu. Říká to napůl žertem, ale posledně tyhle vtípky způsobily, že jsem v listopadu začala trénovat a v lednu jsem vyhrála Pohár Ukrajiny a národní týmové mistrovství. Tehdy jsem zvítězila ve všech soutěžích, kterých jsem se účastnila, kromě mistrovství Ukrajiny. To mělo začít 25. února v Sumách, ale nakonec se neuskutečnilo.“

Na mistrovství tehdy Orysja nejela, ale klubové tréninky ráno 24. února nikdo nerušil. Jako každý čtvrtek se sešli na stadionu Dynamo. „Byla to taková trapná situace, nikdo nevěděl, co má dělat, objímali jsme se, plakali a začali běhat zahřívací kolečka.“

 

Mezitím si Orysjin bratr Jurij balil věci na cestu domů. Tři roky pracoval v Polsku. Když se v lednu vracel na vánoční svátky, už věděl, že v případě útoku Ruska půjde bránit svou vlast.

Voláme si s Jurou. Je na „nule“, tedy na frontové linii. Nevidím jeho obličej, ale vím, že má zrzavý plnovous. Hodí se k jeho k bodrému hlasu, kterým vesele vypráví, jak uháněl po polské silnici k hranicím. Tehdy se mu zdálo, že se rozhoduje o osudu země a že to nemusí stihnout. „Vůbec nejsem válečnického založení. Myslel jsem si, že teď budou chybět lidi a že tyhle hodiny můžou něco zásadního rozhodnout.“

Polská policie Juru zastavila za překročení rychlosti. Už mu vypisovali pokutu na dva tisíce zlotých, ale když jim vysvětlil důvod svého spěchu, pustili ho. „Když mi policista vracel doklady, viděl jsem, že má v očích slzy. Pak se mnou jeli ještě asi patnáct kilometrů k dálnici, měl jsem takový čestný doprovod.“

V noci dorazil do Lvova, za Orysjou a Dmytrem. Tam se všichni tři rozhodli přihlásit do územní obrany. „Snažil jsem se to Orysje vymluvit, ale ona chtěla být nablízku mně a Jurovi. Takže to ráno šla s námi,“ vzpomíná Dmytro s úsměvem.

Když Jura poprvé uslyšel sirénu protivzdušného poplachu, rozhodl se, že nebude čekat na Orysju s Dimou, a šel hledat vojenskou správu. Bloudil Lvovem, ale nakonec mu opět pomohli policisté, kteří ho svátečně, s blikajícími světly, přivezli až ke dveřím požadované instituce. „Všichni kolem si nejspíš mysleli, že dorazil nějaký generál,“ vtipkuje Jura.

Vzali ho hned, nemusel stát ve frontě. Na rozdíl od Orysji a Dmytra, kteří přišli později a už měli před sebou asi dvě stě dalších zájemců.

„Spolu s Dimou jsme začali po telefonu přemlouvat Orysju, aby raději zůstala v týlu, aby nám pomáhala odsud,“ vypráví Jura.

Sestra pro něj vždycky byla skvělá kamarádka. Vždy mu ve všem pomáhala: v učení, v trénincích. A platí to i teď během války.

„Mí parťáci už to znají. Říkám, že Orysja to zařídí, a oni vědí, že se to doopravdy stane. Mám radost z toho, že nešla s námi do nějaké bojové jednotky, naše máma by to určitě nepřežila. Jsem si jistý, že Orysja stejně dobře může posloužit tady.“

Máma se za Juru každý den modlí. Prosila Orysju, aby bratra odradila od vstupu do armády, ale žádné přemlouvání nepomohlo.

Jura, aniž by změnil svůj veselý tón, vypráví, jak se právě na Den matek ocitl pod prvním ostřelováním.

„Leželi jsme, modlili se a vtipkovali: ‚Přece nedáme svým mámám takovýhle dárek?‘ Jezdil jsem tehdy svým Hyundai Santa Fe, byl to stařičký benzinový teréňák. Jeli jsme na svůj první křest ohněm. Rusové nás přivítali velmi vřele, až žhavě. Nemohli jsme bojovat, protože jsme se nepřiblížili na potřebnou vzdálenost, oni si nás všimli dřív. Zasypali nás těžkou palbou z minometu a tanku. Ke všemu jsme viděli jejich drony a ve vysílačkách jsme slyšeli rusky: ‚Vidím je, vidím je, rozmašíruj je všechny!‘ Tuhle frázi si budu pamatovat do konce života.“

Tehdy to všichni přežili. Až po osmi měsících Jura přišel k úrazu – úplná ruptura ušního bubínku. Ale neodradilo ho to. Vrátil se domů na odpočinek, ale v myšlenkách byl se svými kluky. Denně jim volal, dělal si o ně starosti, vyptával se, kdo je zraněný, kdo zahynul, kdo se dostal do zajetí.

„Neměl jsem takové ty myšlenky jako: ‚Sakra, jsem raněný, dál už si bojujte beze mě…‘ Že bych mohl zůstat déle ve špitálu, mě vůbec nenapadlo. Měl jsem vztek, chtěl jsem se hned druhý den vracet na pozice, abych jim to oplatil za sebe a za své parťáky.“

 

Když se Orysja nedostala do územní obrany, rozhodla se, že bude pomáhat v týlu. Nikdy předtím žádné veřejné charitativní akce neorganizovala. Pro bratra a pro manžela sbírala všechno sama, svými silami, jen s pomocí rodiny a přátel. Řízením osudu ale narážela na čím dál víc možností, jak pomáhat. Nejdřív to byly lokální běhy a tréninky, kde účastníci přispívali na armádu a na pomoc okupovaným městům. A pak přišly dva rozsáhlejší projekty.

Lvovský Oboronnyj Klaster je největší ukrajinský výrobce neprůstřelných vest. K srpnu 2022 předal bezplatně ukrajinským ozbrojeným silám osmdesát tisíc svých výrobků. K tomu, aby toto číslo dosáhlo sta tisíc, scházela významná částka – a na tu by jedna událost prostě nestačila.

„Bylo potřeba udělat online charitativní běh, který by trval déle a umožňoval by posílat příspěvky z celého světa. Takové koncepty jsem dříve neznala a nikdy jsem nic podobného neorganizovala, ale našla jsem lidi, kteří dokázali pomoct.“

Orysja se spojila s generálním manažerem Run Ukraine (největší ukrajinské společnosti, která pořádá hromadné běhy) Dmytrem Černickým, který šel do přední linie jako dobrovolník. Ten ji vyslechl a souhlasil, že jí pomůže.

„Potřebovali jsme jejich registrační platformu, přes kterou by se daly posílat příspěvky – očekávali jsme částku přes dva miliony, takže mít jen bankovní účet by nestačilo. A ještě se nám hodila jejich databáze, abychom mohli šířit informace.“

Heslem události se stalo „Běháme na obranu těch, co brání nás“. Pamětní medaile za účast v „Běhu za sto tisíc neprůstřelných vest“ měla tvar malé vesty.

„Je to hodnotná věc. A není nákladná. Vyráběla se ze zbytků rohových částí materiálu velkých neprůstřelných vest.“

Běhu se zúčastnily dva tisíce osob z třiceti sedmi zemí světa. Vybralo se přes dva milio­ny hřiven.

Jednoho rána měla Orysja telefonát s Jurou. Ten den si pamatuje moc dobře. „Každý den se ho ptám, co potřebují a čím můžu pomoct. Předávala jsem ohřívací láhve, když byla zima, lékárničky, moderní škrtidla. ‚A co ještě potřebujete?‘ Vždycky mi říkal: ‚Už nic.‘ A pak najednou: ‚Trochu jsme s klukama přemýšleli a dospěli jsme k závěru, že potřebujeme BTR‘.“

„Tam, kde jsme vyjížděli na pozice,“ vypráví Jura, „jsme měli několik ztrát, protože se přesouváme v našich džípech, pickupech nebo sovětských vozidlech. A i nejmenší zásah miny ráže 80 nebo 120 je pro nás nebezpečný. Už se nám stalo, že kvůli tomu umírali lidi. Kdybychom měli něco opancéřovaného, tak by k tomu nedošlo. A tak říkám, kluci, kdo jiný než moje Orysja nám něco takového zařídí? Zavolal jsem Orysje a vysvětlil jí situaci. Byla z toho trochu v šoku.“

„Lidi se mi smáli,“ vzpomíná Orysja. „Mysleli si, že si dělám legraci. Copak se dá jen tak někde najít obrněný transportér? Když jsem zveřejnila stories, reakce zněly zhruba takhle: ‚To přece není jako jít si koupit kolo!‘ Abych řekla pravdu, když jsem to psala, ani já jsem úplně nevěřila, že to je proveditelné a že mi někdo napíše: ‚Mám BTR, můžete ho ode mě koupit‘.“

Právě ten den se Orysja měla sejít s představitelem skautské organizace Plast. Obrátil se na ni, aby zorganizovala běh. Hvězdy jí přály. Orysja přišla s návrhem: „Běžím za BTR“ – uspořádání běhu za získání prostředků na nákup obrněného transportéru pro 103. brigádu sil územní obrany. Samozřejmě se to nedalo odmítnout.

Kamarádka a trenérka z Orysjina klubu Nasťa Matvijok vzpomíná: „Začala jsem googlit ‚koupit BTR‘, ale nacházelo to jen hračky a modely. No a asi za týden mi Orysja napsala, že BTR našla. A já si pomyslela: ‚Jaks to udělala, ženská?‘“

Pomohl bratr, který věděl, jak a kde hledat. Je vyučený automechanik a dlouho pracoval v autoservisu, takže leccos kupoval na polské platformě OXL. A navíc mluví dobře polsky. Našel jednu možnost, zavolal prodejci, zeptal se, co je rozbité, co je potřeba opravit, co funguje a co ne. Tak udělali první krok k nákupu BTR. Pak už to bylo na Orysje. Musely se sehnat peníze: přes sto tisíc zlotých.

Jura o své sestře nepochyboval: „Vždycky byla taková. I ve sportu. Dá si cíl a pak se do toho zahryzne, dokud ho nedosáhne. Věděl jsem, že když je to v Orysjiných rukách, není pochyb, že se zadaří.“

 

Běh se uskutečnil 3. prosince. Ve Stryjském parku ve Lvově se sešla stovka lidí, běžců i těch, co chtěli iniciativu jen podpořit. Účastnili se také Orysjini studenti z Akademie. Běžet za BTR se dalo také kdekoliv jinde online.

Běh byl úspěšný, lidé dokonce přispívali i po něm. Šest set tisíc hřiven vybrali dost rychle, ale bylo potřeba sehnat ještě aspoň dvě stě tisíc.

„Přišla stagnace. Bylo to před vánočními svátky. Konec prosince, všichni asi utráceli za dárky,“ vzpomíná Orysja. „Nechtěla jsem říkat: ‚Nekupujte dětem dárky, přispějte raději na BTR!‘ Ale pořád jsem něco dávala do stories: ‚Malí kluci si hrají s autíčky, velcí potřebují BTR. Složme se jim na dárek…‘ A tak ze všech stran něco přicházelo.“

Vybralo se 1 221 000 hřiven. To stačilo a ještě něco zůstalo. Obrněnec stál 125 tisíc zlotých.

„Nikdo mi neřekl, jak se takový stroj kupuje. Nevěděla bych ani, jak se kupuje auto z Polska. Myslela jsem si, že vyberu peníze, vyměním je za zloté, zajedu do Polska, koupím BTR a přivezu ho spolu s dokladem, že je demilitarizovaný. Ale když chceš vyvézt peníze do zahraničí, musíš vyplnit deklaraci. A já nemám účet dobrovolníka. Byl to můj občanský účet. Bála jsem se, že mě zavřou,“ směje se. „Nějaká ženská vybrala peníze a koupila BTR. Je to vůbec legální? Bůh zaplať všem bankovním poradcům, kterým jsem pocuchala nervy, když jsem se na všechno vyptávala,“ vtipkuje Orysja.

Po dlouhých týdnech telefonátů, konzultací a opakovaného odmítání se konečně povedlo najít cestu. BTR koupila skautská organizace Plast, která byla spoluorganizátorem charitativního běhu. Peníze převedli do Polska poté, co si Jurovi kamarádi stroj prohlédli a uzavřeli smlouvu s prodávajícím.

„Transportér je demilitarizovaný, v podstatě se jedná o šrot, má tak padesát let. Využívali ho pro exkurze. Nestřílí, takže poslouží hlavně pro jízdy na pozice a zpátky,“ vysvětluje Orysja.

Další zkouškou bylo překročení hranice – to vyžadovalo hodně času. Pak přišly opravy, které si vzal na starost Jura, když měl dovolenku kvůli zranění.

„Myslel jsem si, že si trochu odpočinu, ale kdepak! Jezdil jsem do té garáže každý den. Svého volného času nelituju. Je válka, ve volném čase má člověk dělat něco pro vítězství. Až válka skončí, ať se každý věnuje svým osobním civilním věcem.“

Před koupí BTR Jura přečetl spoustu literatury a zhlédl desítky videí. Zjistil, kdo a kdy transportér vyrobil, jaké má terénní schopnosti a jak se ovládá.

„Nasedl jsem do něj a začal vzpomínat: v tom videu to bylo takhle, tady na schématu je to tak, zkusil jsem to – a on se rozjel. A šup s ním do garáže. Je to pro mě úplně nová technika, nedá se to srovnat s autem, tím spíš, že jsem se zabýval jen osobáky. Tu a tam jsem si něco přečetl, s někým jsem to zkonzultoval, našel jsem v Polsku mechaniky, co do takové techniky dělají, radili mi během videohovoru. Teď už jsou základní práce hotové.“

Když byl Jura se základní opravou BTR u konce, urgentně ho povolali zpátky do přední linie. Vozidlo zůstalo ve Lvově.

Je v úschově v jedné obci poblíž Lvova, na stanici, která poskytuje servis náklaďákům a traktorům. Místní zaměstnanci říkají, že sem docela zapadl.

Jeden z techniků dofukuje kolo a prohlašuje: „Jedno stojí 36 tisíc hřiven.“ Transportér je tu už déle než měsíc od chvíle, kdy přijel z Polska. Čeká, až ho někdo odveze ke 103. brigádě klukům a holkám, kteří ho moc potřebují.

Jiný technik nese dvě velké autobaterie, aby obrněnce nastartovali. „Bude show, spousta kouře a hlasité burácení motoru,“ předpovídá kluk. Leze do těsné kabiny. Ne každý se tam vejde. Zapíná obrysová světla. Rozsvítí se také střešní světlomet. Teď stroj připomíná kyklopa.

Na třetí pokus přece jen nastartuje, malý hangár se otřásá burácením, motor vevnitř vibruje a nad obrněncem stoupá oblak kouře. Stroj se těžce dává do pohybu, ujede asi dvacet metrů na nové parkovací místo a řidič vypíná motor: „Nepřekáží nám tu, ale chtělo by to, aby už byl tam, kde ho potřebují.“

Většina Ukrajinců o svém vítězství nepochybuje, proto má každý seznam přání a snů, které si po vyhrané válce určitě splní. První položkou na seznamu je u Dimy a Orysji narození dítěte.

„Plánovali jsme, že v zimě to bude moje poslední mistrovství, završení kariéry. Chtěla jsem se naposledy stát mistryní a s klidným svědomím odejít na mateřskou. Vždyť Dimovi už je čtyřicet. Kdybys tak slyšela, co na to říká moje máma. Hrůza hrůzoucí. Hodiny prý tikají,“ směje se Orysja.

Dmytro chce někam za rekreací, nejlépe k moři.

„Asi to není ani tak fyzická únava – na tu jsem ze sportu zvyklý –, spíš psychická a morální. Chci prostě na nic nemyslet, jet někam se svou milovanou, i když nevím, kdy se mi naskytne taková příležitost. Doufám, že co nejdřív.“

Jura sní o setkání s nejbližšími v klidném prostředí. Chtěl by nemyslet na to, kolik lidí zahynulo a kdo utrpěl zranění.

„Jen tak pobýt mezi svými blízkými, kteří si o mě dělají starosti, modlí se za mě. Jejich modlitby jsou můj štít. Chci, abychom po vítězství žili v mírové a nezávislé zemi.“

Ani Orysja, ani Dima s Jurou nevědí, kdy vítězství přijde. Ale jsou přesvědčeni, že každý z nás je může přiblížit. Teď Jurův kolega Ihor jede s transportérem ke svářeči, udělat klecový pancíř – speciální konstrukci na brnění, která chrání vozidlo před zásahem dělostřelectva. Pak se obrněný transportér vydá na místo určení, aby tam zachraňoval životy. Aby co nejvíc Ukrajinců mohlo uskutečnit své sny ze seznamů „po vítězství“.

 

Z ukrajinského originálu Neskinčennyj marafon přeložil Alexej Sevruk. Redakčně zkráceno.

 

 

Texty v této literární příloze vznikly v rámci projektu Ukrainian authors for Europe. Europe for Ukrainian authors, organizovaného sdružením Rozstaje.art s podporou České asociace ukrajinistů. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je rozvíjet myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.

 

Letní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 14–15/2023. Připravil Michal Špína, ilustrovala Veronika Dub, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.