O „trochukomiksech“ a knihách, které se nevejdou - literární zápisník

V porotě komiksové ceny Muriel, kde mám tu čest zasedat a něco se dozvídat spolu s Markétou Hajskou, Michalou Markovou, Davidem Böhmem a Tomášem Stejskalem, se pravidelně zasekáváme na problémech definičních, respektive na otázce, jestli tu či onu knihu ještě lze považovat za komiks, a zda nám tedy „přináleží“ o ní mluvit. Řešili jsme to u půvabného svazečku Tibbles Michala Šandy a Davida Dolenského o vyhlazení jednoho živočišného druhu, který nakonec v roce 2022 získal ocenění za nejlepší komiks pro děti; opakovaně se k tomu vracíme nad osobitými autorskými pracemi Jindřicha Janíčka: B jako Běžec (2021; cena Muriel za nejlepší kresbu) nebo Na západ severozápadní linkou (2022). Osobně v této věci jednoznačný názor nemám. Osvojená úloha komiksového badatele, který přichází s definicemi a dbá na jejich logickou a ústrojnou aplikaci, se u mě pere se zájmem o hraniční formy, okraje, limity. O práce, které jsou komiksové jen tak napůl, o „trochukomiksy“. A přiznávám, svou roli v tom hrají i sympatie k outsiderům, k projektům, které to mají na nelítostném knižním trhu těžké.

Diktát žánrové specializace, který už přiměl řetězce knihkupeckých samoobsluh vykazovat do samostatných regálů „nadpřirozené romance“ či „mangu“, si s takovými knihami neví rady. Krčí se tak leckdy v nejasně ohraničeném meziprostoru mezi komiksy, beletrií, nonfiction a uměleckými knihami (pokud je tedy knihkupecká síť vůbec nabízí). Z jedné strany jim dýchá za předsádku nejnovější superhrdinský spektákl, z druhé se tlačí kuchařka, která se rozhodla zúročit aktuální pobláznění jedlými květy. Zkusili jste už zpestřit zabijačkový guláš něžnými kvítky chrpy? Knihy, které svobodně mísí komiksové prvky s ilustracemi a pasážemi prózou, zkrátka působí neproblematicky snad jen v kontextu produkce cílící na děti. Všude jinde na sebe raději moc neupozorňují, aby se nesetkaly s nepochopením nebo s vyřazením z regálu.

Jednou takovou překladovou publikací, která vyšla už na sklonku loňského roku (a já se pořád nedokážu vyrovnat s tím, jak velkým mlčením ji domácí knižní trh odměnil), je Heimat Nory Krugové, v USA žijící autorky německého původu. Čtivé, nápadité, trochu esejistické, trochu memoárové přemítání o tématech národní i rodinné historie a kolektivní i individuální „viny“ připomíná svým kombinovaným obrazově­-textovým kolážovitým charakterem rukodělnou výstřižkovou knihu. Autorčino pátrání ve vytěsňovaných zákoutích osudů rodinných příslušníků („Svědomitě jsme si připravovali otázky pro staré dámy, které přijížděly z Ameriky, aby nám vyprávěly o lágrech, a úplně jsme přitom zapomněli klást si otázky o našich vlastních prarodičích“) se netrivializuje, nepůsobí didakticky ani vykalkulovaně. Autenticita nejistoty, tápání a vypořádávání se s vlastními pocity, které jsou kromě zmíněného probírání temnými rodinnými historiemi syceny i vlastními zkušenostmi emigrace, přetavenými v dojemné pasáže „Z deníčku vystěhovalkyně, které se stýská po domově. Katalog německých věcí“ – to vše dělá z knihy Krugové strhující čtení. A svébytné výtvarné provedení, kombinující fotografie, ručně psané dokumenty, ilustrace i komiksové kompozice, z ní dle mého názoru činí neodolatelný estetický objekt. Jemuž ovšem většina českého knižního trhu směle odolala.

Důvodů, proč se o Heimatu málo mluví, proč se málo čte, málo se jím obdarováváme a málo se chválí, může být spousta: třeba jsem jen stižen bludnými představami, že takové téma ještě někoho zajímá, třeba měla ta kniha prostě smůlu a třeba ještě její čas nadejde. V kategorii „trochukomiksů“ každopádně představuje jednu z nejzajímavějších a nejpodařenějších prací posledních let. To, že se nám nevešla do Muriel, si budu ještě dlouho vyčítat. Tento můj text proto chápejte jako bídně maskovaný pokus omluvit sebe sama.

Autor je bohemista.